III. ÚS 761/17
III.ÚS 761/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 28 Cdo 5024/2016-240, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2016 č. j. 57 Co 558/2015-174 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. července 2015 č. j. 117 C 43/2013-140, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Karla Manczala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 30, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 5 988 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že se stěžovatelce podle § 138 odst. 1 o. s. ř. nepřiznává osvobození od soudních poplatků, neboť neprokázala své poměry (výrok I), že je nadále povinna zaplatit soudní poplatek (výrok II) a že její návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů podle § 30 odst. 1 o. s. ř. se zamítají (výrok III).

3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením, směřovalo-li proti výroku II, odmítl jako nepřípustné [§ 218 písm. c) o. s. ř. ], ve zbývající části (tj. ve výroku I a III) usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

4. Proti usnesení okresního soudu i soudu krajského brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud však dovolací řízení zastavil podle § 243b a § 104 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Svůj postup odůvodnil tím, že řízení ve věci samé bylo podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno, rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 23. 9. 2016 a dovolání nebylo podáno, takže se dané přezkumné řízení (včetně řízení o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce pro dovolací řízení) stalo bezpředmětným.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v soudním řízení detailně popsala své majetkové poměry a že odvolací soud odkázal na jiná rozhodnutí, která již nejsou aktuální, přičemž namítla, že v řízení o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce doložila všechny podklady k osvědčení své nemajetnosti a že soud dospěl k závěru o jejich nevěrohodnosti, aniž by však prokázal, že by měla jiné příjmy, než uvedla. Dále stěžovatelka sdělila, že nemá žádné příjmy, vysvětlila, proč tomu tak je, a poukázala na to, že krajským soudem byl zjištěn její úpadek, přičemž namítla, že se obecné soudy řídily nesprávnými zjištěními.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy vadně posoudily otázku, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (a v návaznosti na to pro ustanovení zástupce z řad advokátů). Její námitky tedy směřují jen proti závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž stěžovatelka zcela pominula, že se Nejvyšší soud danou otázkou vůbec věcně nezabýval, a to z důvodu, že řízení ve věci samé již bylo pravomocně ukončeno (a nebylo zahájeno dovolací řízení), takže vedení dalšího, tj. přezkumného řízení (a řízení o ustanovení zástupce pro dovolací řízení), ztratilo smysl. Jestliže stěžovatelka v tomto směru žádnou ústavně relevantní oponenturu vůči závěrům Nejvyššího soudu nevznesla, není Ústavnímu soudu zřejmé, jakého pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit, a tedy ani z jakého důvodu by (Ústavní soud) měl podrobit usnesení soudů nižších stupňů ústavněprávnímu přezkumu.

9. Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.