III. ÚS 788/10
III.ÚS 788/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 9 To 35/2010 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2010 sp. zn. 70 Nt 4286/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 17. 3. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva".

Ústavní soud si vyžádal spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3658/2009 a sp. zn. 70 Nt 4286/2009, ze kterých zjistil tyto skutečnosti.

Dne 2. 10. 2009 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit (zjednodušeně řečeno) tím, že v období od ledna 2008 do června 2009, na různých místech v Brně a okolí, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, vylákal pod různými nepravdivými záminkami finanční prostředky/půjčky od 22 poškozených (nejméně 15.183.000 Kč), ač věděl, že je nebude schopen pro vícero dalších finančních závazků vrátit, nevrátil je a naložil s nimi nezjištěným způsobem.

Usnesením městského soudu ze dne 3. 10. 2009 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů dle § 67 písm. a), c) trestního řádu (z odůvodnění se podává: vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu, hrozba vysokým trestem, speciální recidivista - dopustil se činu ve zkušební době, v poslední době se nezdržoval v místě trvalého bydliště a není zde vázán žádnými trvalejšími vazbami, charakter činnosti, značný rozsah způsobené škody - milionové závazky, stěžovatel nemajetný, bez pevného zdroje finančních příjmů, trestná činnost představovala převážný zdroj obživy). Usnesení předchází protokol o výpovědi stěžovatele (mimo jiné zde uvedl, že od roku 2006 pracuje jako technik ve firmě otce, oficiálně má příjem 15.000 Kč hrubého, do zaměstnání chodí denně, na adrese trvalého bydliště se zdržuje, bydlí s družkou a dcerou, nezdržoval se tam pouze v době léčení na psychiatrii, finance použil k placení dluhů, k dotazu státního zástupce uvedl, že již u předchozí trestné činnosti měl problém, neboť "to nedokázal zkrátka zastavit"). Stěžovatel podal stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009 zamítnuta pro nedůvodnost.

Podáním ze dne 18. 12. 2009 stěžovatel požádal o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 trestního řádu. Namítal, že učinil dobrovolné doznání, poté tedy od června do října 2009 s policií spolupracoval, byl plně kontaktní a nepáchal trestnou činnost, před vzetím do vazby měl řádné zaměstnání, v místě trvalého pobytu se vždy zdržoval jen s výjimkou dočasného pobytu v psychiatrické léčebně, žije ve společné domácnosti s družkou a jejich dcerou, tedy má zde pevné vazby a dceru navíc čeká těžký zdravotní zákrok a je nutná jeho pomoc v domácnosti. Městský soud napadeným usnesením ze dne 5. 1. 2010 žádost zamítl a současně rozhodl o tom, že nepřijímá nabídku písemného slibu, převzetí záruky otcem stěžovatele a peněžitou záruku ve výši 200.000 Kč. Rozhodnutí nepředchází výslech stěžovatele. Soud dospěl k závěru, že důvody vazby trvají, tak jak byly uvedeny v předchozím usnesení (soud uvedl, jaké skutečnosti zejména jsou důvodem trvání vazby), nedošlo k žádné konkrétní skutečnosti, jež by mohla mít vliv na změnu vazebních důvodů. Slib stěžovatele považoval soud za účelový, peněžitou záruku za zcela nedostatečnou v poměru ke způsobené škodě a vliv otce na stěžovatele považoval za malý, vzhledem k předchozí trestné činnosti a nezabránění dalšímu páchání ve zkušební době.

Stěžovatel podal stížnost, ve které namítal stejné skutečnosti jako v žádosti o propuštění (soud neuvedl konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá, že by se nezdržoval v bydlišti nebo že by se skrýval, v bydlišti se stále zdržoval, má trvalé vazby na družku a nemocnou dceru), vyvracel některé nové závěry soudu (nedostatek vlivu otce na stěžovatele - otec o předchozí trestné činnosti nevěděl, nedostatečnost peněžité záruky, účelovost slibu), a současně se domáhal svého výslechu a výslechu komisaře policie k prokázání svého tvrzení, že se trvale zdržoval ve svém bydlišti a s policií vždy spolupracoval (byť se i třeba zapíral před věřiteli, neznamená to, že se v bydlišti nezdržoval). Stížnost byla napadeným usnesením krajského soudu ze dne 28. 1. 2010 zamítnuta pro nedůvodnost. Stížnostní soud se ztotožnil se závěry městského soudu s tím, že tento vycházel z konkrétních skutečností zjištěných k osobě stěžovatele i jeho rodinným poměrům a k okolnostem spáchání trestné činnosti; stěžovatel jen polemizuje se skutečnostmi zjištěnými soudem.

