III. ÚS 870/09
III.ÚS 870/09 ze dne 8. 4. 2010

N 79/57 SbNU 71
Povinnost obecných soudů rozhodnout o náhradě za neústavní omezení vlastnického práva v podobě regulace nájemného

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 870/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K., 2. M. K. a 3. O. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009 č. j. 54 Co 298/2008-51, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2008 č. j. 13 C 342/2006-33, kterým byla zamítnuta žaloba právního předchůdce stěžovatelů o částku 2 018 847 Kč s příslušenstvím, které se domáhal po České republice - Ministerstvu financí z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, jejž spatřoval v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009 č. j. 54 Co 298/2008-51 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2008 č. j. 13 C 342/2006-33 se zrušují.
Odůvodnění

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podané dne 8. 4. 2009, se právní předchůdce shora uvedených stěžovatelů Ing. arch. P. K. (dále jen "původní stěžovatel" nebo "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení základních práv plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 342/2006 a obsahu ústavní stížnosti se podává následující.

3. Původní stěžovatel se žalobou odvolávající se na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit mu 2 018 847 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, který spatřoval "v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného". Jako vlastník nájemního domu vymezil tvrzený nárok coby rozdíl mezi nájemným ve výši, které mohl dosahovat (v období od 1. 9. 2003 do 31. 8. 2006 u pěti bytů ve svém domě) nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, zrušené nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287)], a následně podle výměru Ministerstva financí č. 01/2002 a výměru Ministerstva financí č. 06/2002 (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02, N 142/28 SbNU 237, č. 528/2002 Sb.) a podle nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03, N 41/29 SbNU 371, č. 84/2003 Sb.).

4. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s odůvodněním, že ze skutečnosti, že se v období po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nedařilo v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, ačkoli mu byly opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení, nelze dovozovat nečinnost státu, a tím ani existenci jeho nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.; současně soud konstatoval, že "žádný z nálezů Ústavního soudu, kterých se žalobce dovolává, neobsahuje názor, že by za nesprávný úřední postup bylo možno považovat absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů".

5. Městský soud v Praze tento rozsudek - byť z jiných důvodů - potvrdil. Především připomenul, že v nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59) se Ústavní soud vyslovil tak, že "výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy" a že z toho plyne, že "pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody". Jak i Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (N 152/50 SbNU 345) a v usnesení ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), uvedená teze formuluje zásadu subsidiarity nároku na náhradu škody proti státu, a to až po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně toho práva pronajímatele, jež má jinak proti jednotlivým nájemcům bytů v domě, jehož je vlastníkem. Odvolací soud pak shledal určujícím, že původní stěžovatel "nárok na zaplacení rozdílu mezi nájemným v dané době zaplaceným a nájemným obvyklým vůči nájemcům bytů neuplatnil", přičemž s poukazem na vlastní rozhodovací praxi a nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2224/07 (N 75/49 SbNU 127) odmítl uznat jeho námitku, že "soudy takové žaloby zamítají".

6. Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy původní stěžovatel v ústavní stížnosti namítl protiústavnost postupu státu (vedlejšího účastníka), kterou ztotožnil s nerespektováním nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, což podle jeho názoru zakládá porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, a odvolal se i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, N 47/40 SbNU 389, č. 252/2006 Sb.

7. Obecným soudům pak vytkl nesprávné právní posouzení věci potud, že pominuly podřadit ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (nesprávnému úřednímu postupu) i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jestliže má přímý dopad do majetkové sféry dotčených subjektů. V právním státě - podle jeho názoru - nelze připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva; z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné zasáhnout, a vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné učinit tak rozhodnutím, jímž uloží náhradu tímto stavem způsobené škody.

8. Svůj nárok nemůže, podotkl původní stěžovatel, směřovat proti nájemcům z důvodu ochrany jejich právní jistoty, absentuje-li explicitní právní úprava.

