III. ÚS 786/10
III.ÚS 786/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ J. R. a 2/ M. Š., zastoupených JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 16, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, č. j. 12 Co 893/2006-327 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2006, č. j. 14 C 59/2006-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich občanskoprávní věci, neboť jimi měla být porušena práva zaručená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ).

Soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 2. 5. 2006, č. j. 14 C 59/2006-113, 1/ zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce P. S. a žalovaných 1/ J. R. a 2/ M. Š. (dále jen stěžovatelek) k označeným nemovitostem, jmenovitě k objektu bydlení č. p. 693, Litovel, stojícím na pozemku p. č. st. 40, pozemku p. č. st. 40 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným na LV č. 458 pro k. ú. Litovel, obec Litovel, okres Olomouc u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, 2/ tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, a konečně 3/ žalobci uložil zaplatit každé žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu 212 000 Kč. K vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř. přistoupil soud proto, že stěžovatelky ponechaly bez adekvátní procesní reakce výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., resp. jejich vyjádření bylo podáno opožděně; tím došlo k uznání žalobního nároku cestou zákonné fikce podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 12 Co 893/2006-327 (vydaným poté, co jeho původní potvrzující rozhodnutí ze dne 21. 5. 2007, č. j. 12 Co 893/2006-233, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 22 Cdo 4272/2007-298, zrušeno), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v řízení splněny, přičemž sledované právní účinky vyvolal i stejnopis výzvy, jenž nebyl opatřen doložkou za správnost vyhotovení a jménem a podpisem vedoucí soudní kanceláře. Obdobně neshledal, že by zde byly relevantní okolnosti, jež by stěžovatelkám, resp. jejich zástupci, bránily podat včasné vyjádření k žalobě, resp. sdělit soudu důvody, pro které se tak nemůže stát (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 1. 2010, č. j. 22 Cdo 4348/2009-367, dovolání stěžovatelek pro nepřípustnost odmítl, neboť v podaném dovolání nebyla vymezena právní otázka, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu; stěžovatelky právním závěrům dříve v této věci vysloveným (v předchozím dovolacím rozhodnutí) jen opětovně oponují, a nadále zpochybňují již zhodnocené splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. K polemice ohledně existence omluvitelných důvodů pro zmeškání s podáním vyjádření k soudní výzvě pak dovolací soud uvedl, že jde o námitky skutkové, jež založit zásadní význam rozhodnutí ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou již pojmově.

V ústavní stížnosti stěžovatelky zejména (znovu) namítají, že ve věci nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť 1/ žaloba po skutkové stránce řádně a úplně nevymezila předmět řízení, jestliže v ní nebyly uvedeny relevantní důležité okolnosti vztahující se k sousední nemovitosti ve výlučném vlastnictví jedné z nich, 2/ před vydáním výzvy podle § 114b o. s. ř. měl soud postupovat nejprve podle § 114a o. s. ř., 3/ soudy nepřihlédly k doloženým důvodům pro pozdní odeslání vyjádření k výzvě, jež nadto byla svými náležitostmi v rozporu s kancelářským řádem, a nebyla zaslána (poté co vstoupil do řízení) jejich zástupci, 4/ závěr, že jejich zástupce měl přesto možnost zaslat soudu vyjádření ve lhůtě, odvolací soud učinil na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neoprávněně zamítl další důkazní návrhy, a 5/ žalobou nabídnutá cena vypořádání nebyla stanovena platným znaleckým posudkem, resp. byla stanovena na základě znaleckého posudku zastaralého , a tím i neplatného .
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku vyňato; tím by totiž podle tohoto názoru byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06, III. ÚD 3130/07, III. ÚS 2013/09 a další). Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný též proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Platí přitom, že Ústavní soud je takovým návrhovým žádáním (identifikací rozhodnutí obecných soudů, která stížnost napadá) vázán, a nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Tomu pak odpovídá, že nenapadly-li stěžovatelky rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jimi podanému dovolání v jejich věci vydáno (rozhodnutí dovolacího soudu sice v ústavní stížnosti zmínily, do jejího petitu je však nezahrnuly, resp. nenavrhly, aby bylo zrušeno), ústavní stížnost trpí právě dovozeným deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).

Řečené se uplatní zvláště tehdy, zpochybnily-li stěžovatelky v ústavní stížnosti závěry obecných soudů vyslovené ku rozhodnému právnímu posouzení věci, jejichž správnost napadly již v dovolání, avšak dovolací soud jim a to opakovaně nepřisvědčil; pak je logicky nutné trvat na tom, aby ústavní stížnost vymezením svého rozsahu zahrnovala (v tzv. petitu) návrh, aby toto (poslední) rozhodnutí, jež kritické (a rozhodné) právní otázky posuzovalo (byť dovolací soud dovolání odmítl), bylo (rovněž) odstraněno. Nelze je ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným zrušením se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.

Co totiž bylo v dané věci po právní stránce rozhodné, dovolací soud v dané věci vyslovil původně v zrušujícím rozsudku ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 (jímž byl další proces před odvolacím soudem usměrněn), a posléze znovu zrekapituloval v (nenapadeném) usnesení ze dne 4. 1. 2010 sp. zn. 22 Cdo 4348/2009, pakliže uzavřel, že rozsudek pro zmeškání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může soud vydat za předpokladu správné a úplné žaloby (což bylo dáno), odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska , být nemůže úspěšné, a důkazní návrhy k průkazu tvrzení, že uznaný nárok naopak dán není, jsou bezcenné, a konečně, že neuvedení doložky za správnost vyhotovení ve stejnopisu usnesení je jen formální vadou , jež nemá právní důsledky .

Tím, že stěžovatelky rozhodnutí dovolacího soudu nenapadly, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovaly, daly srozumitelně najevo, že je nepřípustně předkládají Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Ostatně v ústavní stížnosti vyjádřenému názoru, že dovolací soud nezaujal žádný závěr k právním otázkám, na které v dovolání poukázaly, přisvědčit evidentně nelze. Uplatnily-li stěžovatelky (v téže právní věci) shodné námitky v (dalším) dovolání opakovaně, dovolací soud zcela logicky na původní závěry již jen odkázal, přičemž z pohledu existence ústavněprávně relevantního interpretačního excesu jim, stejně jako úsudku, že namítaný nedostatek dokazování ohledně omluvitelného důvodu pro zmeškání úkonu je námitkou skutkovou (jež zásadní právní význam rozhodnutí založit nemůže), ničeho vytknout nelze.

Tedy i v případě, že Ústavní soud přesto otevřel přezkum i nenapadeného rozhodnutí dovolacího soudu, musí být ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť toto rozhodnutí ústavněprávně relevantním deficitem jakkoli netrpí.

Za tohoto předpokladu je pro hodnocení ústavní stížnosti, pakliže směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, určující, že dovolací soud dovolání proti nyní ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); jednak stěžovatelky nemohly očekávat, že dovolací soud svůj původní právní názor (uplatněný v předchozím dovolacím řízení v jejich věci) podrobí revizi, resp. že se jím nebude cítit vázán, jednak závislost na uvážení vylučuje již okolnost, že stěžovatelky uplatnily pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. též nezpůsobilý, totiž skutkový, dovolací důvod. Pak se ovšem zásada vyslovená ve zmíněném ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení odmítavého rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku), neuplatní, a lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení rozhodnutí předchozího . Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu (a jemu předcházejících rozhodnutí) bylo proto nutné počítat již od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně opožděně, a musí být v této části odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Vedle závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným (§ 43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu), je tedy k dispozici i odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.