III. ÚS 88/10
III.ÚS 88/10 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Josefem Vávrou, advokátem v Hrádku nad Nisou, Donín 170, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Liberec, v trestní věci vedené nyní u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 54 T 9/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 10. 1. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 15. 3. 2010, stěžovatel brojil proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Liberec, ve stěžovatelově trestní věci, jež je nyní vedena u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 54 T 9/2009. Přitom tvrdil, že již v přípravném řízení byly porušeny předpisy zajišťující obviněnému právo obhajoby, a to tím, že stěžovatel ani jeho obhájce neměli dostatek času k prostudování spisového materiálu, přičemž nebylo možno ani "zjistit, zda mu byl dán k dispozici celý trestní spis". V dané souvislosti stěžovatel poukázal na jím vznesené námitky proti postupu výše uvedených orgánů s tím, že s ohledem na rozsah spisového materiálu, zdravotní stav stěžovatele a časový údaj o jeho studiu jsou tyto jeho námitky důvodné a předmětný úkon je třeba opakovat. Dle stěžovatele proto došlo k porušení jeho práva na obhajobu dle § 2 odst. 13 trestního řádu (a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), což prý odůvodňuje postup podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal orgánům veřejné moci, aby nepokračovaly v porušování práv a svobod, a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná (viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 78), ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jen nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový protiprávní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci (tedy neplynoucímu z příslušného rozhodnutí) nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým, zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že mu nebylo v daném trestním řízení umožněno nahlédnout do (celého) trestního spisu, kdy mu po skončení vyšetřování (§ 166 odst. 1 trestního zákona) nebyl policejním orgánem k tomu poskytnut dostatečný časový prostor, a že tak byl krácen na svém právu na obhajobu. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, přípravné řízení již bylo skončeno a věc se nyní nachází ve stadiu řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně. V průběhu tohoto soudního řízení stěžovatel může uplatňovat námitku, že postupem příslušných orgánů došlo v přípravném řízení ke vzniku závažných procesních vad, které nelze napravit v řízení před soudem, eventuálně pokud bude mít za to, že předmětné procesní vady je naopak možno napravit v soudním řízení, požadovat jejich nápravu. Nelze např. vyloučit, že soud prvního stupně - byť z jiných důvodů - vrátí věc státnímu zástupci k došetření (§ 221 trestního řádu), a věc se tak ocitne opět ve stadiu přípravného řízení, eventuálně že umožní stěžovateli nahlédnout do spisu v potřebném rozsahu (srov. § 8 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů) a vytvoří mu (také tím) prostor pro realizaci účinné obhajoby. Především pak v případě, že soud prvního stupně vydá pro stěžovatele negativní rozhodnutí ve věci samé, lze proti němu brojit (v prvé řadě) odvoláním a v jeho rámci uplatňovat výše zmíněnou námitku [srov. § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Neuspěje-li stěžovatel se svými námitkami v trestním řízení, má možnost se po jeho skončení obrátit na Ústavní soud. Lze tedy shrnout, že stěžovatel brojí proti procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení, ovšem trestní řízení dále probíhá a stěžovatel se nápravy tvrzeného porušení svých procesních (ústavních) práv může domáhat v jeho rámci; nemohlo tudíž dosud ani dojít k vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.