9. "Žalobu směřující vůči nájemcům" stěžovatel nepodal, neboť podle jeho přesvědčení "v rozhodném období (tj. od 1. 9. 2003 do 31. 8. 2006) prokazatelně nepředstavovala efektivní procesní prostředek směřující k ochraně jeho práv", a to vzhledem k "vysokému riziku procesního neúspěchu u obecných soudů". "Průlomový nález" ukládající obecným soudům "povinnost poskytnout pronajímatelům ochranu jejich subjektivních práv a právem chráněných zájmů tak, že nebudou zamítat jejích žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy", vydal Ústavní soud až dne 28. 2. 2006 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše), a na něj navázaly kupř. nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše) a nález ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 905/06 (N 13/52 SbNU 131), přičemž až teprve nález posledně jmenovaný "otevřel cestu pro případné uplatnění nároků pronajímatelů na zaplacení rozdílu mezi nájemným obvyklým a nájemným regulovaným vůči nájemcům i za dobu minulou"; tím se však "nic nemění na skutečnosti, že jeho případný nárok vůči nájemcům za žalované období je již promlčen".

10. Stěžovatel závěrem upozornil na "známý a skutkově velmi podobný případ projednávaný před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku pod č. 35014/97 týkající se polské občanky paní Marie Hutten-Czapské, na kterou se vztahoval restriktivní systém regulace nájemného".

11. Na základě výzev Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podaly obecné soudy k ústavní stížnosti vyjádření.

12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření dal najevo, že vycházel též z judikatury, které se stěžovatel dovolával, dospěl však - zejména se zřetelem k nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (viz výše) - k odlišným interpretačním závěrům. Odvolací soud posléze konstatoval, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb., "ve prospěch stěžovatele" vskutku svědčí.

13. Obvodní soud pro Prahu 1 se ve vyjádření k ústavní stížnosti "plně ztotožnil" se závěry uvedenými v napadených rozsudcích.

14. K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník. Po stručné rekapitulaci věci uvedl, že dle jeho názoru stěžovatel "neunesl důkazní břímě o správnosti jím vyčíslené částky nepřiměřeného zisku, který nedosahují a nepožadují mnozí jiní řádně hospodařící pronajímatelé nájemních bytů"; stěžovatel předmětnou nemovitost "zřejmě nově získal", a to "dobrovolně od předchozího vlastníka", včetně "nájemníků" a "s právním závazkem dodržení všech dříve platně uzavřených nájemních smluv". Dále odkázal na stanovisko vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti Jana Vomočila, Oskara Morawetze, Art 38, a. s., a Vladislava a Václava Hlaváčkových proti České republice ze dne 28. 12. 2007, a připomenul, že "obdobná" ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 2319/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta coby návrh zjevně neopodstatněný. Vedlejší účastník posléze uzavřel, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nemůže být "považováno za pokyn k nahrazení soudního důkazního řízení o konkrétních žalobách mechanickým vyplácením paušálních částek peněžitých náhrad z prostředků státního rozpočtu všem majitelům nájemních domů, kteří stát žalovali o co nejvyšší částku svého jiným způsobem neprosazeného podnikatelského výnosu".

15. Advokátka stěžovatelů dne 19. 8. 2009 Ústavnímu soudu sdělila, že původní stěžovatel dne 28. 4. 2009 (v průběhu řízení o ústavní stížnosti) zemřel a dědické řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 "zatím není ukončeno"; posléze (dne 27. 1. 2010) oznámila, že "pan M. K. a pan O. K. mají zájem jakožto právní nástupci po svém otci pokračovat ve sporu vedeném u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III. ÚS 870/09", předložila speciální plné moci k jejich zastupování v řízení před Ústavním soudem, a připojila kopii pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2009, č. j. 20 D 682/2009-108, jímž byla určena obvyklá cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví (§ 175o odst. 1 o. s. ř.) a schválena dohoda dědiců - pozůstalých manželky J. K. a synů M. K. a O. K. - o vypořádání dědictví [§ 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

