III. ÚS 802/10
III.ÚS 802/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem v Brně, Moravské nám. 3, proti třetí větě výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 č. j. 5 To 66/2009-4649, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 18. 3. 2010 (opravenou v petitu dne 24. 3. 2010) se stěžovatel domáhal zrušení třetí věty výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 č. j. 5 To 66/2009-4649, kterým vrchní soud nařídil (za současného zrušení prvostupňového rozsudku) dle § 262 trestního řádu projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Dle stěžovatele touto napadenou částí výroku bylo zasaženo do práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".

Z předložených kopií rozhodnutí v dané trestní věci (i z rekapitulace v ústavní stížnosti) vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006 č. j. 50 T 14/2004-3976 zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství dle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a f) trestního zákona. Současně s ním byli zproštěni obžaloby M. Š. (kladeno za vinu účastenství ve formě návodu k vraždě) a J. M. (kladen za vinu trestný čin vraždy). K odvolání státního zástupce byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2006 č. j. 5 To 50/2006-4034 a věc byla vrácena prvostupňovému soudu s pokyny. Následně byli stěžovatel i další dva obžalovaní opětovně zproštěni obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2007 č. j. 50 T 14/2004-4254, přičemž i tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2009 č. j. 5 To 4/2008-4315 zrušen a věc vrácena prvostupňovému soudu s pokyny; prvostupňový soud byl upozorněn, že v případě dalšího nerespektování pokynů nadřízeného soudu bude přicházet do úvahy aplikace § 262 trestního řádu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2009 č. j. 50 T 14/2004-4550 byli stěžovatel i další dva obžalovaní znovu zproštěni obžaloby. K odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. 5 To 66/2009-4649 tak, že prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení s pokyny; současně nařídil dle § 262 trestního řádu, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že pro rozhodnutí o přikázání věci jinému senátu nebyly splněny zákonné podmínky a bylo proto zasaženo do jeho práva na zákonného soudce. Dle stěžovatele vrchní soud tímto způsobem postupoval pouze proto, aby bylo dosaženo jiného rozhodnutí ve věci. Stěžovatel uvádí, že k postupu dle § 262 trestního řádu musí být důležité důvody, přičemž tyto musí být v rozhodnutí zřetelné a nepochybné. Dle stěžovatele předně vrchní soud svůj postup řádně neodůvodnil; k pochybnostem o nepodjatosti prvostupňového senátu pouze uvedl, že prvostupňový senát opakovaně nerespektoval pokyny, "zatvrdil" se a dopouštěl se procesních pochybení. Stěžovatel má také za to, že bylo provedeno obsáhlé dokazování a nelze mít pochybnosti o objektivním přístupu prvostupňového senátu při hodnocení důkazů. Neztotožňuje se s výtkou vrchního soudu o porušení zásady volného hodnocení důkazů; dle stěžovatele se prvostupňový soud zabýval všemi dostupnými důkazy, jejich hodnocení nebylo v rozporu s jejich obsahem, soud postupoval za pečlivého uvážení všech okolností. Dle stěžovatele vrchní soud nevytýká konkrétní pochybení, nýbrž pouze paušálně nesouhlasí s tím, jak prvostupňový soud hodnotil důkazy, ačkoliv hodnocení důkazů je výsostným právem prvostupňového soudu (vrchní soud není oprávněn ukládat prvostupňovému soudu pokyny, jakým způsobem má ten který důkaz hodnotit, a to ani v případě, kdyby se s hodnocením neztotožňoval).
Ústavní soud po provedeném ústavněprávním přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel brojí proti nařízení vrchního soudu, aby věc byla projednána a rozhodnuta krajským soudem v jiném složení senátu; tato námitka se vztahuje k právu na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny "nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci". Současně se zde stanoví, že "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Z uvedeného nutno dovodit, že pokud je zákonodárci svěřeno stanovit příslušnost soudu a soudce (senátu), vyplývá z toho, že rovněž jsou-li zákonem stanoveny výjimky, je příslušnost soudu a soudce určena zákonným způsobem. Ustanovení § 262 trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu, aby v případě, že věc vrací k novému projednání a rozhodnutí prvostupňovému soudu, nařídil její projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Je zřejmé, že takový postup nebude běžný, bude výjimkou a bude třeba jej řádně v rozhodnutí odůvodnit.

Stěžovatel tvrdí, že tento postup vrchní soud řádně neodůvodnil a navíc své rozhodnutí opřel pouze o obecnou kritiku hodnocení důkazů prvostupňovým soudem, ačkoliv tento soud se žádného pochybení nedopustil, hodnotil všechny důkazy a byl objektivní. S takovými výtkami stěžovatele, které by měly vypovídat o protiústavnosti, se však Ústavní soud neztotožňuje. Ze strany 9 až 13 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 č. j. 5 To 66/2009-4649, na který postačí odkázat, je zcela zřejmé, jaké vady v postupu prvostupňového soudu odvolací soud shledal a jak bude nutno dále postupovat (jaké skutečnosti je třeba zjistit či vyjasnit); není přitom zřejmé, že by naváděl prvostupňový soud, jak má být ten který důkaz konkrétně hodnocen. Odvolací soud zřetelně poukazuje na to, že prvostupňový soud se nezabýval určitými (odvolacím soudem konkretizovanými) důkazy v souvislostech a některé nehodnotil vůbec, přičemž mělo jít o opakované pochybení, které již bylo vytýkáno předchozími kasačními usneseními vrchního soudu. V postupu odvolacího soudu rozhodně nelze shledat libovůli či nedostatek odůvodnění, když důvody, vedoucí k postupu dle § 262 trestního řádu, uvedl odvolací soud zcela konkrétně a srozumitelně, a tyto nelze označit za takové, které by svou váhou (závažností) nemohly být podřazeny pod zákonnou výjimku umožňující přikázání věci jinému senátu.

S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv (tj. práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces), proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.