III. ÚS 87/17
III.ÚS 87/17 ze dne 8. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. B., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Křemencova 185/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2016 č. j. 13 Co 683/2016-242, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a R. B., nezl. E. B., nezl. E. B. a nezl. F. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, výrokem I. usnesení č. j. 14 Nc 1241/2015-219 ze dne 26. 9. 2016 Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") zamítl návrh otce na nařízení předběžného opatření v podobě stanovení střídavé péče otce a matky (stěžovatelky) o tři nezletilé děti. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ve výroku I. prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že péči o nezletilé zajistí v každém lichém týdnu stěžovatelka a v každém sudém týdnu otec.

3. Dle odvolacího soudu nelze v nejbližší době očekávat konečné rozhodnutí ve věci, zároveň ale nelze situaci v rodině ponechat toliko na vůli rodičů, neboť ti takového řešení momentálně nejsou schopni. Současný stav považoval odvolací soud za nevyvážený, neboť děti jsou ve faktické péči stěžovatelky a jejich kontakt s otcem je narušen. K narušení nemělo dojít pro nezájem otce, nýbrž pro aktuálně silnější pozici matky, v jejíž péči se děti momentálně nacházejí. Styk otce s dětmi nebyl řádně realizován ani v období trvání původně nařízeného předběžného opatření, kdy proběhla pouze dvě setkání otce se dvěma mladšími dětmi, s nejstarším dítětem pak neproběhlo setkání žádné. Otec se v minulosti vždy na péči o nezletilé intenzivně podílel, oba rodiče jsou k výchově způsobilí, a proto odvolací soud považoval prozatímně za nejlepší řešení, aby se rodiče v péči pravidelně střídali.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením nebyl sledován nejlepší zájem dítěte. Odůvodnění usnesení je údajně nelogické, neopírá se o obsah spisové dokumentace ani předchozí doporučení odvolacího soudu, který původně veškeré snahy soudu prvního stupně upravit situaci v rodině rušil a ponechával vše na spolupráci rodičů. Krajský soud si dle stěžovatelky spis ani pořádně neprostudoval, po jeho obdržení nevyčkal na procesní stanovisko stěžovatelky a nevypořádal se s odbornými zprávami, které stěžovatelka předložila.

5. V ústavní stížnosti je dále vysvětleno, kdo údajně může za rozpad rodiny a že soudy nerozhodly o návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by soud rodičům uložil spolupráci se zařízením, které soud určí. Otec údajně v minulosti odvedl nejstarší dítě a bez souhlasu stěžovatelky a proti vůli dítěte jej po dobu osmi dnů zadržoval, důsledkem čehož nezletilá kontakt s otcem odmítá.

6. Stěžovatelka poukazuje na řadu odborných zpráv založených ve spise, které mají dokládat nevhodnost střídavé péče zejména ve vztahu k nejstarší nezletilé a které varují, že by nucený styk dítěte s otcem mohl vést k prohloubení traumat, kterými si ve spojitosti s odloučením rodičů dítě prošlo.

7. Napadeným rozhodnutím soud údajně stěžovatelku trestá "za realizaci práv na spravedlivý proces, kdy svým podáním ze dne 25. 8. 2016 požádala soud o přenesení příslušnosti na Obvodní soud pro Prahu 3, v jehož obvodu vykonává svou činnost opatrovník, když vedle vhodnosti takového postupu poukázala i na eventuální podjatost soudů obecných z důvodu vztahu otce jako soudce Okresního soudu v Děčíně a jeho partnerky ... která je soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem, v případě, že by vztahy mezi nimi a soudci obou stupňů překročily vztahy pracovní". K této námitce podjatosti přitom soud vůbec nepřihlédl, a aniž by se k ní sám vyjádřil, eventuálně věc postoupil nadřízenému soudu, ve věci až překotně rozhodl, a to aniž by vyčkal na procesní vyjádření stěžovatelky k odvolání.

8. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka v teoretické rovině zpochybňuje prospěšnost střídavé péče pro nezletilé děti.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany práva. Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze rozhodnutí, kterým se řízení končí a kdy již účastníci nemají k dispozici žádné procesní prostředky ochrany svých práv. Navzdory uvedenému Ústavní soud připouští k přezkumu i některá nemeritorní rozhodnutí, a to ta, která tvoří samostatnou, uzavřenou součást řízení a jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo.

12. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost zcela vyloučit nelze. Jak nicméně Ústavní soud zároveň zdůraznil, předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Z uvedeného vyplývá, že podstatou přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, pročež by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo. Předmětem přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel.

