III. ÚS 78/12
III.ÚS 78/12 ze dne 13. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl dne 13. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem v Ostravě 8 - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2011 č. j. 30 Cdo 2268/2010-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009 č. j. 30 Co 420/2009-141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2009 č. j. 13 C 73/2006-113, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 9. 1. 2012 se Ing. Ladislav Militký (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 1 916 008,- Kč s příslušenstvím, v němž se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") domáhal náhrady škody (ve výši 896 008,- Kč a 320 000,- Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 450 000,- Kč a 250 000,- Kč), která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhými exekučními řízeními vedenými u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 1139/98 a sp. zn. E 210/99.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 5. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl stěžovatelovu žalobu, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 916 008 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění nalézací soud konstatoval, že v řízeních vedených u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 1139/98 a sp. zn. E 210/99, kde žalobce vystupoval jako oprávněný, došlo k průtahům, neboť úkon nebyl soudem učiněn v přiměřené lhůtě a celková doba řízení byla nepřiměřená. Neshledal však příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, a proto žalobu v části, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, zamítl. Pokud šlo o požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení přičitatelnými státu, nalézací soud uzavřel, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu postačí jako přiměřené zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, a žalobu i v této části zamítl.

Dne 3. 11. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 5. 2009 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ve vztahu k požadované náhradě škody podrobně odůvodnil svůj závěr, že žalobce v řízení neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenými průtahy v řízení a nemožností vymoci své pohledávky ve vykonávacím řízení. Pokud šlo o nárok žalobce na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, odkázal odvolací soud na správný závěr nalézacího soudu, že v tomto případě postačuje pouze konstatování porušení práva, a dále zdůraznil, že i sám žalobce se svým konkrétním postupem podílel na nepřiměřené délce řízení.

Dne 18. 10. 2011 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2009 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že žalobce dovolacímu soudu žádnou otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, nepředložil. Dovolatelem formulovaná otázka týkající se postupu při odškodňování nemajetkové újmy již byla v judikatuře dovolacího soudu (na kterou dovolací soud odkázal) vyřešena. Závěr odvolacího soudu o přiznaném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva odpovídal skutkovým zjištěním odvolacího soudu o minimálním významu předmětu posuzovaných řízení pro žalobce.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecných soudů byla neústavní, neboť nepřiznáním náhrady nemajetkové újmy s tím, že postačí pouhé konstatování nedůvodných průtahů v řízení, obecné soudy nerespektovaly stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona o odpovědnosti státu, a nesprávně vyhodnotily všechna relevantní kritéria dle § 31a cit. zákona, což nenapravil ani dovolací soud. Mnohé důkazy navržené stěžovatelem nebyly v řízení u obecných soudů provedeny, jejich rozhodnutí "je nepřezkoumatelné a ústavně nesouladné s požadavkem práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny." Stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními obecných soudů ohledně zániku dlužníka prohlášením konkursu a jejich závěrem o marginální významnosti věci pro žalobce. Polemizoval též se závěrem dovolacího soudu o právní nevýznamnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a tvrdil porušení principu rovnosti tím, "že se obecné soudy nezabývaly kritérii uvedenými v ust. § 31a" zákona o odpovědnosti státu.

Stěžovatel uzavřel, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující každému právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nesprávným právním posouzením jeho věci a vadným postupem při dokazování, v důsledku čehož mu nebyla přiznána požadovaná náhrada majetkové újmy a náhrada nemajetkové újmy.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy konkrétně nic neuvádějí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že žalobci nevznikla škoda v jím tvrzené výši, a že i kdyby tomu tak bylo, nedošlo by ke škodě v přímé souvislosti se zjištěnými průtahy v řízení. Ústavní soud ovšem není povolán tyto závěry přezkoumávat a jako soud další instance posuzovat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i z nich vyvozené právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), dostupný, stejně jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.

Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v této věci v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost poskytnuta byla; z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.

K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny zbytečnými průtahy v řízení Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž, napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval [usnesení ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 716/06].

K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; neprovedení důkazů však musí dostatečně odůvodnit.

Nalézací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že z "ostatních důkazů, v řízení provedených, soud již žádné další skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci nezjistil a proto se těmito důkazy v odůvodnění rozsudku nezabýval." Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. V ústavní stížnosti však stěžovatel blíže nekonkretizoval, zda neprovedení jím navrhovaných důkazů nalézacím soudem ve svém odvolání namítal a jak konkrétně se s těmito jeho námitkami odvolací soud vyrovnal resp. je opomenul. Není ovšem úkolem Ústavního soudu, aby nedostatky tvrzení v ústavní stížnosti za stěžovatele napravoval.

Ústavní soud je toho názoru, že ve věci stěžovatele bylo provedeno řádné dokazování, jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozsudku nalézacího soudu i soudu odvolacího, který též některé důkazy zopakoval a dokazování doplnil.

K polemice stěžovatele se závěrem dovolacího soudu o právní nevýznamnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové vady nezjistil.

Z obsahu podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu, stojícímu vně soustavy soudů obecných, nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.