III. ÚS 780/08
III.ÚS 780/08 ze dne 31. 3. 2010

N 70/56 SbNU 799
Podjatost konkurzního správce

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 31. března 2010 sp. zn. III. ÚS 780/08 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, se sídlem Praha 7, Jankovcova 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 1 Ko 456/2007-517, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele a ostatních navrhovatelů, že soudkyně městského soudu není vyloučena z projednávání a rozhodování konkursní věci a že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zproštění funkce správkyně konkursní podstaty, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a JUDr. H. N., správkyně konkursní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 792/271, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 1 Ko 456/2007-517 se ve výroku II ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2008 stěžovatel brojil proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 1 Ko 456/2007-517 s tím, že se tímto rozhodnutím cítí být dotčen na svých právech, jež jsou zakotvena v čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud" nebo "konkursní soud") usnesením ze dne 24. 7. 2007 č. j. 59 K 37/2006-334 zamítl návrh stěžovatele, JUDr. J. W. a JUDr. J. P. na zproštění JUDr. H. N. funkce správkyně konkursní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o., (dále též jen "konkursní správkyně"). Doplňujícím a opravným usnesením ze dne 17. 8. 2007 č. j. 59 K 37/2006-375 tentýž soud rozhodl, že se výše uvedené usnesení doplňuje tak, že se zamítá i tentýž návrh podaný D. P. (výrok I) a že je celý text odůvodnění původního usnesení psán stejným písmem bez jakéhokoliv zvýraznění.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel a ostatní navrhovatelé odvolání a současně navrhli vyloučit soudkyni městského soudu JUDr. Z. Svobodovou (dále též jen "konkursní soudkyně") z projednání a rozhodování věci. Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že výše uvedená soudkyně není vyloučena (výrok I) a že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II).

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl pověřen provedením exekuce na majetek úpadce (tehdy povinného), přičemž v rámci konkursního řízení přihlásil svou pohledávku ve výši 2 157 087 Kč, představující náklady exekuce, a tím se stal konkursním věřitelem. V průběhu konkursního řízení vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni městského soudu JUDr. Z. Svobodové pro incident při jednání dne 16. 10. 2006, kdy tato soudkyně uvedla, že "hovoří jak Paroubek", vrchní soud však dospěl ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2007 č. j. Nco 14/2007-121 k závěru, že není důvodná. Negativní vztah této soudkyně k jeho osobě má prý trvat i nadále. Toto tvrzení stěžovatel dokládá jednak odůvodněním zmíněného usnesení městského soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 59 K 37/2006-334, v němž je část textu obsahující vyjádření konkursní správkyně zvýrazněna a ve kterém je stěžovatel osočován z prosazování svých osobních zájmů, a jednak tím, že toto usnesení mu bylo nesprávně, v rozporu s § 50i odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") doručováno, a to poštou i vyvěšením na úřední desce, přičemž obsahovalo nesprávné poučení o opravném prostředku (že odvolání lze podat do 15 dnů ode dne uveřejnění v Obchodním věstníku a vyvěšení na úřední desce), takže bylo problematické určit běh lhůty pro podání odvolání. Uvedená soudkyně také prý zneužívá svého postavení, protože žádala dne 15. 6. 2007 od ČSOB, a. s., výpisy z jeho účtu, který je veden pro účely exekutorského úřadu jako depozitní, přičemž se jednalo o období před vyhlášením konkursu, a zároveň informace o připsání částek z dražeb realizovaných v rámci exekutorské činnosti před prohlášením konkursu, další dotazy pak činila dne 4. 7. 2007 a 24. 7. 2007. Přípisem ze dne 12. 7. 2007 jej také žádala o sdělení konkrétních údajů a doložení listin konkursní správkyni, ačkoliv ta je již měla delší dobu k dispozici a konkursní soudkyně o tom věděla. Dle stěžovatele požadování těchto informací překračuje rámec konkursu a dochází k bezdůvodnému prolomení bankovního tajemství. V souvislosti s ustanovením § 14 odst. 4 o. s. ř. uvádí, že se za určitých okolností podjatost může projevit v postupu soudce vůči účastníkovi, a z výše uvedených konkrétních okolností dovozuje, že lze mít o nepodjatosti soudkyně pochybnosti. Výrokem I napadeného usnesení mělo být porušeno právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že veškeré listiny jsou součástí veřejně přístupného konkursního spisu, dochází k neoprávněnému zásahu do jeho soukromého života zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny, jsou neoprávněně v rozporu s čl. 10 odst. 3 Listiny shromažďovány a zveřejňovány údaje o jeho osobě, a může tak dojít k poškození jeho dobré pověsti a jména, kteréžto jsou chráněny čl. 10 odst. 1 Listiny.

