III. ÚS 926/10
III.ÚS 926/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. O., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 19 C 113/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1 a 5, čl. čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané obecným soudem v její občanskoprávní věci.

Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 2.760,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Žalovaná částka představovala peněžní náklad, za který Okresní státní zastupitelství Brno - venkov stěžovatelce, jakožto obviněné v trestním řízení, pořídilo kopii trestního spisu (§ 65 odst. 1 tr. řádu), účtujíce za jednu kopírovanou stranu 15,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje protizákonnost a protiústavnost tohoto požadavku, jakož i jeho peněžní výše (kterou považuje za nepřiměřenou), jelikož podle jejího názoru nebyl dán důvod k užití zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť trestní řád na tento právní předpis neodkazuje. Stěžovatelka přitom poukazuje na odlišnost "nákladů" ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 tr. řádu a "poplatku" ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I v případě jiných ústavně zaručených práv je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby zde byla - alespoň tvrzená - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Posuzovaná ústavní stížnost totiž de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; obecný soud - způsobem, jemuž nelze prima facie vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Z řečeného se tak podává, že stěžovatelčina práva uvedená v ustanoveních čl. 36 a 37 Listiny v projednávané věci zasažena být nemohla. Jelikož stěžovatelkou tvrzená pochybení obvodního soudu v projednávané věci neměla (a z logiky věci nemohla mít) průmět do trestněprávní věci (z níž byla odvozena), nemohla být stěžovatelka napadeným rozhodnutím rovněž zkrácena na právu garantovaném v ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. K tvrzenému zásahu konečně nedošlo ani ve vztahu k ustanovení čl. 11 Listiny (ve smyslu intenzivního zásahu vyžadujícího ingerenci ze strany orgánu ochrany ústavnosti), neboť při absenci kvalifikovaného excesu či libovůle je v kontextu bagatelního charakteru žalované částky porušení tohoto základního práva - bez alespoň tvrzené podstatné újmy (viz výše) - v podstatě vyloučeno.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše uvedeného je zřejmé, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.