13. Ústavní soud považuje za nezbytné rovněž podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Zdrženlivost Ústavního soudu je na místě tím spíše v řízení o ústavních stížnostech brojících proti rozhodnutím soudů o svěření dítěte do péče obou či jednoho z rodičů. Tato rozhodnutí se totiž musejí vždy odvíjet od pečlivého zkoumání a zohlednění všech konkrétních okolností projednávané věci, k čemuž jsou nepochybně lépe předurčeny obecné soudy, jež jsou se všemi účastníky obvykle v delším a užším kontaktu, a mohou tak jednotlivým specifikům přiznat odpovídající váhu. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Po prostudování spisu okresního soudu má však Ústavní soud za to, že o tyto formy protiústavnosti v posuzované věci nejde.

14. Dle názoru Ústavního soudu představuje napadené rozhodnutí nikoli nelogickou snahu krajského soudu o prozatímní řešení vyhroceného vztahu mezi stěžovatelkou a otcem nezletilých, který velmi negativně ovlivňuje schopnost obou rodičů své děti řádně vychovávat. Odvolací soud tak postupoval za situace, kdy se rodinné vztahy před vydáním napadeného rozhodnutí jen dále zhoršovaly a kdy se vzhledem k chování a procesním postupům obou rodičů ani nedařilo uskutečnit ústní jednání před prvostupňovým soudem, které je pro řádné zhodnocení celé věci a nalezení skutečně správného řešení nezbytné.

15. Nelze přehlížet, že kontakt otce s dětmi byl před vydáním předběžného patření do značné míry omezován, což se s ohledem na délku probíhajícího soudního řízení mohlo negativně projevit na jejich vzájemném vztahu i do budoucna. V tomto směru je možno souhlasit s odvolacím soudem, že předběžné opatření dává oběma rodičům, jakož i všem dětem prostor ke snaze upevnit a rozvíjet vzájemné vazby, k čemuž před jeho vydáním nedocházelo.

16. Ústavní soud nepřehlíží stěžovatelkou vyjádřené obavy (dokládané zprávami jí vybraných psychologů) o psychické zdraví nezletilé. Ovšem za situace, kdy dítě nebylo soudem dosud ani řádně slyšeno, případně podrobeno znaleckému zkoumání prostřednictvím znalce stanoveného soudem, a s ohledem na to, že stav před nařízením předběžného opatření byl velmi problematický, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že by jediným ústavně konformním řešením bylo styk otce s nezletilou významně omezit, či dokonce zcela zakázat (jak stěžovatelka navrhla v dalším návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 13. 1. 2017).

17. Vše, čím operuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, bude předmětem důkladného zkoumání a hodnocení prvostupňovým soudem, k čemuž se mimo jiné musí uskutečnit právě i zmiňované ústní jednání, a to co nejdříve. Jak si Ústavní soud ověřil, ve věci je nařízeno ústní jednání na 13. 3. 2017. Toto jednání bude nejen představovat důležitý podklad pro meritorní rozhodnutí, nýbrž díky němu může prvostupňový soud získat ucelenější náhled na veškeré okolnosti věci i pro účely případného přehodnocení prozatímní úpravy styku rodičů s nezletilými, a to i za přihlédnutí k tomu, zda opatření nařízené napadeným usnesením mělo či nemělo žádoucí účinky, případně proč tomu tak bylo (naopak Ústavní soud okolnosti, ke kterým došlo po vydání napadeného rozhodnutí, zásadně zohledňovat nemůže). Koneckonců pokud by se ještě před jednáním ukázalo, že nařízené předběžné opatření není v nejlepším zájmu dětí, je samozřejmě možné, že prvostupňový soud vydá nové předběžné opatření dříve.

18. Jestliže stěžovatelka namítá, že krajský soud ve věci rozhodl, aniž by bylo rozhodnuto o jejím návrhu na přenesení příslušnosti na Obvodní soud pro Prahu 3, je nutno uvést, že o předběžném opatření má být z povahy věci rozhodnuto pokud možno co nejdříve, přičemž není důvod jeho vydání odkládat do doby, než se rozhodne o návrhu na delegaci vhodnou (jak byl stěžovatelčin návrh dle obsahu posouzen okresním soudem). Stěžovatelka tvrdí, že ve svém návrhu uvedla i eventuální podjatost soudců, přičemž odvolací soud "k této námitce podjatosti ... vůbec nepřihlédl". Z předmětného návrhu je však zřejmé, že o námitku podjatosti nešlo. Stěžovatelka v něm pouze uvádí, že hrozí, že by v budoucnu mohl některý z účastníků takovou námitku uplatnit, což by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení.

19. Konečně, Ústavní soud neopomíjí, že odvolací soud dle stěžovatelky ve věci rozhodl, aniž by údajně vyčkal na její vyjádření k podanému odvolání. Stěžovatelka ovšem tuto námitku blíže nerozvádí (netvrdí např., že by jí odvolání nebylo zasláno, že by jí k vyjádření byla stanovena krátká lhůta, že by lhůta dodržena nebyla či že by jí z jakýchkoli jiných konkrétních důvodů nebyl dán prostor se vyjádřit). Ústavní soud přesto k uvedené námitce v obecné rovině poznamenává, že je porušením čl. 37 odst. 3 Listiny, pokud odvolací soud vyhoví návrhu jednoho z rodičů na nařízení předběžného opatření o úpravě styku s nezletilým dítětem bez řádného doručení jeho odvolání druhému z rodičů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3346/16 ze dne 24. 1. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.

20. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že odvolání otce bylo stěžovatelce zasláno a řádně doručeno, ta se k němu však do rozhodnutí odvolacího soudu nevyjádřila. Je pravda, že odvolací soud rozhodl velmi rychle, odvolání totiž bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 21. 10. 2015 a napadené rozhodnutí bylo vydáno již 25. 10. 2016. Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatelka byla upozorněna na tak krátký prostor pro zaslání vyjádření, stejně tak ale z ústavní stížnosti nevyplývá, že by vyjádření např. zaslala po vydání či doručení odvolacího rozhodnutí. Z vyžádaného spisu každopádně vyplývá, že byť odvolací soud ve věci rozhodl již 25. 10. 2016, rozhodnutí zaslal prvostupňovému soudu dne 2. 11. 2016, spis byl soudkyni prvostupňového soudu předložen 8. 11. 2016 a stěžovatelce (resp. její právní zástupkyni) bylo rozhodnutí doručeno 10. 11. 2016 (ostatním účastníkům tentýž den nebo později). Až do 10. 11. 2016 tedy stěžovatelka mohla vyjádření k odvolání zaslat (jak už ale bylo řečeno, netvrdí, že by tak učinila) s tím, že mohlo mít případně na rozhodnutí odvolacího soudu vliv, neboť dle § 170 občanského soudního řádu bylo rozhodnutí pro soud závazné až jeho doručením.

21. S ohledem na uvedené měla tedy stěžovatelka dostatečný prostor pro hájení svých práv. Stěžovatelka si ostatně musela být vědoma, že s ohledem na povahu řízení o předběžném opatření bude odvolací soud rozhodovat rychle, a to zvláště za situace, kdy byla dle spisu upozorněna, že spis mu již byl prvostupňovým soudem zaslán. Nelze ani přehlížet, že odvolací soud ve svém rozhodnutí pracoval s vyjádřením stěžovatelky (které prvostupňovému soudu zaslala tentýž den, kdy otec nezletilých zaslal své odvolání), v němž se stěžovatelka podrobně vyjadřuje k prvostupňovému rozhodnutí a k argumentům otce pro vydání předběžného opatření. Není tedy pravda, že by procesní stanovisko matky a její argumenty nebyly zohledněny. K tomu je možno již jen nad rámec poznamenat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo postaveno na nových argumentech, které by otec nezletilých uplatnil v odvolání (v něm otec víceméně opakuje argumenty z návrhu na vydání předběžného opatření, doplněné poznámkami, kterými se odvolací soud ani nezabýval) a na které stěžovatelka nereagovala např. ve zmiňovaném vyjádření zaslaném dne 20. 10. 2016.

22. Ačkoli tedy procesní postup odvolacího soudu nebyl správný (v odůvodnění dokonce zaměnil vyjádření stěžovatelky k návrhu na vydání předběžného opatření a k prvostupňovému rozhodnutí za vyjádření k odvolání), vzhledem ke všemu výše uvedenému jím nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

23. Ústavní soud závěrem připomíná, že prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dětí mají rodiče, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Neschopnost a zejména neochota stěžovatelky a otce nezletilých dohodnout se - byť třeba za cenu jistých ústupků a kompromisů - i na takových detailech, jako je místo předání dětí nebo přítomnost právní zástupkyně stěžovatelky na případové konferenci, je v jednoznačném rozporu s tímto zájmem. Pokud se po vzájemném odloučení rodiče nedokáží na další výchově svých dětí společně domluvit, musí uspokojivé řešení nastalého stavu nalézat soud. Ať už ale bude rozhodnutí soudu jakékoli, svůj účel může plnit pouze tehdy, pokud si otec i matka budou plně vědomi svých povinností jakožto rodičů a vlastním zájmům navzdory učiní vše pro to, aby nastalá situace měla minimální dopad nikoli na ně samotné, nýbrž na nezletilé děti.

24. Stěžovatelka k tomu uvádí, že je to otec, který dlouhodobě odmítá v otázkách výchovy spolupracovat. Ústavní soud připouští, že přístup otce k celé problematice (např. v podobě nereagování na snahy o navázání spolupráce s odborníky) je skutečně zarážející a do jisté míry vzbuzující pochybnosti, zda je vůbec schopen a ochoten řádně plnit své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Ovšem současný stav není ani zdaleka pouze důsledkem jednání otce, nýbrž i samotné stěžovatelky, a dokud vzájemné osočování obou rodičů, jakož i jejich zaslepené přesvědčení o vlastní pravdě neustoupí, budou vždy primárně trpět jejich nezletilé děti, čemuž žádné soudní rozhodnutí nezabrání.

25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.