III. ÚS 937/17
III.ÚS 937/17 ze dne 4. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Lodhéřov, sídlem Kostelní 74, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem, sídlem třída Národní Svobody 32/11, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 3200/2016-192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obce Lodhéřov, sídlem Lodhéřov 168, jako vedlejší účastnice řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv" (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod") a zejména k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, a že je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z napadeného usnesení a z dalších podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva České republiky k individualizovaným pozemkům v katastrálním území Lodhéřov. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2015 č. j. 6 C 110/2015-122 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, protože dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly právní předchůdkyni stěžovatelky jako jejich vlastnici v červnu 1949 bez náhrady odňaty státem, k 1. 10. 1949 je nabyla vedlejší účastnice coby přídělce, po zrušení obcí ke konci roku 1949 se pak jejich vlastníkem stal opět stát a konečně v roce 1991 přešly z vlastnictví České republiky do majetku vedlejší účastnice, a to podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Oproti názoru stěžovatelky, jež svou legitimaci k podání žaloby dovozovala z § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), okresní soud uzavřel, že uvedenému přechodu nemohl být na překážku § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), neboť posledně zmíněné ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc nabylo účinnosti až 24. 6. 1991, tj. poté, co se vedlejší účastnice stala vlastnicí sporného majetku.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 č. j. 22 Co 2444/2015-164 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil s právními závěry okresního soudu ohledně přechodu předmětných pozemků na vedlejší účastnici.

4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním s domněnkou, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí v řešení právních otázek zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti pak rozhodoval o otázkách, které v praxi rozhodovacího soudu nebyly dosud rozhodovány a vyřešeny. Cum grano salis bylo možné tyto otázky dovodit z části dovolání zaměřené na dovolací důvody (povaha jednání v rozporu s účelem a smyslem restitučního zákonodárství, vystavení přídělové listiny v roce 1950 na Místní národní výbor Lodhéřov, den převzetí držby přídělu). Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným, a proto ho usnesením ze dne 3. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 3200/2016-192 odmítl. V odůvodnění především připomenul, že již v rozsudku ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými statky v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí odvozováno od § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu § 2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991. Dále uvedl, že jak v citovaném judikátu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, tak v rozsudku ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení nezahrnující obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 daného předpisu, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce. Poté Nejvyšší soud vyvrátil stěžovatelčinu námitku zaměřenou na postup vedlejší účastnice při zápisu jejího vlastnického práva do evidence nemovitostí a doplnil, že skutkový stav (uchopení se držby přídělu a určení osoby přídělce) zjištěný v dosavadním řízení nelze podrobit dovolacímu přezkumu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve faktu, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že dovoláním byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241 odst. 1 občanského soudního řádu, je v rozporu s dovolacími důvody, jak byly stěžovatelkou vymezeny v jejím dovolání. Připomíná, že nikterak nerozporovala vyššími soudy zjištěný skutkový stav, nýbrž výlučně právní posouzení zjištěného skutkového stavu, a to mj. právní posouzení otázek. Především jde o dílčí právní otázky koncentrované na naplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí k přídělu a poté podmínek pro přechod podle zák. č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se žádnou z otázek, které v jeho praxi dosud řešeny nebyly, nezabýval. Podle stěžovatelky ani jeden ze soudů, které se věcí zabývaly, nepochopil rozdíl mezi přídělem obci (ten mohl být titulem přechodu majetku na obec k 24. 5. 1991) a přídělem místnímu národnímu výboru (který je titulem pro přechod majetku do vlastnictví obcí až od 1. 7. 2000), čímž soudy zaujaly zcela nesprávný právní názor výrazně zasahující do vlastnických práv stěžovatelky protiústavním způsobem.

6. V rámci "dalších důvodů pro ústavní stížnosti" stěžovatelka vyjádřila názor, že při přijímání zákona č. 114/2000 Sb. (sc. novely zákona č. 172/1991 Sb.) a při rozšíření možnosti přechodu majetku do majetku obcí nemohl zákonodárce nevědět o tom, že již 9 let existovalo a bylo účinné blokační ustanovení § 29 zák. č. 229/1991 Sb. ochraňující původní církevní majetek před jeho převody a přechody. Rozporuje postup vedlejšího účastníka, který v roce 2000 vydal vedlejší účastnici majetek, porušil tak i zásadu secundum et intra legem stanovenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť byl povinen postupovat striktně podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a takový přechod vlastnictví souhlasným prohlášením ani jiným způsobem neumožnit, nebo mu zabránit. Tak byla založena absolutní neplatnost obnovení (přechodu) vlastnictví k předmětným pozemkům, k níž musí soudy přihlížet z moci úřední. Secundum et intra legem měla podle stěžovatelky postupovat v roce 2000 i vedlejší účastnice, jako orgán veřejné správy, která mohla vědět, že jde o majetek, který v podstatě nabyla jeho "krádeží" státem při událostech po změně zřízení a Ústavy v roce 1948. Namísto toho čekala na první zákonnou příležitost, jak vlastnictví těchto ne zcela morálně čistě nabytých věcí legalizovat, tudíž lze její postup podle stěžovatelky hodnotit i jako postup v rozporu s dobrými mravy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

9. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o tom, že podmínky pro přechod majetku na vedlejší účastnici podle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny a snaží se jim dodat ústavněprávní konotace působící v její prospěch. Podle Ústavního soudu však obecné soudy vyšly z relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž jejich interpretace aplikovaných zákonných ustanovení není svévolná či iracionální, a nepředstavuje ani porušení ústavnosti nebo vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, včetně zásad zastávaných dosud i v judikatuře Ústavního soudu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. str. 3 a 4) s odkazy na svoji prejudikaturu dostatečně objasnil předpoklady přechodu majetku do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., včetně důsledků tzv. blokačního paragrafu (tj. § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) a dopadů zákona č. 428/2012 Sb. Z předložených podkladů je totiž patrné, že stěžovatelka (resp. její právní zástupce) nedostatečně rozlišuje dvě základní konstrukce uplatňované při sukcesi práv a povinností - jejich převod a přechod. Zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu. Právně teoreticky je vadná úvaha o absolutní neplatnosti obnovení (přechodu) vlastnictví a klasifikace obce jako orgánu veřejné správy (str. 7 ústavní stížnosti).

11. Ústavní soud považuje hodnocení přístupu zákonodárce provedené Nejvyšším soudem (srov. rozsudek ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2017, na který odkazuje napadené usnesení v této věci) za plně korespondující restitučnímu zákonodárství a jeho smyslu. K zaujatým závěrům ještě dodává odkaz na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 428/2012 Sb. o účelu tzv. paušální finanční náhrady. Podle ní představuje suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé z relevantních skutečností a nemá jím být podle tohoto zákona vydán.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.