III. ÚS 776/10
III.ÚS 776/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 579, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2009 č. j. 11 Co 280/2009-164, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2010, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené usnesení, kterým údajně byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem soudů obou stupňů, že jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 11. 2008 č. j. 12 C 776/2005-139 bylo opožděné. Stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky náhradního doručení, proto prý nemohla začít běžet desetidenní lhůta k doručení písemnosti do vlastních rukou a nemohla ani nastat fikce doručení.

II. Jak se zjišťuje z připojeného usnesení, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil jako věcně správné usnesení soudu prvního stupně, kterým tento soud odmítl jako opožděně podané odvolání stěžovatele (v dřívějším řízení žalovaného) proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 11. 2008 č. j. 12 C 776/2005-139, s odkazem na ustanovení § 208 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 204 odst. 1 a § 42 odst. 1 o. s. ř., s odůvodněním, že předmětný rozsudek byl stěžovateli doručen uložením dne 6. 2. 2009. Patnáctidenní lhůta k podání odvolání proto uplynula dne 23. 2. 2009. Jestliže stěžovatel podal prostřednictvím telefaxu odvolání dne 4. 3. 2009 a doplnil ho dne 5. 3. 2009, šlo o odvolání opožděné.

Odvolací soud vyzval stěžovatele k předložení či označení důkazů k prokázání jeho tvrzení, že se v době uložení a doručování písemnosti v místě doručování nezdržoval, a proto že je náhradní doručení neúčinné, přičemž ho poučil o následcích spojených s nesplněním jeho důkazní povinnosti v této otázce. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval po celou dobu doručování, ale naopak uvedl, že do místa svého trvalého bydliště pravidelně každé pondělí dojíždí, z čehož odvolací soud dovodil, že měl možnost si v úložní době písemnost vyzvednout. Proto uložení zásilky nebylo posouzeno tímto soudem jako neúčinné, jak tvrdil stěžovatel.
III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ní napadá údajně nesprávný závěr soudu prvního stupně, potvrzený soudem odvolacím, o opožděnosti jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 11. 2008 č. j. 12 C 776/2005-139, opřený o argument, že stěžovateli se nepodařilo vyvrátit právní domněnku, že k "náhradnímu" doručení předmětného rozsudku stěžovateli došlo uložením dne 6. 2. 2009, resp. že uložení písemnosti bylo neúčinné.

Důvodem zavedení "fikce doručení" do právního řádu byly stálé a velmi četné problémy s doručováním soudních písemností, přičemž snahou zákonodárce bylo zakotvit odpovědnost adresáta takových písemností za řádné přebírání těchto zásilek. Zákon, v daném případě občanský soudní řád, upravuje v příslušných ustanoveních možnost "náhradního" doručení soudních písemnosti (určených do vlastních rukou adresáta) laickým fyzickým osobám, současně jim však poskytuje možnost se právním následkům fikce doručení vyhnout, pokud prokáží, že se v místě doručování nezdržovaly po dobu rozhodnou pro jejich "náhradní" doručení. Prokázání této skutečnosti je zásadně na adresátu.

Jak vyplývá z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, stěžovateli byla poskytnuta možnost a prostor svá tvrzení vyvracející fikci doručení předmětného rozhodnutí v řízení před soudem prokázat. Těžiště jeho argumentace spočívalo v námitce o neúčinnosti "náhradního" doručování; v tomto směru však i přes výslovné poučení odvolacího soudu neunesl důkazní břemeno. Sám totiž ve svém podání ze dne 2. 11. 2009 sdělil, že do místa svého trvalého bydliště (kam byla zásilka soudem také zaslána) přijíždí každé pondělí, což mu bezesporu umožňovalo zásilku v desetidenní lhůtě ode dne jejího uložení řádně převzít. Proto také odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo jeho odvolání proti rozsudku odmítnuto pro opožděnost (§ 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009), jako věcně správné potvrdil.

Jestliže stěžovatel rovněž namítá, že doručující orgán před uložením na poště se nepokusil doručit písemnost jeho matce, bydlící na stejné adrese, nebyla tato námitka s ohledem na charakter jeho argumentace o neúčinnosti "náhradního" doručení podstatná. Ústavní soud obdobně, ve shodě s odvolacím soudem, nemohl přisvědčit relevanci ani další námitky, ostatně stěžovatelem v podstatě vyvrácené (viz obsah jeho odvolání citovaný na str. 2, v druhém odstavci shora napadeného usnesení), že se mu "nedostala do rukou ani výzva k vyzvednutí uložené písemnosti".

Protože napadené rozhodnutí obecného soudu netrpí žádnými ústavněprávními vadami, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.