III. ÚS 810/17
III.ÚS 810/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Horáka, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem, sídlem Randova 204, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 29 Cdo 5242/2016-176, 29 Cdo 5244/2016, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Horažďovice, sídlem Mírové náměstí 1, Horažďovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na ochranu vlastnictví ústavně zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků v řízení ústavně zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 546 647 Kč, sestávající z bezdůvodného obohacení včetně příslušenství a přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č. j. Ncp 1592/2012-47 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí ve věci jsou příslušné okresní soudy. Věc byla postoupena Okresnímu soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud").

3. Usnesením okresního soudu ze dne 10. 12. 2013 č. j. 8 C 55/2013-122 byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu, usnesením ze dne 18. 2. 2014 č. j. 8 C 55/2013-143 byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů, usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 8 C 55/2013-179 bylo řízení o žalobě na přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč vyloučeno k samostatnému řízení a usnesením ze dne 22. 1. 2016 č. j. 8 C 93/2014-83 bylo stěžovateli se zpětnou účinností odňato osvobození od soudních poplatků.

4. Usnesení okresního soudu o odnětí osvobození od soudních poplatků bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 18 Co 91/2016-93. Krajský soud dovodil, že u stěžovatele již v době zahájení řízení nebyly splněny předpoklady osvobození od soudních poplatků, kdy stěžovatel navíc po prohlášení konkursu svévolně podává řadu žalob na zaplacení různých částek z důvodu, že správkyně pohledávky nesepsala do konkursní podstaty. Stěžovatel však správkyni neposkytoval žádnou součinnost, kdy ji o žalobě, ani o ostatních vedených řízeních neinformoval.

5. Usnesením okresního soudu ze dne 18. 4. 2016 č. j. 6 C 93/2014-100 bylo zrušeno usnesení ze dne 18. 2. 2014 č. j. 8 C 55/2013-143 o ustanovení právního zástupce, což následně potvrdil krajský soud usnesením ze dne 8. 6. 2016 č. j. 15 Co 171/2016-141.

6. Proti usnesením krajského soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 18 Co 91/2016-93 a ze dne 8. 6. 2016 č. j. 15 Co 171/2016-141 podal stěžovatel dovolání, jejichž podstatou byla otázka, která dosud neměla být v praxi Nejvyššího soudu řešena, a to, zda může být důvodem odepření přiznaného zákonného práva na osvobození od soudních poplatků a odnětí práva na právní zastoupení ustanoveným zástupcem okolnost, že se stěžovateli nedaří navázat konstruktivní spolupráci s konkursní správkyní. Důvody špatné spolupráce spatřoval v odlišných právních názorech.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 29 Cdo 5242/2016-176, 29 Cdo 5244/2016, byla dovolání stěžovatele odmítnuta. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že právní posouzení odpovídá závěrům formulovaným v usneseních ze dne 9. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 2562/2016 a č. j. 30 Cdo 2563/2016, vydaných rovněž ve věci stěžovatele. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vymezil stejnou otázku jako v dovolání, tedy zda mu může se zpětnou účinností být odepřeno již jednou přiznané právo na osvobození od soudních poplatků a právo na zastoupení ustanoveným právním zástupcem jen proto, že se nedaří spolupráce s konkursní správkyní.

9. Stěžovatel se rovněž vyjádřil ke spolupráci s konkursní správkyní. Uvedl, že před soudem uplatňuje majetkové nároky, nicméně tato skutečnost musela být okresnímu soudu známa již v době rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Okresní soud si rovněž musel být vědom nedostatků ve spolupráci s konkursní správkyní. K tomu dodává, že okresní soud nemůže své názory v jeho neprospěch tak zásadně měnit. K pochybením mělo dojít i postupem Nejvyššího soudu, když jeho dovolání odmítl.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vymezil jedinou ústavněprávní otázku, a to, zda je soud oprávněn odejmout účastníkovi civilního řízení již jednou přiznané osvobození od soudních poplatků a zrušit rozhodnutí o ustanovení právního zástupce proto, že se nedaří spolupráce dlužníka s konkursní správkyní.

13. Odejmutí přiznaného osvobození od soudních poplatků zákon připouští v § 138 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, ukáže-li se do pravomocného skončení řízení, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. K tomu může soud dospět např. tak, že dodatečně zjistí, že poměry ovlivňující rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků byly v době rozhodování jiné. V nyní posuzované věci je zřejmé (srov. např. dřívější usnesení Nejvyššího soudu, na něž nyní napadené rozhodnutí odkazuje, viz bod 7.), že stěžovatel opakovaně podává žaloby a žádá o osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce. Obecné soudy opakovaně uvádějí, že z jeho strany jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, mimo jiné z důvodu prohlášeného konkursu a nedostatků v komunikaci mezi stěžovatelem a konkursní správkyní. V nyní posuzované věci stěžovatel nijak nedoložil, že okresní soud v době rozhodování o osvobození od soudních poplatků o těchto skutečnostech věděl. To má rovněž oporu v časové posloupnosti, kdy např. rozhodnutí o jiných návrzích stěžovatele byla vydána později, než v nyní posuzované věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu uvedená v bodě 7.). Zjistil-li okresní soud, že skutečnosti svědčící o naplnění nebo nenaplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků byly jiné, než se původně jevily, bylo zcela legitimní, aby dříve přiznané osvobození se zpětnou účinností odejmul, což následně potvrdily i krajský soud a Nejvyšší soud.

14. Ze stejných důvodů Ústavní soud uvádí, že v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu ani do dalších ústavně zaručených práv, konkrétně práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny.

15. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.