III. ÚS 93/11
III.ÚS 93/11 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o společné ústavní stížnosti stěžovatelů a) K. M., b) V. M., c) A. M. a d) K. M., všichni zastoupeni Mgr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 124/2008-393 ze dne 12. 12. 2008, a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3406/2009-436 ze dne 16. 9. 2010 za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a manželů F. Ď. a L. Ď., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 10. ledna 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. K výzvě soudu byla ve stanovené lhůtě odstraněna vada návrhu, a proto bylo lze konstatovat, že návrh splnil zákonem stanovené formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].

2. Stěžovatelé se ve včas zaslané ústavní stížnosti domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítali, že obecné soudy začaly zkoumat občanství jejich otce, jakožto právního předchůdce a oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, až po několika letech, postupovaly nepřiměřeně formalisticky a otázku občanství posoudily nesprávně. Obecným soudům dále vytýkali, že soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

II.

3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Z něj se podává, že právní předchůdce stěžovatelů podal žalobu proti vedlejším účastníkům o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nalézací soud jeho žalobě zprvu nevyhověl, odvolací soud jeho závěry potvrdil, ale Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil. Následně zrušil odvolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten pak v navazujícím řízení žalobě vyhověl. Otázku občanství posoudil vzhledem k "předloženému dokladu č. j. vnitř. 193/91 OÚ ve Frýdku-Místku" ze dne 1. 7. 1991 tak, že žalobce byl státním občanem České republiky. Vedlejší účastníci se odvolali; v průběhu odvolacího řízení žalobce zemřel a na jeho místo vstoupili stěžovatelé. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 56 Co 124/2008-378 ze dne 7. 10. 2008 stěžovatelům uložil, aby ve stanovené lhůtě doplnili žalobní tvrzení a uvedli, kdy a jakým způsobem nabyl právní předchůdce žalobců státní občanství USA a kdy a jak nabyl zpět státní občanství České republiky, resp. zda a kdy o navrácení státního občanství České republiky požádal. K těmto tvrzením měli označit důkazy a ty listinné pak doručit odvolacímu soudu. Zároveň byli poučeni, že jim pro případ nesplnění této povinnosti tvrdit a prokázat rozhodující skutečnosti hrozí ve věci neúspěch. Právní zástupce žalobců na ústním jednání prohlásil (dle protokolu o jednání ze dne 20. 11. 2008, č. l. 384), že "dosud nereagoval na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení v naznačeném rozsahu, neboť ze strany žalobců v průběhu rozsáhlé korespondence s nimi potřebné informace nezískal, ačkoli žalobce upozorňoval na následky spojené s tím, že nebudou na výzvu soudu reagovat." Odvolací soud si následně stran státního občanství právního předchůdce žalobců (stěžovatelů) vyžádal informaci Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru vnitra a krajského živnostenského úřadu, který v přípisu ze dne 2. 12. 2008 (č. l. 386) sdělil, že šetřením ve všech evidencích nabytí a pozbytí státního občanství České republiky, vedených krajským úřadem, nebyly o výše jmenovaném nalezeny žádné údaje. Následně odvolací soud - Krajský soud v Ostravě - svým rozsudkem č. j. 56 Co 124/2008-393 ze dne 12. 12. 2008, jenž je napaden touto ústavní stížností, rozsudek nalézacího soudu změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud posoudil otázku státního občanství žalobce tak, že ačkoli ten nalézacímu soudu předložil veřejnou listinu (osvědčení o státním občanství), nemohl být její obsah pravdivý, a to vzhledem k Úmluvě č. 169/1929 Sb., o naturalisaci mezi Československem a Spojenými Státy, jež nabyla účinnosti 14. listopadu 1929. Dovodil totiž, že vzhledem k tomu, že této právní úpravě a fikcemi s ní spojenými musel právní předchůdce žalobců československé státní občanství pozbýt. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 3406/2009-436 ze dne 16. 9. 2010 zamítl. V odůvodnění se zaměřil na závěry nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), nálezu sp. zn. I. ÚS 157/98 ze dne 27. 2. 2001 (N 37/21 SbNU 329), a nálezu sp. zn. II. ÚS 307/97 ze dne 18. 5. 1999 (N 75/14 SbNU 129), vše dostupné in http://nalus.usoud.cz, a uzavřel, že při posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli i Úmluvu o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, publikovanou pod č. 169/1929 Sb. a inkorporovanou do právního řádu Československé republiky zákonem č. 60/1930 Sb. (jímž se provádí Úmluva mezi Československem a USA ze 16. 7. 1928), ve znění sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997 Sb. (o ukončení platnosti této Úmluvy až tímto sdělením), přičemž např. stran interpretace pojmu "kdy země vede válku" (obsaženého v uvedené Úmluvě o naturalizaci mezi Československou republikou a USA ze 16. 7. 1928) dospěl Ústavní soud k závěru, že dnem, kdy pro Čs. republiku nastal stav války s Německem byl 17. 9. 1938 a posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem. Ve spisu se dále nalézá vyjádření žalobce, z něhož plyne, že po druhé světové válce resp. v letech mezi 1945 a 1949 spolu s rodiči vycestoval do zahraničí a už se do Československa nevrátil, a dále že o sobě v závěti (součást spisu v dědickém řízení) uvedl, že je občanem USA. Konečně Ministerstvo vnitra přípisem č. j. VS-1949/511/2-2008 ze dne 9. 1. 2009 sdělilo, že ve věci žalobce neevidovalo žádnou žádost o udělení státního občanství, žalobce neprocházel státoobčanskou evidencí fyzických osob, které nabyly státní občanství České republiky (ČSFR) ze dne volbou, prohlášením nebo udělením.
III.

