III. ÚS 837/07
III.ÚS 837/07 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. F. R., právně zastoupeného Mgr. Danielou Přibylovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Koubkova 1726/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2004 č. j. 36 C 34/2004-61, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2007 č. j. 21 Cdo 353/2006-127, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 10 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 1998 č. j. 15 C 17/93-40 žalobu stěžovatele (v původním řízení "žalobce"), kterou se stěžovatel proti žalované Nemocnici s poliklinikou v Berouně domáhal, aby žalované bylo uloženo omluvit se stěžovateli a aby mu žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 500.000,- Kč. Dále se stěžovatel domáhal, aby krajský soud rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 1999 č. j. 2 Co 52/99-56 odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku krajského soudu pro opožděnost odmítl, rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení k odvolání žalované potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2002 č. j. 28 Cdo 1224/2002-76 pro opožděnost odmítnuto; současně dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti uvedeným rozhodnutím krajského, vrchního a Nejvyššího soudu podal stěžovatel z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost. Žalobu odůvodnil zejména tím, že není správný závěr soudů učiněný v předchozím řízení, že by podal odvolání proti rozsudku krajského soudu opožděně.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 6. 12. 2004 č. j. 36 C 34/2004-61 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 26. 5. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-72, ve znění usnesení ze dne 26. 5. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-75, a usnesení ze dne 8. 8. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-83, potvrdil usnesení soudu prvého stupně a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 595,- Kč k rukám jejího advokáta. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 1. 2007 odmítl jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal řízení ve věci jeho žaloby na ochranu osobnosti proti uvedenému zdravotnickému zařízení. Vyjádřil přesvědčení, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 29. 4. 1999 č. j. 2 Co 52/99-56 pochybil, dospěl-li k závěru, že odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 2. 12. 1998 č. j. 15 C 17/93-40 bylo podáno opožděně. Stěžovatel má za to, že doložil, že byl vážně nemocen v lednu 1999 a celé první pololetí roku 1999. Rovněž dovolání proti naposled citovanému rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle stěžovatele podáno včas. Stěžovatel se navíc domnívá, že v řízení o žalobě na ochranu osobnosti nebyl obecnými soudy náležitě poučen o lhůtách pro podání dovolání, žaloby pro zmatečnost apod., ač tak měl být poučen, a to vzhledem k tomu, že neměl právního zástupce. Stěžovatel se v odůvodnění ústavní stížnosti dále zamýšlí nad účelem žaloby pro zmatečnost jako mimořádného opravného prostředku, jímž lze dosáhnout nápravy ve sporu nebo v jiné právní věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům. Stěžovatel má dále zato, že se obecné soudy náležitě nezabývaly jeho námitkami v rámci řízení o žalobě na ochranu osobnosti, nezjišťovaly skutkový stav, pokud jde o politickou diskriminaci stěžovatele před listopadem 1989. Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení o jeho původní žalobě docházelo k nedůvodným průtahům, neboť toto řízení trvalo více než 10 let od podání původního návrhu. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud odepřel svým rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces a přiměřenou satisfakci, neboť nezrušil rozhodnutí soudů první a druhé instance a nevrátil jim věc k novému rozhodnutí.
II. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je vůči usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a vůči prvostupňovému a odvolacímu rozhodnutí je podána opožděně.

V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal na zákonné podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2, § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.]. Stěžovatel dovoláním napadal usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání je v takovém případě přípustné jen za splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. in fine, tedy jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní význam rozhodnutí ve smyslu cit. ust. je dle zákona dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí ve věci samé právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dále zdůraznil, že při přezkoumávání rozhodnutí je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí shledal, že stěžovatel v předchozím řízení žalobou pro zmatečnost napadal jednak rozhodnutí, která žalobou pro zmatečnost nemohla být podle procesních předpisů vůbec napadena, zatímco proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 29. 4. 1999 č. j. 2 Co 52/99-56 byla žaloba pro zmatečnost podána opět opožděně, což stěžovatel v dovolání ani nepopíral. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem v dovolání uváděné skutečnosti jsou zcela irelevantní pro posouzení, zda napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-75 má (může mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud s tímto odůvodněním dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu konkrétněji nepolemizuje a kromě zcela obecně formulovaného nesouhlasu neoznačuje žádná pochybení, jimiž by toto rozhodnutí mělo být zatíženo. Stěžovatel zejména neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval úsudku Nejvyššího soudu o nepřípustnosti svého dovolání. Ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu tak má v podstatě charakter podání blanketního. Skutečnost, že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti a nikoliv již jejím odůvodněním (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000), neznamená, že by stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžovalo břemeno tvrzení a neměl tudíž povinnost ve svém návrhu nabídnout konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2540/09). Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zásah do základních práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, neshledal. Ústavní soud sám se s argumentací Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí ve světle dalšího spisového materiálu (zejména odůvodnění samotné ústavní stížnosti a dalších napadených rozhodnutí) plně ztotožňuje.

Skutečnost, že se Nejvyšší soud nemohl dovoláním stěžovatele věcně vůbec zabývat a podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl, je významná i z hlediska posouzení té části návrhu stěžovatele, jež směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2004 č. j. 36 C 34/2004-61 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-72.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu i z odůvodnění samotné ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel ve svém dovolání, směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 č. j. 11 Cmo 27/2005-72, vůbec nenabízel relevantní argumentaci schopnou založit úvahu dovolacího soudu o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelem uváděné námitky (skutkového rázu, případně polemizující se závěry obecných soudů o opožděnosti jeho předchozích podání) nebyly totiž vůbec způsobilé otevřít právní otázku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) in fine (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu str. 4 třetí odstavec). Za této situace nelze na dovolání stěžovatele hledět jako na odmítnuté pro nepřípustnost "z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu. Běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvého a druhého stupně se tudíž ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2005. Již ze skutečnosti, že dovolací soud ve věci rozhodl dne 10. 1. 2007, je patrné, že ústavní stížnost, podaná k poštovní přepravě dne 29. 3. 2007, byla vůči rozhodnutím krajského a vrchního soudu podána po uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu naposled citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu (srov. např. obdobný postup v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 833/09, III. ÚS 2354/09, III. ÚS 2015/09, III. ÚS 2354/08 atd.).

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.