III. ÚS 874/17
III.ÚS 874/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Miroslava Mikoláše, 2. Mariky Mikolášové a 3. Zdeňka Mikoláše, všech zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti jinému zásahu Magistrátu města České Budějovice a Krajského úřadu Jihočeského kraje, za účasti Magistrátu města České Budějovice a Krajského úřadu Jihočeského kraje, jako účastníků řízení, a města Hluboká nad Vltavou, sídlem Masarykova 36, Hluboká nad Vltavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") brojí proti jinému zásahu obou účastníků řízení spočívajícím v tom, že Magistrát města České Budějovice (dále jen "magistrát") jako zvláštní stavební úřad nenařídil odstranění stavby, která byla postavena na pozemku stěžovatelů v rozporu se stavebním povolením, přestože řízení již trvá téměř 12 let. V tomto postupu magistrátu spatřují stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených základních práv.

2. Stěžovatelé 2. a 3. jsou vlastníky v ústavní stížnosti konkrétně specifikovaného pozemku v katastrálním území obce Hluboká nad Vltavou a současně rodiči 1. stěžovatele. Ten je vlastníkem dalšího pozemku v katastrálním území obce Hluboká nad Vltavou. Tento pozemek nabyl darováním od svého dědečka Miroslava Čížka.

3. Předmětné pozemky získali 2. a 3. stěžovatel a Miroslav Čížek (právní předchůdce prvního stěžovatele) v 90. letech s cílem vybudovat na těchto pozemcích rodinné domy a umožnit tak společné vícegenerační bydlení členů rodiny.

4. Vedlejší účastník získal v roce 2001 jako stavebník stavební povolení k výstavbě kanalizačního sběrače na pozemcích specifikovaných v rozhodnutí stavebního úřadu. Mezi těmito pozemky přitom nebyly pozemky ve vlastnictví stěžovatelů. Přesto tato stavba byla realizována tak, že vede též přes pozemky stěžovatelů.

5. Na základě opakovaných podnětů 2. a 3. stěžovatele a právního předchůdce prvního stěžovatele zahájil magistrát dne 13. 9. 2005 řízení o odstranění stavby, avšak dne 17. 2. 2015 vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

6. Odvolání stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Krajským úřadem Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad").

7. Rozhodnutí krajského úřadu napadli stěžovatelé správní žalobou a Krajský soud v Českých Budějovicích jí vyhověl.

8. V návaznosti na to magistrát již po šesté přerušil řízení a po osmé vyzval vedlejšího účastníka, aby podal řádnou žádost o dodatečné povolení stavby doloženou potřebnými podklady. Odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí o přerušení řízení krajský úřad zamítl. Po doplnění podkladů pokračovalo řízení místním šetřením dne 14. 3. 2017, při němž vyšlo najevo, že dosud shromážděné podklady neodpovídají skutečnému stavu, neboť kanalizační sběrač na pozemcích stěžovatelů vede jinudy, než bylo v podkladech zakresleno.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatelé poukazují na to, že protiprávní realizace stavby na jejich pozemcích a dlouho trvající řízení o odstranění stavby zmařilo jejich původní záměr vybudovat na pozemcích rodinné domy. Tím došlo k zásahu do jejich základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a též do práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy.

10. Stěžovatelé dále uvádějí, že opakovaně uplatňovali opatření proti nečinnosti dle správního řádu a podávali správní žalobu proti nečinnosti. Důsledkem těchto opatření přitom vždy je, že správní orgány začnou konat až ve fázi, kdy se správní soud dostane k projednávání správní žaloby proti nečinnosti, což má za následek, že stěžovatelé jsou nuceni tuto žalobu vzít zpět.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil nejprve splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

12. Zároveň však Ústavní soud musel konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

13. Stěžovatelé vymezili předmět řízení tak, že stížnost podávají proti zásahu spočívajícím v tom, že stavební úřad nenařídil odstranění stavby, která byla postavena na pozemku stěžovatelů v rozporu se stavebním povolením, přestože řízení již trvá téměř 12 let.

14. Ústavnímu soudu však za současného stavu věcí nepřísluší zabývat se právní otázkou povinnosti nařídit odstranění stavby. Může posuzovat (po ukončení celkového řízení) pouze to, zda při rozhodování o této otázce nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Tomu však musí předcházet v první řadě rozhodnutí magistrátu o tom, zda má být stavba odstraněna, a následné uplatnění všech opravných prostředků. Zásah do práv stěžovatelů tak v současné době může představovat pouze skutečnost, že řízení o odstranění stavby dosud nebylo skončeno. Obecně z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývá nárok jednak na ochranu před průtahy při konkrétním úkonu ve věci a jednak na ochranu před nepřiměřeně dlouhým řízením. Z textu ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatelé namítali, že dochází k průtahům v dalším pokračování v řízení po provedeném místním šetření dne 14. 3. 2017, když stížnost byla podána již 22. 3. 2017. I pokud by tomu tak bylo, bylo by třeba nejprve vyčerpat opravné prostředky, které proti průtahům stěžovatelé mají k dispozici (tedy opatření proti nečinnosti dle správního řádu a žalobu proti nečinnosti).

15. Zbývá tak pouze zásah do práv stěžovatelů nepřiměřenou celkovou délkou řízení, kdy ani po řadě let nebylo dosud skončeno správní řízení. Jeho posouzení ovšem přísluší nejdříve orgánům příslušným podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Teprve poté by se mohl Ústavní soud zabývat možnými průtahy v předmětném řízení jako zásahem do základních práv stěžovatelů. Tato podmínka předchozího vyčerpání opravných prostředků zakotvená v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak splněna není.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

17. Stěžovatelé v ústavní stížnosti též navrhli, aby Ústavní soud uložil účastníkům uhradit náklady řízení stěžovatelů. Z § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ovšem vyplývá, že takový postup je třeba vnímat jako výjimečný. Tedy ani v případě, že by bylo ústavní stížnosti vyhověno, nelze "automaticky" očekávat, že Ústavní soud rozhodne, aby náklady stěžovatelů hradili jiní účastníci. Tím spíše nelze tento výrok předpokládat v situaci, kdy je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud tedy neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení stěžovatelům nepřiznal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Filip v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.