III. ÚS 912/17
III.ÚS 912/17 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace VÍTKOVICE STEEL, a. s., sídlem Českobratrská 3321/46, Ostrava -Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 4733/2015-151, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2015 č. j. 16 Co 35/2015-92 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. října 2014 č. j. 26 C 221/2013-30, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Němce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále také "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 11. 10. 2014 č. j. 26 C 221/2013-30 určil, že výpověď z pracovního poměru, jež dala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi, je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém odůvodnění nejprve odkázal na ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, podle něhož zaměstnanec je, mimo jiné, povinen nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště a nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele. Dále okresní soud uvedl, že aby mohla přítomnost alkoholu v těle zaměstnance vést k jeho ovlivnění (jak to zakazuje uvedené ustanovení), je současně nutné, aby zjištěné množství alkoholu dosáhlo určité hladiny. V posuzovaném případě bylo nesporné, že v dechu vedlejšího účastníka byl před nástupem na směnu alkohol zjištěn, to však "automaticky" neznamená, že vedlejší účastník byl alkoholem současně ovlivněn. Oficiální forenzní stanovisko soudního lékařství k alkoholu v krvi považuje hladinu alkoholu od 0,2 g/kg za neprůkaznou, hladinu alkoholu od 0,3 g/kg označuje za nevýznamnou pro silniční provoz a hladina alkoholu mezi 0,31 a 0,49 g/kg pak svědčí o skutečnosti, že dotyčná osoba alkohol požila, avšak je jím prakticky neovlivněna. Za situace, kdy byla vedlejšímu účastníkovi rozborem vzorku krve zjištěna hodnota 0,11 g/kg alkoholu v krvi, která se považuje za neprůkaznou, nelze konstatovat, že vedlejší účastník vstoupil pod vlivem alkoholu na pracoviště stěžovatelky a výpověď z pracovního poměru je tak neplatná.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 16 Co 35/2015-92 potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani podle jeho názoru nejde v daném případě s ohledem na okolnosti případu o závažné porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Přihlížeje k forenznímu stanovisku, krajský soud při hodnocení intenzity zjištěného porušení právní povinnosti vzal v úvahu okolnost, že vedlejší účastník byl u stěžovatelky zaměstnán 18 let bez jakéhokoliv porušení pracovních povinností a dále hodnotil úroveň naměřených hodnot. Poukázal na skutečnost, že před začátkem směny bylo v dechu vedlejšího účastníka naměřeno 0,23 alkoholu, to je nevýznamná hodnota, která se blíží hladině 0,2 , jež je považována za neprůkaznou s ohledem na možnou laboratorní chybu, respektive s ohledem na tzv. fyziologickou hladinu alkoholu v těle. Jestliže po dalších 40 minutách byla rozborem krve vedlejšího účastníka zjištěna neprůkazná hladina 0,11 alkoholu v krvi, mohlo jít podle názoru krajského soudu toliko o méně závažné porušení pracovních povinností, a to bez ohledu na to, že vedlejší účastník vykonával funkci vedoucího směny v provozu ocelárny, to je v provozu se zvýšeným rizikem nebezpečí škody na zdraví.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto a Nejvyšší soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém rozsudku mimo jiné uvedl, že způsob a intenzita porušení konkrétních povinností zaměstnance podle § 52 písm. g) zákoníku práce (umožňujícího dát zaměstnanci výpověď) musí být vždy posuzovány s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Proto tato hlediska nemusí být vždy stejně významná, neboť výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. Je třeba totiž vždy hodnotit tato hlediska ve vzájemné souvislosti a se zřetelem k jejich významu v konkrétní posuzované věci. Okolnost, že v posuzovaném případě před vlastním počátkem směny byl výsledek zjištění alkoholu v dechu vedlejšího účastníka 0,23 , tedy hodnota, která se blíží hladině 0,2 považované za neprůkaznou s ohledem na možnou laboratorní chybu nebo s ohledem na fyziologickou hladinu alkoholu v těle, ve spojení s doposud kladným hodnocením vedlejšího účastníka ze strany stěžovatelky po dobu více než 18 let, vede i podle Nejvyššího soudu k závěru, že důvod výpovědi dané stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi nebyl dán. Pozitivní zjištění alkoholu u zaměstnance totiž vždy bez dalšího neznamená porušení povinností takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako porušení povinností ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s tím, že výpověď daná vedlejšímu účastníkovi byla neplatná.