Ve vztahu k otázce zproštění JUDr. H. N. funkce konkursní správkyně (resp. ve vztahu k návrhu na zrušení výroku II napadeného usnesení) stěžovatel uvádí, že jmenovaná neplní své povinnosti a postupuje v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, což dokládá tím, že ačkoliv k přezkumnému jednání dne 5. 3. 2007 bylo přihlášeno 53 věřitelů, nebyl, jak ukládá § 11 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ustaven věřitelský výbor; stalo se tak až v srpnu 2007 po jeho návrhu, který podal v červnu 2007. Dále konkursní správkyně uvádí soudu nepravdivé skutečnosti, jestliže ve svém podání ze dne 10. 7. 2007 sděluje, že stěžovatel, ač byl vyzván k součinnosti, odmítá spolupracovat. V soudních řízeních konkursní správkyni zastupuje její manžel PaedDr. Mgr. J. N., jenž zastupuje rovněž úpadce v exekučním řízení, čímž má porušovat § 19 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Kromě toho jednatel úpadce nemohl zmocnit PaedDr. Mgr. J. N., byl-li v rámci exekučního řízení ustanoven správce podniku, v čemž mu dal za pravdu i vrchní soud. Stěžovatel upozorňuje, že poukazoval na propojenost zájmů konkursní správkyně a jejího manžela, spočívající ve výkonu advokátní praxe a účasti ve společnosti zaměřené na konkursní řízení. Dle stěžovatele, je-li úpadce zastupován PaedDr. Mgr. J. N., který je osobou blízkou správkyni, vznikají pochybnosti o její nepodjatosti, protože její zájmy jsou ve shodě s právním zástupcem úpadce. Lze proto vyvodit, že jedná ve shodě s úpadcem. Ze zákona o konkursu a vyrovnání není zřejmé, že podstatou výkonu funkce správce konkursní podstaty je ochrana úpadce, nýbrž uspořádání majetkových poměrů úpadce vůči věřitelům. Zájmy úpadce a konkursních věřitelů jsou ve střetu, takže musí být ustanoven správce konkursní podstaty, který nemá vazby na žádnou ze stran konkursního řízení. Stěžovatel rovněž tvrdí, že správkyně zapsala do konkursní podstaty nemovitosti vydražitelů, které nejsou více než 2 roky v majetku úpadce, a požaduje po těchto osobách vyplacení zástavních práv na vydražených nemovitostech. Bez právní opory tak konkursní správkyně zpochybňuje platnost dražeb v rámci exekučního řízení, přičemž je oprávněna postupovat podle § 15 zákona o konkursu a vyrovnání a uplatňovat neúčinnost a odporovatelnost právních úkonů; nemůže však zpochybnit průběh dražby, která proběhla více než rok před vyhlášením konkursu [v této souvislosti stěžovatel poukazuje na § 28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]. Dle názoru stěžovatele konkursní správkyně jednoznačně upřednostňuje úpadce před konkursními věřiteli, což je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, a jejím ponecháním ve funkci jsou prý uvedená porušení zákona legalizována.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že důsledně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V pořadí druhý soud poukázal na to, že nemá k dispozici soudní spis, nicméně vyjádřil přesvědčení, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo. Dále upozornil, že stěžovatel vystupuje v konkursním řízení jednak jako konkursní věřitel, jednak jako dlužník, protože odmítá vydat do konkursní podstaty výtěžek jím prováděné exekuce. Stěžovateli bylo umožněno se před soudem vyslovit, ač nebyl účastníkem řízení a nebyl oprávněn jednat za dlužníka, přičemž jeho projev, včetně písemného, je bez informační hodnoty. Dle uvedeného soudu měl stěžovatel provádět exekuci v podstatně širším rozsahu, než bylo třeba, což přivedlo povinného k úpadku. To je důvodem, proč se snaží zabránit dokončení konkursu. S konkursní správkyní nespolupracuje ani správce podniku, za kterého vše vyřizuje stěžovatel. V návaznosti na to městský soud poukazuje na "zvláštní" postup stěžovatele coby soudního exekutora, jde-li o výtěžek z jím prováděné exekuce. Závěrem pak městský soud jednak zmínil, že konkursní spisy jsou přístupné pouze účastníkům řízení a citlivé osobní údaje jsou utajeny a že stěžovatel opomíjí speciální úpravu doručování v zákonu o konkursu a vyrovnání, a jednak odmítl, že by zde byly okolnosti pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze, které však pouze odkázalo na vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 9. 2007 sp. zn. KZC 545/2007 učiněné v dané soudní věci (pozn.: v něm se vyslovuje názor, že konkursní správkyně není podjatá).