4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Předně je zapotřebí zdůraznit, že návrh stěžovatelů jen opakuje to, co již před soustavou obecných soudů zaznělo, soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v rámci svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Těžištěm ústavní stížnosti je tak jen polemika se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.

7. Je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle zmíněného restitučního zákona, a to bez ohledu na to, zda jde o nárok na vydání věci či o nárok na vyplacení zákonem stanovené náhrady tam, kde k vrácení věci přistoupit nelze, je oprávněnou osobu jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství. Okamžik, ke kterému by tuto podmínku musela splňovat, však tímto zákonem není stanoven. Je proto nutné dovodit, že osoby, které ke dni jeho účinnosti nesplňovaly podmínku státního občanství, nebylo lze za osoby oprávněné ve smyslu restitučních předpisů považovat.

8. Obecné soudy se s rozporem stran státního občanství žalobce, daným na jedné straně osvědčením o státním občanství a občanským průkazem žalobce a na druhé straně právní úpravou vypořádaly ústavněkonformním způsobem. Osvědčení (a občanský průkaz) sice byly veřejnými listinami, které potvrzovaly, že jde o prohlášení orgánu, který je vydal, a pravdivost toho, co v nich bylo osvědčeno, avšak v řízení byl prokázán opak. Současně bylo stěžovatelům umožněno, aby sami mohli tvrdit a prokázat i jinými důkazními prostředky, že žalobce státním občanem České republiky v rozhodné době byl. Této možnosti stěžovatelé nevyužili. Spojují-li stěžovatelé tento aspekt řízení s "odebráním jedné instance", jde o námitku nepřípadnou.

9. Jestliže stěžovatelé namítali nesprávnou aplikaci čl. III Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, pak ze spisu plyne, že žalobce sice své bydliště obnovil (resp. trvalý pobyt), nikoliv však s úmyslem se do USA nevrátit. Ze spisu je zřejmé, že žalobce v USA i nadále žil a posléze i skonal. Námitky, že by čl. III citované Úmluvy přeci jen mohl být naplněn, tak zůstávají v rovině nedůvodných spekulací.

10. Podle nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), dostupného in http://nalus.usoud.cz, je podmínka státního občanství coby podmínka pro vydání majetku v rámci restitucí, podmínkou přípustnou.

11. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státům povinnost napravovat minulé křivdy či škody způsobené před její ratifikací; pokud je k tomu nezavazuje, pak je ani neomezuje ve vztahu k podmínkám, za nichž budou ochotny v minulosti zabavený majetek navrátit (rozhodnutí velkého senátu č. 39794/98 ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice).

12. Jakkoli lze přisvědčit stěžovatelům, že Výbor pro lidská práva OSN v některých případech v průběhu 90. let minulého století a na přelomu tisíciletí konstatoval, že Česká republika nenabídla dostatečně relevantní důvod, který by podmínku občanství v restitučních věcech ospravedlňoval, Ústavní soud, i přes značné zásahy do právní úpravy z důvodu rozpornosti s ústavním pořádkem náhled uvedeného orgánu nesdílel, a to i z toho důvodu, že považoval výklad čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech za příliš extenzivní; zmíněná mezinárodní smlouva žádné právo na ochranu majetku neobsahuje. Vzhledem k tomu, že judikatura Ústavního soudu zůstává konzistentní, je opakovaně potvrzována i ze strany Evropského soudu pro lidská práva, je možné uzavřít, že tím byl diskurz ustálen a stanovisko Ústavního soudu je nutno považovat za směrodatné.

13. Ohledně námitek stran délky soudního řízení nemůže Ústavní soud přisvědčit úvaze stěžovatelů, že by překročení její přiměřenosti mělo vést k jinému věcnému posouzení. Ústavní soud také nehodlá předjímat, do jaké míry byla délka řízení zapříčiněna obecnými soudy a do jaké míry je za průběh soudního řízení odpovědný žalobce, resp. stěžovatelé. K tomu primárně slouží jiná řízení, než řízení o ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud konstatuje, že věcně v závěrech obecných soudů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže soudy nepřisvědčily názoru stěžovatele a předložené otázky právně posoudily odlišně od jeho přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

IV.

15. Protože Ústavní soud porušení základních práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.