III. ÚS 908/17
III.ÚS 908/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ProMedica, spol. s r.o., sídlem E. Valenty 3969/19, Prostějov, právně zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 28 Cdo 1155/2015-192 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2014 č. j. 17 Co 356/2013-165, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Mgr. Jany Kašparové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka namítá, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka konstatuje porušení práva činit, co není zákonem zakázáno, jak plyne z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě došlo k zásahu do imperativu nezměnitelnosti "materiálního jádra" Ústavy, který je zakotven čl. 9 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka také namítá porušení povinnosti státu ukládat povinnosti pouze zákonem, jak je garantováno čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka je také přesvědčena, že v projednávaném případě bylo porušeno její právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jejího jména, jak je zaručeno čl. 10 odst. 1 Listiny, a právo na ochranu před zásahy do soukromého života, jak plyne z čl. 10 odst. 2 Listiny. Dále mělo být v záhlaví uvedenými soudními rozhodnutími porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, jak plyne z čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje porušení práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny (tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu), čl. 37 odst. 3 Listiny (tj. zaručení rovnosti účastníků řízení) a čl. 38 odst. 2 Listiny (tj. právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatelky a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům). Mimo tyto zásahy do základních práv a svobod stěžovatelka také namítá, že v projednávaném případě obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, tj. ustanoveními zakotvujícími pravomoc soudů a některá základní procedurální pravidla jejich rozhodování.

2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, případně přiložených v přípisu ze dne 14. 6. 2017, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2013 č. j. 5 C 448/2011-134 výrokem I zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 2 651 910,95 Kč s příslušenstvím, a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že stěžovatelka plnila vedlejší účastnici na základě rozsudku krajského soudu ze dne 5. 1. 2010 č. j. 21 Co 180/2007-280. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010 č. j. 28 Cdo 2084/2010-303. Rozhodnutím, která nejsou ústavní stížností napadána, předcházely tyto skutečnosti. Na základě smlouvy o podnájmu nebytových prostor a nájmu movitých věcí poskytovala vedlejší účastnice stěžovatelce podnájemné. Smlouva byla shledána absolutně neplatnou a podle okresního soudu tak bylo povinností stěžovatelky vydat vedlejší účastnici úplatu, kterou za užívání nebytových prostor převzala, a povinností vedlejší účastnice bylo poskytnout jí peněžitou náhradu ve výši obvyklé úplaty za užívání nebytových prostor. Okresní soud dále uvedl, že se stěžovatelka po vedlejší účastnici nedomáhala peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nebytových prostor, nýbrž se domáhala vydání částky zaplacené z titulu později zrušeného rozsudku krajského soudu č. j. 21 Co 180/2007-280. Okresní soud konstatoval, že jejím zaplacením stěžovatelka částečně plnila svou restituční povinnost podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a nedošlo tak k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky.