Ústavní soud si vyžádal také vyjádření JUDr. H. N., správkyně konkursní podstaty. Jmenovaná v něm odmítla, že by důvodem podjatosti soudkyně mohlo být to, že na jednání přirovnala stěžovatele k panu Paroubkovi, neboť toto není natolik intenzivní a navíc jeho účast tam byla nadbytečná, protože úkony směřující k podání návrhu na prohlášení konkursu mohl činit pouze správce podniku. Dále hájí postup konkursního soudu, který požadoval sdělení ohledně částky 16 mil. Kč a výpisy ze stěžovatelova účtu s tím, že se tak dělo za účelem plnění zákonné povinnosti tyto prostředky sepsat do soupisu konkursní podstaty. Do dnešního dne však stěžovatel požadované informace nesdělil. Pokud v této souvislosti stěžovatel namítá neoprávněný zásah do soukromého života, činí tak dle konkursní správkyně nedůvodně, protože exekutor v exekucích jako soukromá osoba nevystupuje a zákon o konkursu a vyrovnání stanoví informační povinnost, přičemž získané informace nejsou v konkursním spisu přístupné třetím osobám. Jde-li o pochybení, jichž se ona sama měla dopustit, konkursní správkyně uvádí, že pracovní nároky se dle zákona o konkursu a vyrovnání nezahrnují do seznamu přihlášených pohledávek a nejsou předmětem přezkumného jednání, neboť se jedná o pohledávky za podstatou. Žádný z věřitelů pohledávek za podstatou není zahrnován do seznamu pohledávek přihlášených k přezkumnému jednání. Ve vztahu ke komunikaci se stěžovatelem konkursní správkyně sdělila, že sice obdržela řadu přípisů, přesto jí však požadované informace, jež blíže specifikuje, poskytnuty nebyly. K námitce, že úpadce v exekučním řízení zastupuje její manžel, konkursní správkyně uvedla, že se s touto námitkou vypořádal již vrchní soud, že její manžel vykonává činnost advokáta samostatně a že pokud si ho úpadce zvolil pro zastupování v exekučním řízení, bylo to jeho právem. Výsledkem tohoto (patrně) exekučního řízení mělo být vydání finančních prostředků, jež dosud stěžovatel drží, do konkursní podstaty. Stěžovatel prý také v rozporu se zákonem nárokuje mimo konkursní řízení svou odměnu, a to v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5, čímž by mělo dojít k poškození práv všech věřitelů. Napadá-li stěžovatel její postup, kdy zapsala do soupisu konkursní podstaty majetek třetích osob, u nichž bylo zapsáno zástavní právo, jedná se o postup v souladu se zákonem, resp. jiný postup prý ani nebyl možný. V dané věci jsou vedena soudní řízení o vyloučení věci. Závěrem správkyně vyjádřila názor, že stěžovatel směšuje velmi často práva občanů s povinnostmi exekutora jako procesního činitele v exekučním řízení a správce konkursní podstaty se zvláštním procesním postavením, a s odkazem na stanoviska svá i věřitelského výboru obsažená ve spise navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud zaslal výše citovaná vyjádření stěžovateli k replice. Stěžovatel této možnosti využil toliko ve vztahu k vyjádření městského soudu, přičemž uvedl, že to samo dokládá negativní vztah konkursní soudkyně k jeho osobě, neboť obsahuje nepravdivé, ničím nepodložené skutečnosti a jmenovaná se jej pro způsob jeho projevu snaží zesměšnit. Není prý pravdivé ani její tvrzení, že konkursní správkyni neposkytuje součinnost, a tvrdí, že vždy reagoval na její dotazy a výzvy. Požadavek na vydání výtěžku jím provedené exekuce považuje za nezákonný, a to do doby, než bude rozhodnuto o rozvrhu tohoto výtěžku exekučním soudem, k čemuž dosud nedošlo (tedy do doby, kdy bude zřejmé, jaká částka má připadnout do konkursní podstaty a jaká na úhradu nákladů státu); zde stěžovatel odkazuje na § 68 exekučního řádu, § 337h odst. 1 o. s. ř. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 86/2005. Dle stěžovatele není nic divného na tom, že se vydražená částka nachází na jiném bankovním účtu než na tom, který byl uveden v dražební vyhlášce, protože se jedná o jeho účty jako exekutora užívané při realizaci exekucí a depozit, to stejné platí i ohledně skutečnosti, že byl pověřen exekucí na majetek úpadce, kde společnost ELEKTROPUS, s. r. o., měla postavení oprávněné, a jiným soudem byl ustanoven pro exekuci této společnosti jako povinné. Není prý pravda, že Městský soud v Praze zrušil jeho exekuční příkaz pro neoprávněnost - jím vydané usnesení upravovalo postup peněžního úřadu, aniž by to mělo vliv na výtěžek exekuce. Jde-li o otázku doručování, stěžovatel má za to, že nebylo možno postupovat podle § 66 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, a to vzhledem k ustanovení § 66 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. S ohledem na počet věřitelů a výši dluhů úpadce je dle stěžovatele nepodložené tvrzení konkursní soudkyně, že se úpadce dostal do konkursu vinou jím vedené exekuce, jež byla provedena v širším rozsahu, než bylo třeba. Takové hodnocení jí ani nepřísluší, navíc pro ně neměla žádné podklady. Konkrétními údaji pak stěžovatel toto tvrzení vyvrací. Kromě toho se dlužníci dlužící značné finanční částky z důvodu exekuce často dostávají do úpadku, což ale není vinou exekutora. V daném případě úpadce podal sám návrh na zahájení konkursního řízení, neboť byl již delší dobu v úpadku. Konkursní soudkyně, jestliže stojí na straně dlužníka, porušuje zásadu rovnosti. Dle stěžovatele má jít buď o záměrný postup vůči jeho osobě, nebo o neznalost právních předpisů. Závěrem stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že konkursní soudkyně je proti němu zaujatá z důvodu zpochybnění jeho osoby a zákonnosti jeho postupu.
IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh v té části, kde stěžovatel napadá a domáhá se zrušení rozhodnutí vrchního soudu o tom, že konkursní soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné konkursní věci (výrok I usnesení napadeného ústavní stížností).