16. V replice (doručené Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2010) k vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka jmenovaní M. K. a O. K., poukazujíce na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, polemizovali zejména s vyjádřením vedlejšího účastníka námitkou, že jejich "předci" neměli možnost "vybrat si", zda "nájemní vztahy" dříve vzniklé "převezmou či nikoli", a zdůraznili, že sledují "objektivní posouzení konkrétních skutečností týkajících se jejich nájemního domu", přičemž "výše požadované náhrady vyplývá z konkrétních údajů, ... a sice z celkové výměry bytů v domě, z nichž bylo hrazeno nájemné na úrovni regulovaného, a výše doloženého místně obvyklého nájemného v dané lokalitě". Závěrem se přihlásili k odůvodnění ústavní stížnosti původního stěžovatele.

17. Usnesením ze dne 4. 3. 2010 č. j. III. ÚS 870/09-44 Ústavní soud s odvoláním na ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl, že namísto původního stěžovatele se pokračuje v řízení o ústavní stížnosti s jeho dědici.

18. Vzhledem k tomu, že ze shora zmíněného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 nevyplynulo, že by dohoda dědiců po původním stěžovateli zahrnovala i vypořádání toho majetkového práva, jež představuje jeho pohledávka uplatněná v předchozím řízení před obecnými soudy, nemohlo být rozhodnuto jinak, než že (všichni) dědici zůstavitele (původního stěžovatele) vstupují do řízení o ústavní stížnosti, a to bez ohledu na to, že pozůstalá manželka J. K. vůli být účastníkem řízení (dotud) neprojevila (srov. § 91 odst. 2 a § 175x o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 67/2000, a v usnesení označená navazující judikatura).

19. Dne 23. 3. 2003 advokátka stěžovatelů doručila speciální plnou moc k zastupování i pozůstalé manželky J. K. v řízení před Ústavním soudem.
20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

21. Ústavní soud poté, co ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas účastníků řízení (zčásti implicite) s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

22. Ústavní soud předesílá, že totožnou právní otázku, již stěžovatelé nyní otevřeli, posuzoval ve stanovisku přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), kde konstatoval, že "Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.".

23. K právu na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztahu k možnosti zvyšování nájemného Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".

24. Tyto závěry se očividně plně vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud zde závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů, není-li dán kvalifikovaný důvod k odchylce.

25. Z právní základny stanoviskem vyjádřených názorů přitom vychází následné nálezy Ústavního soudu, jmenovitě nález sp. zn. II. ÚS 481/05 ze dne 10. 6. 2009 (N 135/53 SbNU 689), nález sp. zn. II. ÚS 884/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 136/53 SbNU 697), nález sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705), nález sp. zn. I. ÚS 3241/07 ze dne 16. 6. 2009 (N 145/53 SbNU 779), nález sp. zn. I. ÚS 2855/08 ze dne 29. 6. 2009 (N 151/53 SbNU 839), nález sp. zn. I. ÚS 680/08 ze dne 2. 7. 2009 (N 153/54 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 566/05 ze dne 15. 7. 2009 (N 160/54 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009 (N 167/54 SbNU 139), nález sp. zn. II. ÚS 122/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 173/54 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 908/09 ze dne 19. 8. 2009 (N 189/54 SbNU 343) a nález sp. zn. IV. ÚS 1431/09 ze dne 26. 1. 2010 (N 14/56 SbNU 133), resp. ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 779/09 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1389/08 ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 678/08 ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1712/09 ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 354/05 ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 256/06 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2187/09 ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 676/09 ze dne 17. 9. 2009 a sp. zn. IV. ÚS 141/09 ze dne 26. 1. 2010 (rozhodnutí jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).

26. V podrobnostech proto postačí na tato rozhodnutí Ústavního soudu odkázat; v jejich světle a z dalších tam obsažených důvodů napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 neobstojí, a to zcela očividně; netřeba cokoli dodávat.

27. Řečené vede k závěru shodnému s tím, jenž byl vysloven v obdobných (výše označených) věcech, že totiž Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 právo stěžovatelů (resp. původního žalobce) na ochranu majetku, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, skutečně porušily.

28. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona jimi vydané rozsudky zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.