III. ÚS 829/17
III.ÚS 829/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RESIDOMO, s. r. o., sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou, sídlem Preslova 361/9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 11 Co 270/2016-101, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Petry Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a § 3 odst. 2 písm. d) a odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen "občanský zákoník").

2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2016 č. j. 13 C 375/2015-41 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 039 Kč s příslušenstvím (za neuhrazené nájemné a služby související s nájmem, a bezdůvodné obohacení), současně však stěžovatelčinu žalobu v části příslušenství zamítl. Ve vyhovující části přitom okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost k zaplacení poplatku z prodlení dle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, tedy ve výši 1 promile za každý den prodlení, nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, spolu s úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob. V odůvodnění pak okresní soud uvedl, že "nemůže akceptovat požadované smluvní úroky z prodlení ve výši 25% ročně".

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že se z příslušenství přiznaného nalézacím soudem stěžovatelce přiznává pouze poplatek z prodlení, ovšem nikoliv dle zákona č. 67/2013 Sb., nýbrž dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, tedy ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, přičemž způsob odůvodnění "dokumentuje formální a povrchní přístup" soudu k projednávané věci. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jejž je třeba použít i v případě bytových nájemních vztahů, umožňuje sjednání odlišné výše úroků z prodlení, než stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Současně stěžovatelka, akcentující význam ochrany vlastnického práva pronajímatele, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že funkčně lze smluvní úroky z prodlení označit za speciální případ smluvní pokuty, přičemž zdůrazňuje, že Nejvyšší soud možnost kumulace smluvní pokuty a úroků z prodlení opakovaně nevyloučil (stěžovatelka odkazuje zejména na jeho rozsudek ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 33 Odo 47/2002), a tuto možnost v žádném případě nevyloučil ani zákonodárce. Ve zbývající části ústavní stížnosti potom stěžovatelka rozsáhle argumentuje v tom smyslu, že úrok z prodlení ve výši 25% ročně nelze považovat za zjevně nepřiměřený, a tedy ani za rozporný s dobrými mravy. Dle názoru stěžovatelky proto nelze v posuzované věci aplikovat ustanovení § 2235 odst. 1 a § 2239 občanského zákoníku, jak nesprávně učinil krajský soud; v této spojitosti pak stěžovatelka ještě připomíná, že pronajímatel "nemá jinou možnost k zajištění svých nároků než formou úroků z prodlení."
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

7. Oproti očekávání stěžovatelky má Ústavní soud za to, že krajským soudem provedený výklad rozhodných ustanovení občanského zákoníku nelze v žádném případě považovat za svévolný ani za rozporný s principy spravedlnosti. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč je třeba ustanovení § 1970 vykládat s ohledem na znění § 2239 občanského zákoníku, a rovněž proč je inkriminované ujednání o úroku z prodlení ve výši 25% ročně nutno považovat za obcházení zákazu sjednání smluvní pokuty. Krajský soud provedl na str. 5 a 6 napadeného rozsudku komplexní rozbor "rekodifikované" právní úpravy nájmu bytu, pročež na tuto část jeho odůvodnění je možno v úplnosti odkázat, neboť Ústavní soud neshledává důvod tam učiněným závěrům z ústavněprávních pozic jakkoli oponovat, zvláště za situace, kdy daný spor nemohl být předložen k (případnému) věcnému posouzení Nejvyššímu soudu [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění].

8. Pouze pro úplnost je tak možno zdůraznit, že stěžovatelkou odkazované judikáty dovolacího soudu do souzené věci zjevně nedopadají, neboť nejenže nevycházejí ze současné právní úpravy, nýbrž se ani netýkají otázky nájmu bytu. Stěžovatelčiny odkazy na tyto judikáty jsou proto zcela nepřípadné.

9. Je tak namístě již pouze závěr, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy zjevně nepodařilo prokázat.

10. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.