Jde-li o otázku podjatosti konkursní soudkyně, vrchní soud vycházel z toho, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by byl dán důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudkyně. Jeho výtky se týkají procesního postupu, ten však spolu s věcnou správností rozhodnutí může být přezkoumáván jen v rámci řízení zahájeného z podnětu opravných prostředků a zákon výslovně námitky tohoto druhu pokládá za irelevantní.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil s tímto závěrem nesouhlas, jenž opřel o několik důvodů. Prvním z nich měl být incident na jednání dne 16. 10. 2006. Ústavní soud však v této souvislosti pokládá za nutné předeslat, že jeho úkolem není a nemůže být - byť i nepřímé - rozhodování o otázce podjatosti konkursní soudkyně. Toto přísluší výlučně soudům obecným. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, v daném případě to, zda se obecný soud ústavně konformním způsobem vypořádal s námitkou podjatosti konkursní soudkyně, resp. s důvody, o něž se tato námitka opírala. Jak bylo zjištěno ze soudního spisu, o námitce podjatosti vznesené z výše uvedeného důvodu již bylo rozhodnuto vrchním soudem v usnesení ze dne 23. 1. 2007 č. j. Nco 14/2007-121, které bylo stěžovateli doručeno dne 12. 2. 2007. Pokud měl stěžovatel za to, že posouzení jeho námitky vybočuje z ústavněprávního rámce, měl možnost podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost, což však neučinil. Jde-li o ústavní stížností napadené rozhodnutí, předmětem soudního rozhodování již uvedená skutečnost nebyla, takže ani není zřejmé, jak měl vrchní soud v daném ohledu pochybit. Lze si sice představit situaci, že určitá skutečnost sama o sobě pochybnosti o nepodjatosti soudce založit nemůže, může se tak ale stát ve spojení s dalšími skutečnostmi, jež nastanou nebo vyjdou najevo až po negativním rozhodnutí soudu o návrhu na vyloučení soudce. Uvedená situace v daném případě nenastala, jak vyplyne z níže uvedeného, a v tomto smyslu ostatně ani stěžovatel před vrchním soudem neargumentoval.

