III. ÚS 819/11
III.ÚS 819/11 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 2010 sp. zn. 1 T 12/2005, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 9 To 12/2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článkem 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 1 T 12/2005 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu. Dále byla stěžovateli uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých možností nahradil způsobenou škodu. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 16. 4. 2005. Po uplynutí zkušební doby došlo v trestní věci stěžovatele dne 15. 10. 2010 k nařízení veřejného zasedání podle § 330 odst. 1tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 11. 2010 č. j. 1 T 12/2005-205 samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 8 ve veřejném zasedání v nepřítomnosti stěžovatele s odkazem na ust. § 60a odst. 4, 6 tr. zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona (dále jen "tr. zák.") rozhodl tak, že stěžovatel trest uložený trestním příkazem vykoná.

Stěžovatel poté, co mu byla doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, podal proti citovanému usnesení stížnost. Vzhledem k tomu, že na usnesení soudu prvého stupně již byla vyznačena právní moc, podal stěžovatel zároveň také žádost o navrácení lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně, jak mu umožňuje ust. § 61 odst. 1 tr. řádu.

Městský soud v Praze v neveřejném zasedání, konaném dne 19. 1. 2011, rozhodl pod sp. zn. 9 To 12/2011 tak, že se výrokem pod bodem I podle § 61 odst. 1 tr. řádu stěžovateli povoluje navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 1 T 12/2005-205. Výrokem pod bodem II téhož usnesení odvolací soud stížnost navrhovatele proti usnesení o vykonání trestu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítl, že nebyl k veřejnému zasedání, konanému u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 12. 11. 2010 ve 13:45 hod., řádně předvolán. Stěžovatel sice vychází z toho, že obvodní soud vypravil příslušné předvolání, k jeho řádnému doručení stěžovateli však dle tvrzení stěžovatele nikdy nedošlo, neboť stěžovatel zásilku nikdy nepřevzal. Na doručence ze dne 20. 10. 2010 je sice uvedeno jméno J. S., avšak podpis není podpisem stěžovatele. Stěžovatel neví, kdo za něj doručenku podepsal, ani proč tak učinil. Mohl tak v dobré víře učinit některý z jeho příbuzných, který posléze na věc zapomněl. Stěžovatel navrhoval znalecké přezkoumání podpisu k prokázání, že nikdy nebyl řádně předvolán a bylo tak zkráceno jeho zákonné právo zúčastnit se řízení a být slyšen. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Městského soudu v Praze, který na jedné straně souhlasil s navrácením lhůty dle § 61 odst. 1 tr. řádu, zároveň však podanou stížnost proti usnesení o vykonání trestu odmítl s tím, že stěžovatel neuhradil způsobenou škodu. Dle názoru stěžovatele došlo k popření jeho práva na ústní projednání věci a přítomnost u veřejného zasedání.

III.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření podrobně zrekapituloval řízení v trestní věci stěžovatele. Soud mimo jiné poukázal na potvrzení pošty o převzetí poštovní zásilky, na němž je uveden podpis, který se opticky podobá podpisu stěžovatele, jak se podepisoval v trestním řízení; dále je tam uvedeno číslo občanského průkazu, který předložila osoba, která zásilku od pracovnice pošty přebírala. Jedná se o občanský průkaz stěžovatele, u nějž není příslušným správním orgánem evidována ani ztráta ani odcizení. Okresní soud proto považuje za dostatečně zřejmé, že stěžovatel dne 20. 10. 2010 osobně převzal předvolání k veřejnému zasedání u Obvodního soudu pro Prahu 8 na den 12. 11. 2010. Rovněž Městský soud v Praze označil stížnost ve svém vyjádření za neopodstatněnou. Zdůraznil, že obhájce stěžovatele v podání směřujícím proti rozhodnutí soudu prvého stupně dle § 60a odst. 4 věta za středníkem tr. zák. vůbec neuváděl, proč stěžovatel ve zkušební době, která byla prodloužena, neuhradil škodu způsobenou trestnou činností. Stěžovatel rovněž nepředložil žádnou dohodu s poškozeným o tom, že způsobenou škodu bude alespoň po částech splácet dodatečně.

Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli k replice, v níž stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názory obecných soudů jako účastníků řízení. Stěžovatel odmítl argument, že ve svém písemném podání podrobněji neuvedl, proč nesplácel způsobenou škodu. Stěžovatel předpokládal, že stížnostní soud napadené rozhodnutí zruší a stěžovatel bude mít možnost své argumenty uplatnit u veřejného zasedání před soudem prvého stupně. Při této příležitosti chtěl stěžovatel předložit obvodnímu soudu také písemné důkazy svědčící o jeho snaze splácet způsobenou škodu. Stěžovatel se dále obsáhle vyjadřoval k okolnostem doručení, resp. nedoručení předvolání k veřejnému zasedání. Stěžovatel poukázal na to, že na stejné adrese se zdržuje řada jeho příbuzných; tito příbuzní znají číslo občanského průkazu stěžovatele a je běžnou praxí, že pro něj vyzvedávali i poštu určenou do vlastních rukou. Stěžovatel má za to, že za něj předvolání v dobré víře převzal některý z příbuzných, který znal číslo jeho občanského průkazu a dokázal i napodobit jeho podpis, posléze však zapomněl stěžovateli předvolání předat. Stěžovateli se nepodařilo zjistit, který z jeho příbuzných takto postupoval. Stěžovatel opět zdůraznil, že dle jeho mínění došlo ze strany obecných soudů k porušení jeho základních práv garantovaných Listinou a Úmluvou.
IV.

