III. ÚS 927/13
III.ÚS 927/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupené JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 70 Co 301/2012-876 a výroku IV rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012 č. j. 0 P 436/2009-853, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas a z hlediska zákonem předepsaných náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. března 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012 č. j. 0 P 436/2009-853 bylo rozhodnuto o zvýšení povinnosti otce nezletilých dětí stěžovatelky platit výživné. Výrokem IV tohoto rozhodnutí byla stěžovatelce k návrhu otce na výkon rozhodnutí zároveň uložena pokuta podle § 273 odst. 1 občanského soudního řádu v celkové výši 11 000 Kč za neuskutečněné termíny styků otce s nezletilými, jež se podle předchozího pravomocného rozhodnutí měly uskutečnit v období od června 2010 do července 2011. K jejímu odvolání byl tento výrok potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 70 Co 301/2012-876.

3. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy ve svých úvahách nerespektovaly názor nezletilých, kteří upřednostňují jinou frekvenci kontaktů s otcem, resp. o své vůli odmítají styk s otcem ve stanoveném rozsahu. Pokud proto své rozhodnutí založily pouze na úvaze, že bylo její povinností na děti aktivně působit a případně i překonávat jejich vůli, pak uloženou pokutu nelze hodnotit jinak než jako neefektivní prostředek k dosažení realizace styku otce s nezletilými a zejména k dosažení stabilizace vztahu otce s nezletilými. Z tohoto důvodu obecné soudy porušily principy obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to při respektu k principu proporcionality. Jejich rozhodnutí jsou současně v rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu ze dne 13. března 2012 č. j. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645). Soudy se měly snažit o co nejšetrnější obnovu vztahu, ke které by došlo nejvhodněji tím, že by otec respektoval přání a vůli nezletilých dětí ohledně rozsahu styku. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy při stanovení pokuty nezohlednily, že se v minulosti řada styků neuskutečnila z důvodu, že otec nemohl přijít, resp. že při některých stycích vracel otec děti opakovaně později, aniž by ho za to soudy jakkoliv postihly.

II. Řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 P 436/2009, jakož i vyjádření účastníků řízení.

5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 70 Co. Ve svém obsáhlém vyjádření uvedl, že uložení pokuty bylo vedeno zájmem nezletilých dětí, jimž matka bez jakéhokoliv objektivního důvodu neumožňuje kontakt s otcem v rozsahu určeném vykonatelným titulem. Podrobně shrnul, jakým způsobem probíhal styk otce s nezletilými v období od roku 2004, jakož i jednání matky, jejíž povinností bylo tento styk umožnit. Konstatoval přitom, že matka v minulosti opakovaně bránila výkonu příslušných soudních rozhodnutí. Okresní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

6. Stěžovatelka ve své replice konstatovala, že krajský soud se omezil pouze na vyjádření svého postoje vůči ní, aniž by se současně zabýval také její ústavněprávní argumentací. Tvrdí, že nebránila styku otce s nezletilými, nýbrž se snažila děti k tomuto styku motivovat a přemlouvat je. Dále upozornila, že v minulosti, byť neúspěšně, opakovaně vznášela námitku podjatosti vůči oběma účastníkům řízení, a to z toho důvodu, že otec nezletilých je s nimi z titulu své profese vedoucího oddělení sociální prevence magistrátu v běžném pracovním kontaktu. Podrobně se také zabývala důvody, pro které se nemohl uskutečnit styk v termínech, pro které jí byla uložena pokuta.
III. Vlastní posouzení

7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřením účastníka a obsahem příslušného spisu, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci se však o takovýto případ nejedná.

9. Argumentace stěžovatelky je především polemikou s věcnou správností skutkových a právních závěrů obecných soudů, které však podle názoru Ústavního soudu mají oporu v provedeném dokazování a nelze je po obsahové stránce považovat za svévolné nebo zjevně nespravedlivé; jejich rozhodnutí byla náležitým způsobem odůvodněna. Ústavní soud se přitom nedomnívá, že by v dané věci bylo možné konstatovat obdobné porušení základních práv stěžovatelky, než jak tomu bylo ve věci sp. zn. II. ÚS 3765/11. V projednávané věci obecné soudy neuložily předmětnou pokutu mechanicky za to, že se ve stanoveném rozsahu neuskutečnil styk otce s nezletilým, nýbrž zvažovaly, zda tato pokuta s ohledem na konkrétní okolnosti může vést k nápravě tohoto stavu. Nelze opominout ani to, že se skutkové okolnosti obou případů relevantním způsobem liší. Závěrem Ústavní soud dodává, že k porušení zásady rovnosti účastníků řízení by mohlo dojít jen tehdy, pokud by jednotliví účastníci řízení neměli před obecnými soudy stejná procesní práva nebo povinnosti, což však stěžovatelka netvrdí.

10. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.