3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, výrokem I, změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 217 260 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu ohledně částky 2 434 650,95 Kč s příslušenstvím, a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zkoumal, zda se vedlejší účastnice přijetím plnění podle rozsudku krajského soudu č. j. 21 Co 180/2007-280, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu (viz výše), bezdůvodně obohatila na úkor stěžovatelky a zda měla právní důvod k přijetí žalované částky. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že účastnice si vzájemně plnily na základě absolutně neplatné podnájemní smlouvy. Vedlejší účastnice užívala nebytové prostory, za což zaplatila stěžovatelce sjednané podnájemné ve výši 3 780 000 Kč. Podle krajského soudu je proto nutné, aby si obě účastnice vrátily vzájemně poskytnutá plnění: stěžovatelka má vedlejší účastnici vrátit úplatu a vedlejší účastnice stěžovatelce prospěch získaný užíváním nebytových prostor, představovaný obvyklým nájemným v daném místě a čase, kterou soud na základě znaleckého posudku vyčíslil ve výši 1 657 260 Kč za celkovou dobu trvání podnájemního vztahu. Krajský soud dále uvedl, že vedlejší účastnice stěžovatelce zaplatila částku 1 440 000 Kč, neboť bezdůvodné obohacení za užívání prostor na své straně započetla na částku 3 780 000 Kč požadovanou po stěžovatelce v předchozím soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 80/2005, kde se domáhala pouze částky 2 340 000 Kč, kterou jí soud přiznal a stěžovatelka jí zaplatila, přestože byl uvedený rozsudek později zrušen. Krajský soud konstatoval, že pokud měla vedlejší účastnice nárok na částku 2 122 740 Kč (tj. 3 780 000 Kč mínus 1 657 260 Kč), a přijala 2 340 000 Kč, přijala o 217 260 Kč více, a proto je v této výši stěžovatelkou uplatněný nárok důvodný. Soud prvního stupně měl dle názoru odvolacího soudu vzít v úvahu vzájemnou restituční povinnost vedlejší účastnice vůči stěžovatelce, která vyplývá přímo ze zákona a měl se také zabývat i bezdůvodným obohacením na straně vedlejší účastnice, které vzniklo užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se ve své rozhodovací praxi otázkou určení obvyklého nájemného pro stanovení výše bezdůvodného obohacení opakovaně zabýval a odvolací soud se těchto závěrů držel. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám stěžovatelky vůči znaleckému posudku, kterým bylo vyčísleno v daném místě a čase obvyklé nájemné. Konstatoval, že námitky stěžovatelky směřují k hodnocení důkazů a nikoli k právnímu posouzení věci, což nemůže založit přípustnost dovolání.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že okresní soud nesprávně vzal při řešení sporu v úvahu vzájemnou restituční povinnost, přestože žaloba z tohoto důvodu podána nebyla. V takovém případě měl postupovat podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť se domníval, že věc lze posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru a vyzvat k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Vzhledem k absenci této výzvy tak stěžovatelka nedostala prostor k vylíčení rozhodných skutečností. Okresní soud také dle názoru stěžovatelky zcela nesplnil poučovací povinnost podle § 5 o. s. ř. Stěžovatelka dále uvádí, že si okresní soud nevyžádal znalecké posudky a vycházel pouze z posudků vypracovaných v jiném řízení, znalce nevyslechl, čímž měl porušit § 127 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto postupem okresní soud zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces. Rozsudek okresního soudu však ústavní stížností není napaden a stěžovatelka se nedomáhá jeho zrušení.

6. Stěžovatelka se dále domnívá, že krajský soud nesprávně vycházel ze znaleckého posudku, aniž by se zabýval jejími námitkami proti němu. Stěžovatelka dále rekapituluje vady, kterými dle jejího názoru znalecký posudek trpí. Stěžovatelka je přesvědčena, že se všemi vadami, které posudku vytýkala, se měl krajský soud vypořádat, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/04 ze dne 22. 2. 2006 (N 42/40 SbNU 349). Stěžovatelka dále uvádí, že se soudy při svém rozhodování odklonily od ustálené rozhodovací praxe a věc nesprávně právně posoudily. Dle jejího názoru neměly vzít v úvahu vzájemnou restituční povinnost, a pokud ano, pak nemohly vycházet ze znaleckého posudku vypracovaného v jiném řízení, s nímž navíc stěžovatelka nesouhlasila.

