III. ÚS 832/08
III.ÚS 832/08 ze dne 2. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti N. B., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 320/95 ze dne 15. 3. 2006, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 272/2006 ze dne 26. 11. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1662/2008 ze dne 27. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl, s tvrzením porušení ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nejprve v záhlaví označená rozhodnutí soudu I. a II. stupně a posléze i rozhodnutí dovolacího soudu.

Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 320/95, který si Ústavní soud připojil, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném právní předchůdkyní stěžovatele, jíž se tato proti Městu Karlovy Vary domáhala podle zákona č. 87/1991 Sb. stanovení povinnosti žalovanému uzavřít s ní dohodu o vydání věci - v žalobě specifikovaných nemovitostí, konfiskovaných z rasových důvodů v roce 1939 jejich původnímu vlastníku a jejímu právnímu předchůdci, později po válce nevydaných podle zákona č. 128/1946 Sb. pro "státní nespolehlivost" tehdejších vlastníků (pobyt v USA), vlastnické právo k nimž bylo v roce 1953 zapsáno pro československý stát, který je převedl kupní smlouvou ze dne 8. 3. 1994 na žalovaného. Po provedeném řízení žalobě vyhověno nebylo, a to přesto, že obecný soud na základě provedeného dokazování považoval právního předchůdce stěžovatele za osobu oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Na základě provedeného dokazování však dospěl k závěru, posléze potvrzenému i odvolacím soudem, že žalovaný - Město Karlovy Vary získal nemovitosti od státu kupní smlouvou ze dne 8. 3. 1994 (ještě před účinností zákona č. 116/1994 Sb., který pro žalobce založil restituční nárok) a vydání nemovitostí tak bránil čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož byla-li věc po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, není možné ji vydat. V souzené věci byla přitom spornou otázka, zda předmětné nemovitosti přešly či nikoliv do vlastnictví jmenované obce již dříve - ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. ještě před uzavřením kupní smlouvy ze dne 8. 3. 1994, jak tvrdil stěžovatel. Tuto otázku, jejíž řešení odviselo od zjištění povahy sporných nemovitostí, posoudily obecné soudy v neprospěch stěžovatele. Při jejím řešení z důvodů v jejich rozhodnutích zevrubně rozvedených totiž vycházely z názoru, že pro posouzení charakteru předmětné nemovitosti se nelze obejít bez použití definice pojmu "obytný dům" - v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. užitého - tak jak byl vymezen v ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, (v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ještě platného), na kteréžto ustanovení také odkazuje poznámka pod čarou. Tento svůj postup podrobně v rozhodnutích vysvětlily, mimo jiné i potřebou zachování jednotnosti výkladu zákona, když pojmy určené v právních předpisech by měly mít stejný význam a takto by měly být aplikovány, pouze takovým způsobem lze dosáhnout předvídatelnosti práva a naplnění zásady právní jistoty v právních vztazích, přičemž odvolací soud také odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 950/2000, 2 Cdon 1472/97). V souladu s uvedeným názorem byla v řízení zadána otázka na charakter předmětných nemovitostí znalci, z jehož znaleckého posudku následně obecné soudy při svém rozhodování vycházely. Učinily tak závěr, že předmětné nemovitosti, právě proto, že se nejednalo o obytný dům, nemohly přejít na žalovaného již na základě zákona č. 172/1991 Sb., k přechodu došlo teprve kupní smlouvou ze dne 8. 3. 1994 a jejich vydání stěžovateli tak brání čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. (avšak při zachování nároku na finanční náhradu). Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích také podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné ve věci provádět revizní znalecký posudek, jak stěžovatel v řízení navrhoval. Dovolání stěžovatele podané následně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem shora označeným usnesením odmítnuto, když jmenovaný soud učinil závěr, že odvolací soud neřešil žádnou právní otázku v rozporu s hmotným právem ani neřešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo soudem dovolacím, ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena rozhodováním dovolacího soudu. Proto neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu dané věci tvrdí, že obecné soudy I. a II. stupně se nevypořádaly s důkazy, jež jim předložil, a nepřihlédly k jeho námitkám ohledně věcných rozporů ve znaleckých posudcích, nelze tak hovořit o součinnosti soudů obou stupňů se všemi účastníky řízení tak, aby sporné skutečnosti byly spolehlivě zjištěny. Postupem soudů byla porušena zásada rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny), když