III. ÚS 892/17
III.ÚS 892/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové nám. 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 2017 sp. zn. 11 To 379/2016-38 a proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. prosince 2016 sp. zn. 0 Nt 558/2016, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání skutků kvalifikovaných jako zločin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ukončený ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný formou pokračování dle § 116 trestního zákoníku a ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný formou pokračování dle § 116 trestního zákoníku a ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 0 Nt 558/2016 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu.

4. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. 11 To 379/2016-38 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že důvody, pro které byla konstatována obava, že bude pokračovat v trestné činnosti, jsou nepřesvědčivé. Soudy poukázaly na to, že je nezaměstnaný a trestná činnost měla být zdrojem jeho příjmů. Přitom bagatelizovaly jiné příjmy jeho rodiny, jako jsou příjmy ze sociálních dávek, ačkoliv měly uvážit, že s ohledem na sociální politiku státu by nemělo být možné, aby nebyly dostačující k pokrytí jejích potřeb. V tomto směru nebylo provedeno žádné podrobnější dokazování. Navíc skutečnost, že je nezaměstnaný, by mu neměla být přičítána nijak k tíži, neboť je osobou po opakovaných infarktech s omezenou pracovní způsobilostí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy v případě vazby předstižné že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.

10. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů za nepřesvědčivé, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, když obecnými soudy je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je stěžovatelovo vzetí do vazby založeno. Fakt, že stěžovatel a jeho rodina mají určité příjmy, jako jsou sociální dávky, nijak nevyvrací relevantnost toho, že trestná činnost, ze které je obviněn, spočívající zejména v krádežích vloupáním, měla být stěžovatelem páchána dlouhodobě, že měla být nezanedbatelným zdrojem jeho příjmů, a že stěžovatel již byl v minulosti opakovaně, zejména pak právě za majetkovou trestnou činnost, soudně trestán, a lze tedy hovořit o tom, že má k jejímu páchání sklony. Obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, byla obecnými soudy shledána na základě konkrétních skutečností, které jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedeny. Ústavní soud k tomu uzavírá, že stěžovatel pomíjí, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.