Stěžovatel dále poukazuje na údajně nezákonný postup či rozhodování konkursní soudkyně v konkursním řízení (při doručování rozhodnutí nebo jde-li o vyžadování listin a sdělení od stěžovatele), přičemž jí vytýká řadu konkrétních pochybení, jichž se měla dopustit. Tuto argumentaci však vrchní soud odmítl s tím, že toto nemůže být ex lege důvodem pro její vyloučení. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti v podstatě opakuje výše zmíněné argumenty, přičemž tvrdí, že za určitých okolností z postupu soudce může vyplynout jeho vztah k účastníkovi řízení. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by vrchnímu soudu vytknul. Téměř veškeré stěžovatelovy výhrady směřují proti postupu konkursního soudu v konkursním řízení. Ty ovšem, jak již zmínil vrchní soud, jsou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. irelevantní. K tomu snad lze doplnit, že pokud by se vrchní soud měl meritorně zabývat těmito důvody, stal by se ve své podstatě vůči konkursnímu soudu jakýmsi univerzálním přezkumným orgánem, kteréžto postavení mu však ze zákona nenáleží.

Na straně druhé lze připustit, že pochybnosti o nepodjatosti soudce by mohly vyplynout z okolností, jež tkví i v obsahu odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. Ovšem ta část textu usnesení městského soudu ze dne 24. 6. 2007, jež by tomu dle stěžovatele měla nasvědčovat, tedy tak kde se hovoří o (mj.) stěžovatelově snaze dosáhnout ustanovení jiného správce konkursní podstaty, představuje toliko zhodnocení dané věci konkursní soudkyní, a nikoli osobní útok na stěžovatele, jak jej on sám patrně chápe. Soudkyně zjevně vychází z konkrétních okolností případu, kdy konkursní správkyně učinila ve vztahu ke stěžovateli a dalším navrhovatelům kroky, které se jich negativně dotkly a proti nimž, jakožto údajně nezákonným, razantně brojili, a to i prostřednictvím návrhu na zproštění správkyně funkce pro údajné porušování jejích povinností. Žádné porušení však zjištěno nebylo ani konkursním soudem (k tomu viz i níže) ani posléze odvolacím orgánem. Pokud jde o stěžovatelovu výtku, že část textu daného usnesení byla (evidentně nějakým omylem soudní kanceláře) vytištěna "tučně", ta dle názoru Ústavního soudu zjevně postrádá jakýkoliv racionální základ, nehledě na to, že zmíněné "pochybení" bylo napraveno opravným usnesením.

V.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení vrchního soudu jako celek, tedy i co do výroku II, kde bylo potvrzeno výše označené usnesení městského soudu o tom, že se zamítá návrh stěžovatele a dalších osob na zproštění konkursní správkyně funkce. Tento návrh se opíral o dva základní důvody, a to, že konkursní správkyně postupuje v daném konkursním řízení nesprávně a že je osobou podjatou.