nebyl nařízen revizní znalecký posudek, který byl dle stěžovatele, z důvodů, které ve stížnosti s odkazem na analýzu profesora Ing. J. a další znalecké posudky podrobně rozvedl, tolik potřebný. V důsledku toho soudy nedospěly k odpovídajícím skutkovým zjištěním a zejména pak k závěru, že se jedná o dům bytový, který by při správném výkladu ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví žalovaného města již dnem účinnosti uvedeného zákona. Obecné soudy také použily nesprávné právní předpisy, resp. jimi použité právní předpisy nesprávně aplikovaly a vyložily. Jejich postupu v tomto směru dále oponuje a předkládá vlastní výklad aplikovaného ustanovení, vylučující použití ustanovení § 59 zákona o hospodaření s byty. Uvádí, že tento zákon byl zcela poplatný své době, preferoval nebytové prostory před bytovými, a skutečnost, že se nacházel v rozporu s ústavněprávním principem rovnosti dokládá i fakt, že byl jako takový ke dni 31. 12. 1991 zrušen. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že k výkladu zákona, který má směřovat k odstranění křivd, nelze analogicky použít zákon, který byl součástí a zároveň nástrojem společenského zřízení, jenž tyto křivdy způsobil. Dospívá tak k názoru, že za absence jakéhokoliv právního předpisu, jehož by bylo možno pro výklad pojmu "obytný dům" použít, je třeba se zabývat tímto pojmem za použití jiných interpretačních pravidel, zejména gramatického výkladu, a za obytný dům je tak třeba považovat takový dům, v němž se bydlí, přičemž tuto skutečnost je třeba v případě restitučních nároků v pochybnostech vykládat vždy ve prospěch restituenta. Ve stížnosti se pak stěžovatel dovolává řady nálezů Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, týkajících se zásady rovnosti účastníků řízení, i judikatury, týkající se tzv. opomenutých důkazů a ústavně konformního výkladu a navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 320/95, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Obecné soudy se věcí stěžovatele dostatečně zabývaly, soudy odvolací a dovolací věnovaly přezkumu napadených rozhodnutí náležitou pozornost a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. Na rozdíl od stěžovatele se Ústavní soud nedomnívá, že by soudy vycházely z ústavně nekonformního výkladu aplikovaných ustanovení. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, že si byly vědomy toho, že poznámka pod čarou nemá normativní význam, jak na to upozorňoval stěžovatel. V ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. uvedený odkaz na zákon o hospodaření s byty však vnímaly jako odkaz, který má interpretační význam, který nelze pomíjet. Tento jejich postup nepovažuje Ústavní soud, s ohledem na již obecnými soudy zdůrazňovaný význam předvídatelnosti práva a naplnění zásady právní jistoty, jakož i jednotnosti právního řádu, za ústavně nepřijatelný, zvláště když k přechodu vlastnictví na obce na základě uvedeného zákona docházelo k jednomu časovému okamžiku, ke dni účinnosti tohoto zákona. Na zdůvodnění použití uvedeného pojmu "obytný dům" ve smyslu zákona o hospodaření s byty při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (jenž není zákonem restitučním) v rozhodnutí obecných soudů lze tak zcela odkázat, včetně části, v níž se zdůrazňuje, že samotná definice uvedeného pojmu neobsahuje nic, co by v době platnosti zákona bylo v rozporu s ústavním pořádkem státu. Stěžovateli také nelze přisvědčit v tom, že by neprovedení jím navrhovaného revizního znaleckého posudku v projednávaném případě představovalo tzv. opomenutý důkaz. Ústavní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 376/2003 vymezil z pohledu ústavněprávního zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V uvedeném rozhodnutí také konstatoval, že řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jakož i to, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně, bylo jimi řádně, logickým, racionálně - s ohledem na obsah spisu - obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu objasněno, z jakých důvodů nepovažovaly za nutné dokazování doplňovat revizním znaleckým posudkem, když podrobně rozvedly své výhrady ke v jiných řízeních podaným znaleckým posudkům i k "analýze posudku" předložené stěžovatelem, jejichž srovnáním s posudkem podaným v tomto řízení znalcem Neústupným pak dospěly k závěru, že nedosahují preciznosti a hloubky zpracování, kvality přesvědčivosti tohoto znaleckého posudku, který se navíc již sám s námitkami tam uváděnými vypořádal. Neprovedení revizního posudku tak nelze v tomto případě považovat za opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu a tudíž ani za porušení práva plynoucího z čl. 37 odst. 3 Listiny. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující své závěry, nevykazující tak prvky libovůle a ústavně konformní, kdy také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.