7. Stěžovatelka dále přiložila jí adresovaný dopis místopředsedy krajského soudu, ve kterém se uvádí, že rozsudek ze dne 5. 1. 2010 č. j. 21 Co 180/2007-280 je exces z jinak řádného výkonu rozhodovací činnosti. Podle dopisu stěžovatelky ze dne 14. 6. 2017 by měl Ústavní soud k této skutečnosti přihlédnout.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Přes výčet zásahů do základních práv a svobod stěžovatelky, včetně porušení imperativu nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy), kterých se obecné soudy měly dopustit, představuje ústavní stížnost spíše polemiku s jejich skutkovými a právními závěry. Ústavní soud ve svém rozhodování vychází ze zásady, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace v jednotlivém případě je zásadně v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případech, kdy orgány veřejné moci vykročí z mezí daných ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s vypracovaným znaleckým posudkem o obvyklé výši nájemného, avšak z napadeného rozsudku krajského soudu je zjevné, že námitky stěžovatelky vzal soud v úvahu a dostatečně se s nimi vypořádal. Jeho postup nepředstavuje svévoli, ani vykročení z pravidel logického a racionálního hodnocení důkazů či obecně pravidel řádného rozhodování. Podle zjištění Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Svá rozhodnutí opřely o relevantní důkazy, které dostatečně zhodnotily a v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně vyložily, jak ke svým závěrům došly. V ústavní stížností napadených rozhodnutích nejsou prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a následnými právními závěry není přítomen extrémní rozpor, který by umožňoval zásah Ústavního soudu.

12. Jako zjevně neopodstatněné posoudil Ústavní soud také námitky stěžovatelky stran chybějícího poučení či vad důkazního řízení. Z napadaných soudních rozhodnutí, případně z rozhodnutí okresního soudu plyne, že zohlednění restituční povinnosti navrhla vedlejší účastnice. Ústavní soud již dříve konstatoval [viz nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)], že § 118a o. s ř. stanoví, že návrhy účastníků řízení nemohou být zamítnuty jen proto, že neunesli břemeno tvrzení, případně důkazní břemeno, aniž byli poučeni, že taková břemena mají. Nijak však nesnímá z účastníků řízení povinnost splnit své procesní povinnosti při uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. Nelze také pominout, že použití pravidel stanovených § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, či je uvedl neúplně (§ 118a odst. 1 o. s. ř.) nebo pokud je možné věc po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Po skutkové stránce však okresní soud nedospěl k závěru, že by skutkový stav byl vylíčen nedostatečně; po právní stránce se přiklonil k právnímu názoru vedlejší účastnice, který byl stěžovatelce znám. Z předložených soudních rozhodnutí je také patrné, že okresní soud si nevyžádal odborné vyjádření znalce podle § 127 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně jako důkazní prostředek využil spis okresního soudu sp. zn. 7 C 80/2005, jehož součástí byl i napadaný znalecký posudek. Okresní soud také vysvětlil, proč neprovedl předložené důkazní návrhy, včetně znaleckého posudku předkládaného stěžovatelkou. Ústavní soud tak nezjistil jakoukoli kolizi jeho postupu se základními právy a svobodami stěžovatelky.

13. Stejný závěr učinil Ústavní soud i k tvrzení stěžovatelky o tom, že k porušení jejích základních práv a svobod došlo uplatněním vzájemné restituční povinnosti, neboť, dle jejího názoru, k tomu její žaloba nesměřovala. Obecné soudy všech stupňů však dostatečně vysvětlily, proč bylo - dle jejich právního názoru - nezbytné tuto vzájemnou restituční povinnost zohlednit. Pojmovým znakem bezdůvodného obohacení je absence právního důvodu plnění. Soudy proto byly nuceny případný právní důvod hledat a jejich postup je pouze aplikačním odrazem podmínek stanovených zákonnou právní normou. Takový postup aproboval i Nejvyšší soud. Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, pak nemá pravomoc jeho právní závěry revidovat, ledaže by představovaly zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Tak tomu ovšem v tomto případě není a také tento stížnostní bod posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný.

14. Ústavní soud také připomíná, že v projednávaném případě nelze přihlédnout k namítanému pochybení v jiném řízení, které stěžovatelka dokládá dopisem místopředsedy krajského soudu, byť by tato řízení spolu obsahově souvisela a byť na tom stěžovatelka trvá. Obecné soudy, stejně jako Ústavní soud, jsou vázány předmětem řízení, a nemají prostor vzít v úvahu skutečnosti, které nejsou zákonem předvídány.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Josef Fiala předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.