Jde-li o první důvod, stěžovatel ve svém návrhu uvedl řadu pochybení, jichž se konkursní správkyně měla dopustit. Dle názoru Ústavního soudu se však obecné soudy s jeho argumentací dostatečně vypořádaly. Jestliže stěžovatel tytéž námitky opakuje v ústavní stížnosti a domáhá se, aby Ústavní soud posoudil jejich opodstatněnost, v podstatě ho tím staví do role arbitra, jenž by měl řešit názorové rozdíly na výklad právních předpisů mezi stěžovatelem a konkursní správkyní. Taková role Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Odpovědnost za svůj postup nese správce konkursní podstaty (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a dohled nad jeho činností vykonává soud (§ 12 zákona o konkursu a vyrovnání). Není na Ústavním soudu, ale na soudu konkursním, aby posoudil, zda správce konkursní podstaty řádně plní své zákonné povinnosti, a v případě, že tomu tak není, zhodnotil, zda jejich eventuální porušení (již) nezakládá důvod pro zproštění správce konkursní podstaty funkce.

V daném případě je navíc situace poněkud jiná. Stěžovatel ani tak nevytýká konkursní správkyni neplnění jejích povinností, ale to, že je plní "až příliš", resp. že svých práv využívá, aniž by to bylo nezbytně nutné, když údajně nedůvodně popírá jeho konkursní pohledávku či zapisuje konkrétní věci do konkursní podstaty. Tyto úkony konkursní správkyně jsou však "přezkoumatelné" soudem v rámci případného incidenčního sporu a konkursní soud by v zásadě neměl do této oblasti zasahovat ani přímo, tj. v rámci dohlédací činnosti, ani nepřímo, jak se o to snažil stěžovatel, tedy v řízení o návrhu na zproštění konkursní správkyně funkce. Vzhledem k tomu, že dotčené osoby se mohou bránit proti postupu konkursní správkyně výše uvedeným způsobem, není zde (v této fázi) žádný důvod ani pro ingerenci ze strany Ústavního soudu.

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že konkursní správkyně na něm neoprávněně požaduje vydání výtěžku exekuce, zaslání konkrétních listin a informací, tato tak činila s vědomím a podporou konkursního soudu, a tudíž jí sotva lze vytýkat, že porušila své povinnosti, natož pak závažným způsobem, jenž by mohl vést ke zproštění konkursní správkyně této funkce. K tomu lze doplnit, že stěžovatel, který je zde v pozici nikoliv konkursního věřitele, ale třetí osoby, je povinen požadavkům konkursní správkyně či konkursního soudu vyhovět. Pokud se tak nestane (ať již proto, že z jejich strany jde o nezákonný postup, nebo že svou povinnost již splnil) a bude za to sankcionován formou pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř., může se bránit cestou opravného prostředku (odvolání) a posléze, bude-li třeba, i prostřednictvím ústavní stížnosti.

Druhým důvodem pro zproštění konkursní správkyně funkce měla být dle stěžovatelova návrhu její podjatost. Ta měla plynout především z toho, že manžel konkursní správkyně PaedDr. Mgr. J. N. jako advokát zastupuje úpadce v exekučním řízení. Městský soud své zamítavé stanovisko zdůvodnil tím, že konkursní správkyně není účastníkem exekučního řízení a že bylo třeba touto cestou "dohlédnout" na údajně nestandardní postup stěžovatele jako soudního exekutora. Vrchní soud se s názorem stěžovatele rovněž neztotožnil, ovšem se zcela jinou argumentací. Uvedl, že v exekučním řízení proti úpadci byl ustanoven správcem podniku JUDr. V. B., který je podle § 338k odst. 6 o. s. ř. výlučně oprávněn jednat za úpadce v konkursním řízení; pokud úpadce udělil advokátovi - manželovi konkursní správkyně plnou moc k zastupování, nelze z této skutečnosti dovozovat poměr konkursní správkyně vzbuzující pochybnosti o její nepodjatosti, protože tento advokát nemůže úpadce v konkursním řízení zastupovat.

