III. ÚS 928/17
III.ÚS 928/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Matajsové, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2017 č. j. 26 Cdo 5077/2016-152, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 27 C 306/2013-99, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2014 č. j. 54 Co 452/2014-70 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. září 2014 č. j. 27 C 306/2013-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Městské části Praha 8, sídlem Zenklova 1/35, Praha 8 - Libeň jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastnice řízení se žalobou domáhala, aby jí stěžovatelka zaplatila 6 966 Kč s příslušenstvím jako dlužné nájemné a služby s ním spojené. Následně vzala svou žalobu zpět. Stěžovatelka se zpětvzetím žaloby nesouhlasila s tím, že "jednou byla podána žaloba plná lží a ta žaloba se prostě bude řešit až do poslední pochybnosti". Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") to nepovažoval za natolik vážné důvody, aby opodstatňovaly neúčinnost zpětvzetí žaloby a usnesením ze dne 25. 9. 2014 č. j. 27 C 306/2013-63 řízení zastavil.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 12. 2014 č. j. 54 Co 452/2014-70 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

4. Obvodní soud poté usnesením ze dne 25. 11. 2015 č. j. 27 C 306/2013-99 odmítl dovolání stěžovatelky pro opožděnost s tím, že lhůta k podání dovolání jí uplynula dne 12. 3. 2015, stěžovatelka však podala dovolání až 18. 3. 2015.

5. Stěžovatelka nato dne 19. 2. 2016 podala v pořadí druhé dovolání proti rozhodnutí městského soudu, které odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 1. 2017 č. j. 26 Cdo 5077/2016-152. Uvedl, že ve věci není dána překážka věci rozhodnuté, neboť o předchozím dovolání nebylo rozhodnuto meritorně. I druhé dovolání však zhodnotil jako opožděné, neboť lhůta stěžovatelce uplynula již počátkem roku 2015.

II. Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že ji soudy nepoučily o tom, že má právo žádat o ustanovení zástupce. Byla přesvědčena, že ze zdravotních důvodů není schopna bez právní pomoci hájit své zájmy. Uvedla, že usnesení městského soudu bylo vhozeno do její schránky, nebylo tedy potvrzeno datum, kdy zásilku převzala. Proto není zřejmé, kdy se s usnesením seznámila. Měla za to, že právě to, že jí nebyl ustanoven zástupce, vedlo k jejímu nesprávnému postupu při podání dovolání. Rovněž se domnívala, že její důvody pro neúčinnost zpětvzetí žaloby byly pádné. V souhrnu tedy podle ní došlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu.
III. Podmínky projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Přípustnost ústavní stížnosti je však dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu o druhém dovolání stěžovatelky.

8. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl. Opravný prostředek totiž nestačí pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 či nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16).

9. V předložené věci směřovala ústavní stížnost mimo jiné proti usnesení obvodního soudu, kterým odmítl první dovolání stěžovatelky pro opožděnost. Proti tomuto usnesení bylo přípustné odvolání, o čemž byla stěžovatelka obvodním soudem poučena. Stěžovatelka se však proti němu odvoláním nebránila. Namísto toho podala druhé dovolání proti rozhodnutí městského soudu. Proto před podáním ústavní stížnosti proti usnesení obvodního soudu o odmítnutí dovolání nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Její ústavní stížnost je tak proti tomuto rozhodnutí i jemu předcházejícím rozhodnutím městského a obvodního soudu nepřípustná. I kdyby přitom přípustná byla, byla by v této části zjevně opožděná. 10. Ústavní stížnost je tedy přípustná pouze v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Vůči němu byla také podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.

V. Vlastní posouzení

11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

14. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl druhé dovolání stěžovatelky pro opožděnost, neboť jej stěžovatelka podala více než rok po tom, kdy jí mělo být doručeno rozhodnutí o odvolání vydané městským soudem. Stěžovatelka sice tvrdí, že není zřejmé datum, kdy se s rozhodnutím o odvolání seznámila, musela se s ním ale seznámit nejpozději před podáním prvního dovolání. To podala dne 18. 3. 2015. Proto je přiléhavé hodnocení Nejvyššího soudu, že druhé dovolání stěžovatelky proti témuž rozhodnutí městského soudu bylo dne 19. 2. 2016 podáno opožděně. Usnesením Nejvyššího soudu tedy nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.