Ústavní soud dále z ústavní stížnosti a z kopie dalšího/jiného rozhodnutí ve věci vazby zjistil, že dne 5. 1. 2010 rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dle § 71 odst. 3 trestního řádu usnesením sp. zn. 2 KZV 19/2009 tak, že ponechává i nadále stěžovatele ve vazbě útěkové i předstižné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, jakými skutečnostmi odůvodňoval svou žádost o propuštění z vazby, a namítl, že městský soud žádost zamítl, aniž k okolnostem tvrzeným vyslechl stěžovatele či otce a družku stěžovatele. Stěžovatel dále zrekapituloval, čím odůvodňoval svou stížnost proti zamítavému usnesení, a namítl, že důvody předstižné vazby nejsou dány, navíc krajský soud ani nevyhověl jeho návrhům na provedení dokazování (zejména výslech stěžovatele a komisaře policie). Stěžovatel namítá, že přes výslovnou žádost mu nebylo umožněno se ve věci osobně vyjádřit před soudem, a to přesto, že ústní slyšení patří k základním zárukám spravedlivého soudního řízení (poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 1812/08). Dle stěžovatele soudy odůvodnily svá rozhodnutí naprosto nedostatečně, nevyplývají zde konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu vedoucí k uvalení vazby, rozhodnutí se neopírají o skutečnosti relevantní ve vztahu k vazebním důvodům (poukázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 897/08 a II. ÚS 429/07). Dle stěžovatele soudy ignorovaly jeho tvrzení a vycházely ze situace, která existovala před uvalením vazby dne 3. 10. 2009, aniž by zjišťovaly aktuální stav.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti. Vyjádření nebyla podána.
Ústavní soud nejdříve posuzoval námitku o neumožnění slyšení stěžovatele před soudem v řízení o žádosti o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 trestního řádu.

Ústavní soud se již problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě ve své judikatuře opakovaně zabýval. Konstatoval, že samotný trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o jeho žádosti o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl podle § 71 odst. 3, případně odst. 4 tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z ní podle § 71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu (právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby dle § 77 odst. 2). Současně však dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. S přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně dovodil, že zmíněné nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy nutně znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod (nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech). Každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. Ústavní soud také konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena. Takový požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z něho zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu relevanci, a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda nutnost takového slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží na jeho úvaze. Soud, který však nevyhoví takovémuto požadavku, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení obviněného vedly (viz např. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02, ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 781/04, ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 429/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 544/03 a ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 756/04, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

V projednávaném případě stěžovatel uváděl v žádosti o propuštění z vazby, i v následné stížnosti, tytéž námitky jako ve své stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby a ve svém výslechu před vzetím do vazby, tj. okolnosti zdržování se v místě bydliště, vazby na družku a dceru, okolnosti trvalého zaměstnání. Z napadených usnesení soudů (i usnesení předchozích o vzetí do vazby) je však zřejmé, že tyto vycházely ze skutečností vyplývajících ze spisového materiálu a stěžovatelovými tvrzeními/námitkami se zabývaly jak ohledně jeho dosažitelnosti a zdržování se v místě bydliště, tak ohledně pevnosti jeho vazeb a rodinných poměrů; je zřejmý i důvod neprovedení výslechu otce a družky stěžovatele. Byť by bylo vhodné (a z hlediska úplnosti a jednoznačnosti rozhodnutí soudu potřebné), aby soudy ve svém rozhodnutí přímo uvedly, proč k výslechu stěžovatele nepřistoupily, resp. nebylo třeba přistoupit, důvody neprovedení stěžovatelova výslechu v řízení o žádosti se podávají z průběhu vazebních řízení. Stěžovatel neuvedl skutečnosti nové a kvalifikované, pro které by bylo třeba provést jeho (další/nový) výslech, jednalo se o stále shodná tvrzení (již od jeho prvního výslechu před vzetím do vazby), když soudy naopak opakovaně dospěly k jiným závěrům. Postup soudů ohledně neprovedení (nového) výslechu stěžovatele neshledal Ústavní soud za daných okolností jako libovolný a protiústavní.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených vazebních rozhodnutí obou soudů.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle § 67 a násl. trestního řádu, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nálezy ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99, ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 nebo ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06).

Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci), či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že soudy se dostatečně zabývaly tím, zda trvají oba vazební důvody a zda nedošlo k takové změně situace (tj. že by stěžovatel předestřel nové zásadní skutečnosti), že by bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu. Jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, závěry soudů jsou logické a vnitřně konzistentní; tvrzením stěžovatele soudy evidentně nepřisvědčily (ostatně je možno např. ve vztahu k tvrzeným vazbám v domácnosti a jejich možnému vlivu na chování stěžovatele poukázat na datum narození dcery stěžovatele a časové období páchání trestné činnosti; obdobně pak v otázce zaměstnání) a navíc vedle jejich jiných závěrů k těmto otázkám přistoupily také jiné relevantní okolnosti odůvodňující trvání vazby, které stěžovatel nevyvracel (hrozba vysokým trestem, milionové dluhy - tlak věřitelů stejně jako v minulosti, speciální recidiva, charakter trestné činnosti). Soudy se dostatečně také vypořádaly s nabídnutými zárukami stěžovatele. Vybočení soudů z mezí ústavnosti nebyla ve věci tedy shledána.

Vzhledem k výše uvedenému postupoval Ústavní soud tak, že ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.