Dle názoru Ústavního soudu městský i vrchní soud zcela nesprávně přistoupily k řešení dané námitky, a jejich argumentaci tak nelze pokládat za relevantní; nadto je názor vrchního soudu věcně nesprávný (k tomu viz níže). Správce konkursní podstaty je v konkursním řízení povinen hájit zájmy účastníků konkursu, tedy současně jak zájmy úpadce, tak zájmy všech věřitelů, jinak řečeno, společné zájmy proti zvláštním zájmům jednotlivých účastníků (viz Schelleová, I., a kol.: Konkurz a vyrovnání, 3. vydání, EUROLEX BOHEMIA, Praha, 2005, s. 172). Nelze tedy připustit, aby správce konkursní podstaty stranil některému z účastníků konkursu, a proto je třeba ustanovení § 8 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, které hovoří o tom, že soud může ustanovit správcem konkursní podstaty pouze ve věci nepodjatou osobu, vykládat tak, že o podjatosti správce lze uvažovat nejen v rovině jeho vztahu k věci, jak by se ve srovnání s ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. nabízelo, ale také ve vztahu k účastníkům či jejich zástupcům (viz Zelenka, J., Maršíková J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící, komentář, 2. vydání, Linde Praha, 2002, s. 164 a násl., srov. také Kozel, R.: Problémy konkursního řízení a jejich řešení, 2. vydání, Linde Praha, 2003, s. 80-81).

Podle § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání může soud zprostit správce funkce z důležitých důvodů. Nemůže být sporu o tom, že jedním z těchto "důležitých" důvodů je podjatost správce (viz např. výše uvedená publikace autorů Zelenka, J., Maršíková, J., s. 182). V posuzované věci vyšlo najevo, že existuje vztah mezi konkursní správkyní a jedním účastníkem konkursu, a to úpadcem, jenž je zprostředkován osobou manžela konkursní správkyně coby právního zástupce úpadce v jiném soudním řízení, které (ovšem) s konkursním řízením souvisí. Z výše uvedeného je patro, že mezi "osobou blízkou" konkursní správkyni a úpadcem existuje ekonomicko-smluvní vztah, což nutně vyvolává otázku, zda jím nemůže být konkursní správkyně při výkonu této své funkce ovlivňována v úpadcův prospěch, resp. v neprospěch ostatních účastníků konkursu (konkursních věřitelů) tam, kde se jejich zájmy střetávají. Jinak řečeno, vzhledem k předmětnému vztahu je třeba zkoumat, zda tu nevznikají důvodné pochybnosti o nepodjatosti konkursní správkyně, a to obdobně, jako tomu je v případě rozhodování o vyloučení soudce; ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. se tak použije přiměřeně i na tuto věc (§ 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).

Ze způsobu, jak se k této otázce vyjádřil městský soud či vrchní soud, plyne určité nepochopení nastalé situace. Ačkoliv uvedené soudy vycházely z toho, že plná moc udělená úpadcem PaedDr. Mgr. J. N. se týkala pouze exekučního řízení, vrchní soud se zaměřil na otázku, zda jmenovaný může zastupovat úpadce v řízení konkursním, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, protože toto oprávnění náleží výlučně správci podniku JUDr. V. B. Tento závěr je ale v rozporu s názorem Nejvyššího soudu, jenž byl později vysloven v usnesení ze dne 22. 5. 2008 č. j. 29 Cdo 699/2008-540, vydaném v předmětném konkursním řízení, a dle něhož správce podniku JUDr. V. B. "nebyl v konkursním řízení ani na okamžik v postavení osoby, na kterou by se mohlo pohlížet (na základě ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř.) jako na zástupce dlužnice [tj. úpadce] na základě procesní plné moci". Bez ohledu na to se jako podstatné Ústavnímu soudu jeví, že skutečnost, že Mgr. J. N. nezastupuje úpadce v konkursním řízení (a to ať již proto, že k tomu nebyl zmocněn, či že k tomu ze zákona není oprávněn), ještě nijak není s to vyloučit, že by zde nemohly vznikat pochybnosti o nepodjatosti konkursní správkyně, neboť nemají žádný vliv na výše popsaný vztah mezi konkursní správkyní a úpadcem. K tomu lze dodat, že pokud by jmenovaný advokát zastupoval úpadce přímo v konkursním řízení, šlo by o situaci, na kterou výslovně ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. pamatuje. V posuzované věci je klíčovou otázka, zda není situace, kdy je úpadce zastupován manželem konkursní správkyně v jiném řízení, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, srovnatelná. Tuto otázku však primárně náleží řešit soudům obecným, a nikoliv soudu Ústavnímu.

Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s námitkou podjatosti konkursní správkyně, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v jeho výroku II zrušil.

Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, shledal ji Ústavní soud, jak bylo výše zmíněno, zjevně neopodstatněnou a z tohoto důvodu ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci a vedlejší účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.