III. ÚS 904/12
III.ÚS 904/12 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1046/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 67 To 73/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 3 T 226/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces (jmenovitě principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo) zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její trestněprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 3 T 28/2005 stěžovatelku uznal vinnou trestnými činy podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona a zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona, za což jí uložil trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let a trest zákazu činnosti vykonávat funkci spojenou s hmotnou odpovědností na dobu pěti let; současně jí uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti FOTEX ČR, se sídlem v Praze, Mendíků 1369/9 (právní nástupkyni společnosti Vision Express Czech Republic, s.r.o., dále jen "poškozené"), na náhradě škody 5 141 233 Kč.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 67 To 298/2008 tento rozsudek ve výroku o vině, trestu a náhradě škody zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že jej zavázal, aby vyslechl dva konkretizované svědky a nechal vyhotovit nový znalecký posudek týkající se účetnictví poškozené.

Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem (věc byla v rozsahu zrušení postupem podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučena k samostatnému projednání) poté, co částečně doplnil dokazování (označené svědky se vyslechnout nepodařilo), shledal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon odložil na zkušební dobu čtyř let, a trestu zákazu činnosti vykonávat funkci spojenou s hmotnou odpovědností na dobu čtyř let; současně jí uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody 1 926 694 Kč. Obžaloby pro trestný čin zpronevěry soud stěžovatelku zprostil.

Stěžovatelčino následné odvolání Městský soud v Praze zamítl (§ 256 tr. řádu) a její dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že má-li být podle ustálené judikatury spáchán trestný čin podvodu s využitím omylu právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. V této souvislosti zdůrazňuje, že již od přípravného řízení konstantně tvrdí, že inkriminované jednání činila "s vědomím a na pokyn" generální ředitelky poškozené společnosti Veroniky Nazarové, jež byla oprávněna za tuto společnost právně jednat. Za této situace proto nemohla být poškozená uvedena v omyl, jestliže o jejích postupech věděla. Přestože tento argument v průběhu trestního řízení opakovaně předkládala, obecné soudy se s ním nevypořádaly způsobem, jenž by ve světle závěrů nálezů Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 460/04, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98, IV. ÚS 260/05) mohl v ústavní rovině (prizmatem principu presumpce neviny) obstát; tato její obhajoba žádným věrohodným důkazem nebyla vyvrácena. Stěžovatelka též poukazuje na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02 a sp. zn. IV. ÚS 182/04, dle kterých není možné zhojit vady skutkových vět toliko prostřednictvím odůvodnění, přičemž Nejvyšší soud v napadeném usnesení vytkl nalézacímu soudu, že ve skutkové větě jeho rozhodnutí není uvedena konkrétní fyzická osoba, která měla být jednáním stěžovatelky uvedena v omyl. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud vyzval stěžovatelku k vyjádření, zda byla účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a její zástupce přípisem ze dne 6. 3. 2013 podal zápornou odpověď. Z vyžádaného procesního spisu se oproti tomu podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. 1. 2013 sp. zn. 3 T 226/2008 (doručeným právnímu zástupci stěžovatelky dne 25. 3. 2013) rozhodl, že stěžovatelka je účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb.; v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že dle ustanovení čl. IV odst. 3 amnestie prezidenta republiky se na stěžovatelku hledí, jako by nebyla odsouzena. Usnesením ze dne 28. 5. 2013 Městský soud v Praze sice zamítl stížnost státního zástupce, v reakci na jeho odůvodnění obvodní soud usnesením ze dne 22. 8. 2013 opravil nesprávnost předchozího tak, že odůvodnění má znít tak, že "podle čl. IV odst. 3 amnestie prezidenta republiky se na odsouzenou nehledí, jako by nebyla odsouzena, protože zmíněným odsuzujícím rozhodnutím jí byly uloženy i jiné sankce, na které se amnestie nevztahuje a které odsouzená dosud nevykonala."
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V projednávané věci musel Ústavní soud v prvé řadě brát v potaz, že stěžovatelka byla (částečně) účastna amnestie prezidenta republiky. Dle ustanovení čl. IV odst. 1 písm. b) a odst. 2 amnestie prezidenta republiky je třeba na stěžovatelku hledět jako na neodsouzenou za spáchání trestného činu podvodu; zůstává však v platnosti (a je vykonatelný) jí uložený trest zákazu činnosti, a stejně tak i uložená povinnost k náhradě škody poškozené.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že amnestijním rozhodnutím byly nedotčeny ve své podstatě akcesorické výroky v trestní věci, jež však právě v souvislosti s prezidentskou amnestií svůj akcesorický charakter zjevně ztrácejí, neboť zůstávají v platnosti i poté, kdy výroky pravomocného rozsudku, od kterého svoji akcesoritu odvíjely, byly amnestií prezidenta republiky zrušeny.

Ústavní soud nadále vycházel z předpokladu, že stěžovatelka na projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti trvá, jestliže v tomto směru vůči Ústavnímu soudu žádný úkon (zpětvzetí návrhu) neučinila. Jelikož amnestijní rozhodnutí nelze vykládat ve stěžovatelčin neprospěch, přikročil Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů způsobem, jakým by je přezkoumával za situace, kdy by stěžovatelka amnestie (vůbec) účastna nebyla.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení věrohodným způsobem nevyvrátily její obhajobu, že inkriminované jednání činila s vědomím poškozené společnosti, pročež nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona.