Ústavní soud si za účelem řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 12/2005. Na základě obsahu ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že namítané porušení základních práv stěžovatele nelze dovodit.

Ústavní soud zkoumal věc stěžovatele především ve světle svých starších nálezů, v nichž konstatoval právo odsouzeného na to, aby "přeměna" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu § 60 odst. 4, resp. § 60a odst. 4 tr. zákona (srov. § 83 odst. 1, § 86 odst. 1 trestního zákoníku) byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 č. 109, sv. 41, Sbírky nálezů a usnesení, str. 357, případně nález sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007, č. 72, sv. 45 SbNU, str. 143). V projednávané věci se však namítané porušení základního práva dle článku 38 odst. 2 Listiny jeví pouze jako účelové tvrzení, konkrétněji nepodložené, které odporuje písemným podkladům. Ze spisového materiálu vyplývá, že obvodní soud stěžovatele k veřejnému zasedání včas a řádně obeslal, přičemž doručení předvolání stěžovateli do vlastních rukou bylo soudu vykázáno podepsanou doručenkou, jež je v trestním spise založena na č. l. 202. K veřejnému zasedání, které bylo konáno dne 12. 11. 2010, se stěžovatel, ač předvolán, bez jakékoliv omluvy nedostavil. Další postup soudu prvého stupně se dle názoru Ústavního soudu nijak nevymykal platným ustanovením trestního řádu, jež stanoví podmínky, za nichž soud může meritum věci projednat a rozhodnout v nepřítomnosti osoby, proti níž se trestní řízení vede (§ 238, § 202 odst. 2 tr. řádu).

Argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že podpis na č. l. 202 trestního spisu není fakticky jeho vlastním podpisem. Z hlediska ústavněprávního přezkumu nelze považovat za porušení procesních práv účastníka samu skutečnost, že obecný soud odmítne připustit znalecké zkoumání pravosti podpisů na ústřižcích doručenek, kdykoli je účastníky řízení jejich pravost zpochybněna. Za přiléhavé lze označit vyjádření obecných soudů, že podpis na doručence se při běžném srovnání nijak neliší od ostatních podpisů stěžovatele, které jsou v dispozici v trestním spise. Nejedná se tedy o případ, kdy by neautentičnost podpisu byla i při laickém zkoumání zřejmá a vyvolávala vážné pochybnosti, zda k doručení do vlastních rukou stěžovatele skutečně došlo.

Důvodem, proč Městský soud v Praze podle § 61 odst. 1 tr. řádu vyhověl žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí, však nebyla pochybnost, zda stěžovatel byl řádně obeslán k veřejnému zasedání obvodního soudu. Postup soudu druhého stupně byl odůvodněn způsobem, jakým bylo stěžovateli doručováno vlastní rozhodnutí obvodního soudu, které bylo vyneseno v jeho nepřítomnosti. Městský soud totiž dospěl k závěru, že nepřítomnost stěžovatele u veřejného zasedání, v němž došlo k "přeměně" podmíněného trestu, je překážkou tzv. náhradního doručení dle § 64 odst. 2 tr. řádu. Rovněž z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, že městský soud stěžovateli navrácením lhůty umožnil vyjádřit se k argumentům, které jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí o tom, že se podmíněně odložený trest vykoná. Stížnostní soud se skutkovými námitkami stěžovatele podrobně zabýval, přičemž hodnocení vlastního merita Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 1427/09 ze dne 22. 10. 2009, dostupné v databázi NALUS).

Lze shrnout, že v projednávané věci stěžovatel jako odsouzený prokazatelně nebyl zbaven možnosti se účinně hájit proti přeměně podmíněného trestu, jež pro něj za daných okolností sotva mohla být překvapením. Stěžovatel prokazatelně nevyužil možnosti být slyšen ve veřejném zasedání, ač k němu byl řádně předvolán, přičemž procesní předpis v takových případech rozhodnutí v nepřítomnosti odsouzeného umožňuje. Stěžovatel, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán, si musel být vědom, jaké následky může mít skutečnost, že během pěti let zkušební doby ani zčásti neuhradil způsobenou škodu, nekomunikoval s Probační a mediační službou a navíc je proti němu vedeno několikeré další trestní stíhání. Stížnostní soud se posléze námitkami stěžovatele proti argumentaci rozhodnutí soudu prvého stupně meritorně zabýval; povinnost stížnostního soudu projednat stížnost opětovně ve veřejném zasedání ze zákona ani z ústavního pořádku nevyplývá (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1221/09 ze dne 28. 7. 2009, dostupné v databázi NALUS).

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.