III. ÚS 929/10
III.ÚS 929/10 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu A) L. S. a B) Ing. V. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. prosince 2009 č. j. 6 Cmo 134/2009-40 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2009 č. j. 32 Cm 110/2008-31, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2010, napadli navrhovatelé obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že navrhovatelům (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobců) se nepřiznává osvobození od soudních poplatků v řízení o určení pohledávky ve výši 32 931,- Kč. Spolu s návrhem na jejich zrušení navrhovatelé žádají, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti "do doby pravomocného rozhodnutí o jejich odvolání proti usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 2. 2010 č. j. 32 Cm 110/2008-49".
Přípisem ze dne 6. 4. 2010 sdělili navrhovatelé Ústavnímu soudu, že se jim nepodařilo zajistit zastoupení advokátem v řízení o předmětném návrhu a zdůrazňují, že považují ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "za neústavní a diskriminační".

Z provedeného lustra Ústavní soud zjistil, že se navrhovatelé, ať již jednotlivě či společně, neobracejí na Ústavní soud poprvé, neboť od března 2002 do doby přijetí tohoto návrhu obdržel Ústavní soud celkem 22 jejich podání. I když předmětný návrh nesplňuje předpoklady a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, nevyzýval soudce zpravodaj navrhovatele k odstranění vad návrhu. Vyšel totiž ze zjištění, že z množství jejich předcházejících návrhů (např. III. ÚS 2265/07, II. ÚS 2376/08 či I. ÚS 753/10) je jim velmi dobře známo, jaké náležitosti musí ústavní stížnost, jako řádný návrh na zahájení řízení, splňovat. Povinnost fyzických i právnických osob být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem na základě speciální plné moci je tedy navrhovatelům dostatečně známa a nic jim proto nebránilo v tom, aby si zastoupení advokátem včas a řádně zajistili.

Ústavní soud i v předmětné věci vychází ze závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení navrhovatelům dostávalo vždy v každém individuálním případě, jestliže se tak stalo v jejich případech předcházejících. Lze totiž předpokládat, že takto již dříve poskytnuté informace zanechaly v navrhovatelích nevyhnutelné poznání, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování navrhovatelů o jejich stejných povinnostech jednáním ryze formalistickým a neefektivním.

Z výše uvedených důvodů proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Nad rámec výše uvedeného odůvodnění Ústavní soud poznamenává, že k přerušení řízení o ústavní stížnosti by i v případě splnění všech předpokladů a podmínek pro její meritorní projednání nebyl důvod, neboť rozhodnutí odvolacího soudu mohou navrhovatelé při splnění všech podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu napadnout samostatnou ústavní stížností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.