Tuto námitku za ústavněprávně relevantní považovat nelze. Stěžovatelce se patří přisvědčit potud, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 67 To 298/2008 uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby v dalším řízení vyslechl svědky Veroniku Nazarovou a Anthony Johna Bishopa (cizích státních příslušníků), o což soud také usiloval, a to rovněž prostřednictvím Národní ústředny Interpolu Praha, avšak bezvýsledně. Soudu tudíž nezbylo (nemohl-li konfrontovat obhajobu, podle níž stěžovatelka peněžní prostředky poškozené čerpala coby půjčky, s výpovědí V. Nazarové), než úsudek, zda stěžovatelka předmětnými postupy naplnila zákonné znaky inkriminovaného trestného činu, založit na podkladě jiných důkazních pramenů.

Svědkyně Brejchová podle obecných soudů obhajobu stěžovatelky ohledně tvrzených půjček vyvrátila výpovědí, že "o celé záležitosti mluvila i s Nazarovou, přičemž obžalovaná i Nazarová svalovaly vinu jedna na druhou". Svědek Bishop vypovídal v přípravném řízení a jeho výpověď byla v soudním řízení přečtena.

Obecné soudy se též s využitím znaleckého dokazování podrobně zabývaly rekonstruovaným účetnictvím poškozené společnosti (které se z podstatné části nedochovalo a jehož vedením byla smluvně pověřena stěžovatelka), přičemž smluvní dokumentace ani účetní doklady se způsobilostí osvědčit, že předmětné částky byly půjčkami (popř. plněními z jiných právně regulérních důvodů) ze strany poškozené, zjištěny nebyly. Podle obecných soudů ze znaleckého dokazování vyplynulo, že sporné částky poškozená proplatila (resp. tyto částky vybrala v hotovosti či poukázala bankovními převody sama stěžovatelka) po předložení dokladů (mnohdy nesplňujících náležitosti podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), jejichž obsah existenci rozhodných znaků stíhané trestné činnosti stěžovatelky podporoval.

Úvahy, na jejichž základě obecné soudy dospěly k rozhodným skutkovým závěrům, za excesivní tedy považovat nelze; ani stěžovatelkou zdůrazňovaná absence provedení důkazu svědeckou výpovědí Veroniky Nazarové v daném procesním kontextu nepředstavuje ústavněprávní deficit projednávané věci.

Patří se zaznamenat, že i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných a neodporujících si důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

Oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud považuje za ústavně konformní i odůvodnění, se kterým se odvolací soud na str. 5 napadeného rozsudku vypořádal s jejím odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, přičemž toto odůvodnění není v rozporu ani s další jeho relevantní judikaturou (srov. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 648/2003, 5 Tdo 670/2006, 3 Tdo 848/2008 a 4 Tdo 333/2012).

Přisvědčit stěžovatelce není namístě ani v případě jejího tvrzení, že obecné soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť skutková věta odsuzujícího rozsudku neobsahuje jméno konkrétní fyzické osoby, která měla být jejím jednáním uvedena v omyl. Nejvyšší soud v napadeném usnesení totiž sice konstatuje, že ve skutkové větě "není uvedena konkrétní fyzická osoba", současně však z dále vyložených důvodů zdůrazňuje, že "popis skutku dostatečně vystihuje všechny znaky dovolatelce přisuzovaného trestného činu, přičemž lze přiznat tomuto způsobu páchání trestné činnosti jistou specialitu, kdy je možno jej kvalifikovat na hranici trestného činu zpronevěry dle § 248 tr. zák. a trestného činu podvodu dle § 250 tr. zák.". Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu je tudíž zjevné, že dovolací soud se předmětnou námitkou na argumentovaném základě zabýval, a ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru výstižnosti formulace skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, jestliže výslovně odkazuje na absenci zmocnění (k inkriminovaným postupům) osobou oprávněnou jednat za poškozenou.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003, N 113/31 SbNU 21, ústavněprávní konsekvence spojil až se situací, kdy znaky skutkové podstaty nebyly ve skutkové větě uvedeny "ani rámcově", resp. "v základních obrysech", a obdobně vyznívá nález sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004, N 168/35 SbNU 273). V obou případech - oproti nyní projednávané stěžovatelčině věci - absentoval ve skutkových větách některý ze znaků příslušného trestného činu.

Nad tento určující rámec je přiléhavé konstatovat, že stěžovatelčina oponentura je situována v rovině ryze formální, neboť z jejích podání včetně ústavní stížnosti je zřejmé, že nepochybovala, které individualizované osoby měla podle rozhodnutí obecných soudů uvést v omyl (srov. polemiku ohledně informovanosti V. Nazarové).

Lze též dodat, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení odkázal na vlastní rozhodnutí ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 8 Tz 136/2000, podle kterého platí, že má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení neví o všech rozhodných skutečnostech, anebo že vůbec neví o úkonu učiněném jménem právnické osoby, protože jej místo oprávněné osoby učiní jiný pracovník (člen) právnické osoby, který k tomu není oprávněn.

Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, v souzené věci splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.