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje konkrétně v tom, že obecné soudy ústavně nekonformním způsobem interpretovaly ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, tedy otázku, co znamená být pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že zjištění alkoholu v dechu zaměstnance "automaticky" neznamená, že zaměstnanec je ovlivněn alkoholem, tedy že nejde o porušení povinnosti vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje příkladmo na § 5 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož řidič nesmí požít alkoholický nápoj ani jinou látku obsahující alkohol nebo užít jinou návykovou látku během jízdy a nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po použití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po jejich požití, kdy by mohl být ještě pod jejím vlivem. I když pak posuzovaná ustanovení zákoníku práce mají soukromoprávní povahu a ustanovení zákona o silničním provozu mají podle stěžovatelky veřejnoprávní povahu, zákonodárcem použité pojmy jsou prakticky totožné, a proto by měly být i totožným způsobem vykládány, tedy tak, že v obou případech se vyžaduje nulová tolerance alkoholu a návykových látek. Interpretace obecných soudů, že při určitém menším porušení povinnosti nevstupovat na pracoviště pod vlivem alkoholu není možné zaměstnance sankcionovat, nejenže podle stěžovatelky nemotivuje k dodržování tohoto pravidla, ale dále ohrožuje život a zdraví ostatních zaměstnanců, jakož i majetek zaměstnavatele.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. K argumentaci stěžovatelky musí Ústavní soud nejprve poznamenat, že tato nejen postrádá hlubší ústavněprávní rozměr, ale i v rovině tzv. podústavního práva je dosti nepřiléhavá. Ústřední námitkou, jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, je tvrzení o neakceptovatelné nerovnosti, kdy předpisy veřejného práva (stěžovatelka konkrétně odkazuje na zákon o silničním provozu) stanoví tzv. nulovou toleranci alkoholu, například při řízení motorových vozidel, když stěžovatelka je ale s ohledem na výklad zaujatý obecnými soudy nucena jistou hladinu alkoholu v těle zaměstnanců tolerovat. A to i přesto, že například metalurgický provoz (jako v případě stěžovatelky) je stejně nebezpečný jako řízení motorových vozidel.

10. Takové východisko vytvořené stěžovatelkou je ale podle Ústavního soudu nesprávné. V praxi se totiž například ani v rámci stěžovatelkou zmiňovaného zákona o silničním provozu neuvažuje v intencích nulové hladiny alkoholu v těle, ale pracuje se s tzv. fyziologickou hladinou 0,20 , od níž se eventuálně naměřené hodnoty ji převyšující odečítají (srov. k tomu přiměřeně například rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21. 9. 2010 č. j. 8 As 59/2010-78, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz).

11. Vztaženo k právě posuzovanému případu to znamená, že před začátkem směny byla vedlejšímu účastníkovi naměřena hodnota alkoholu o 0,03 převyšující zmíněnou fyziologickou hranici. Obecné soudy z toho podle Ústavního soudu správně dovodily, že vedlejší účastník sice porušil shora uvedený zákaz podle § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, nicméně v tak malém rozsahu (tedy v rozsahu 0,03 ), že toto pochybení vedlejšího účastníka nemůže - i s ohledem na jeho dosavadní pracovní výsledky - postačovat k naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Stěžovatelka pak ve svém důsledku v ústavní stížnosti nepřináší žádnou přesvědčivou argumentaci, která by takovýto výklad § 52 písm. g) zákoníku práce zpochybňovala.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce ústavním pořádkem zaručená, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.