III. ÚS 932/07
III.ÚS 932/07 ze dne 12. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Malířem, advokátem se sídlem v Litvínově, Podkrušnohorská 1719, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, č. j. 30 Cdo 2798/2007-157, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 11 Co 544/2005-133, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 5. 2005, č. j. 9 C 320/2003-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušeníčl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem proti stěžovateli (jako žalovanému) určil, že darovací smlouva ze dne 10. 3. 2003 o převodu rodinného domu č. p. 92, nacházejícího se na parcele č. 163, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 7 pro obec Libochovice a k. ú. Dubany, je vůči žalobci Finančnímu úřadu v Libochovicích, se sídlem v Libochovicích, náměstí 5. května 50 (dále jen "vedlejšímu účastníkovi") neúčinná. S odkazem na rozhodné ustanovení § 42a obč. zák. dovodil, že stěžovatel jako osoba blízká neprokázal, že nemohl i při náležité pečlivosti poznat úmysl dlužníka (svého otce) zkrátit věřitele, zde vedlejšího účastníka. Uvedl, že kritická smlouva byla uzavřena v době, kdy otec stěžovatele již nebyl schopen plnit své závazky, a na jejím základě zkrátil své věřitele, neboť stěžovateli daroval nemovitost, která nemohla být předmětem zástavního práva svědčícího vedlejšímu účastníku proto, že nebyla zapsána v katastru nemovitostí, přestože fakticky existovala již po dobu 20 let, jelikož ji "zatajil".

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Přisvědčil soudu prvního stupně, že stěžovatel nepostupoval s "náležitou pečlivostí", pakliže prověřování úmyslu při uzavírání darovací smlouvy omezil na dotaz otci (se kterým žil ve společné domácnosti), zda má dluhy (jenž jej měl ujistit, že nikoli), a na "podrobné přečtení" samotné darovací smlouvy.

Dovolání stěžovatele dovolací soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod č. 130/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný tamtéž pod č. 35/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132/2004, a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2007.

Ústavní stížnost podal stěžovatel souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu v dané věci vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu; poté, co bylo vydáno, stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o návrh, aby i ono bylo zrušeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítl, že obecné soudy při posuzování "náležité pečlivosti" ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. opomenuly, že skutek, o jehož právní povaze je veden spor, vyšetřoval policejní komisař apřípad odložil, neboť nebylo zjištěno, že by jeho otec chtěl dotčenou darovací smlouvou poškodit či zkrátit věřitele. Dále soudům vytkl, že nezohlednily adekvátně hodnotu majetku převyšující závazky a možnost vedlejšího účastníka dosáhnout realizace svých práv jiným způsobem, v důsledku čehož podle jeho názoru ku zkrácení věřitele, jež ustanovení § 42a obč. zák. předvídá, nemohlo dojít. Zřízení zástavního práva ke sporné nemovitosti ostatně okolnost, že do doby převodu nedošlo k jejímu zápisu v katastru nemovitostí, nebránila. Stěžovatel posléze oponuje i názoru, že finanční úřady jsou aktivně legitimovány k odpůrčí žalobě, ačkoli nejsou řádnými subjekty hmotného práva, a prosazuje takovou interpretaci vztahu mezi instituty odporovatelnosti podle § 42a obč. zák. a § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dle níž v případě prohlášení konkursu jsou vůči věřitelům neúčinné výhradně právní úkony dlužníka učiněné v posledních šesti měsících před podáním návrhu na konkurs, a tedy ostatní právní úkony "jsou platné a požívají zákonné ochrany podle zákona o konkursu a vyrovnání". A konečně namítá, žev řízení rozhodovaly nepříslušné soudy, neboť v incidenčních sporech, kam zařazuje i řízení o neúčinnosti právních úkonů, je věcně příslušným soud, který rozhoduje v kmenovém řízení konkursním.

Doplňující návrh, jímž stěžovatel rozšířil ústavní stížnost i na pozdější usnesení dovolacího soudu, bylo k původnímu (formálně i spisově) připojeno, a Ústavní soud nadále vycházel z obsahu podání obou; ohledně rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu toto podání parafrázovalo námitky v řízení o ústavní stížnosti již vznesené, a ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel polemizoval se závěrem, že rozhodnutí ve věci samé nemá zásadní význam "po právní stránce". Uvedl, že "ustálená judikatura rovněž nemůže dát pravomoci finančním úřadům, neboť ty jim může svěřit pouze zákon, což v tomto případě není", a dovolacímu soudu též vytkl, že se nevypořádal adekvátně s otázkou, zda bylo "objektivně prokázáno", že ke "zkrácení" věřitele skutečně došlo.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není protosoučástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušeníústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudyprovedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatel opak ani netvrdí; oponenturou zjištění ohledně majetkové situace dlužníka a jeho úmyslu zkrátit své věřitele totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který nepostrádá racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.

Výklad aaplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ani tyto podmínky v dané věci splněny nejsou. Nemá totiž rozumnou oporu představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť právní názory, které soudy v dané věci uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat zjevně nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitých pojmů, jímž je "náležitá pečlivost", kterou měl stěžovatel vynaložit k rozpoznání úmyslu dárce zkrátit věřitele (§ 42a odst. 2 obč. zák.), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů, je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace v dané věci však nenastala; rozhodný nedostatek "náležité pečlivosti" ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska jeho chápání daly přiléhavě najevo.

Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak nechybí ani smysluplné a srozumitelné odůvodnění.

Právnímu závěru, že ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má finanční úřad, ačkoliv jako správní úřad nemá vlastní způsobilost mít práva a povinnosti, způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, neboť mu zákon (§ 1 odst. 2 věta druhá zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění) tuto způsobilost přiznává, formulovanému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/98 a v časopise Soudní judikatura pod č. 39/98, není důvod z ústavněprávních hledisek jakkoli oponovat; Ústavní soud mu ostatně již dříve přisvědčil, kupříkladu v usnesení ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 546/99, usneseníze dne 7. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 71/01, usnesení ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 706/02, a usnesení ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1037/07.

Věc do ústavněprávní roviny neposouvá ani stěžovatelem podaný výklad vztahu mezi ustanoveními § 42a obč. zák. a § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; k tomu lze v obdobných souvislostech poukázat na § 16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, z něhož vyplývá, žev případě podání návrhu na prohlášení konkursu po uplynutí lhůty od provedení právního úkonu dlužníka je zachována možnost domáhat se za podmínek upravených v § 42a obč. zák. téhož účinku (viz též Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: Linde, 2002, s. 471).

Posouzení poslední sporné otázky - věcné příslušnosti soudu - odkazem na vlastní stanovisko ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2007, odůvodnil dovolací soud výstižně jak logicky, tak účelovým kontextem. Je obtížně představitelné, aby procesní poměry žaloby (hmotněprávně vycházející z ustanovení § 42a obč. zák.) byly zpětně (a jinak) hodnoceny jen proto, že později byl na majetek převodce prohlášen konkurs.

Co do usnesení, kterým dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345 a násl.), že posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb.)". Dovolací soud dostatečně (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil, proč rozhodnutí odvolacího soudu znaky rozhodnutí zásadně právně významného nemá, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 459/04; dostupné z http://nalus.usoud.cz).

Je proto namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona oÚstavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.