III. ÚS 75/13
III.ÚS 75/13 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 č. j. 6 To 495/2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 96 odst. 1, 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením sp. zn. 1 PP 508/2011 ze dne 19. 9. 2012, že se stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 let, jejž stěžovatel vykonává na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004 sp. zn. 3 T 14/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006 sp. zn. 6 To 16/2005. Zároveň byla stěžovateli citovaným rozhodnutím obvodního soudu stanovena zkušební doba v trvání sedmi let za současného stanovení dohledu. Dále bylo stěžovateli jako přiměřené omezení podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil splácel škodu, kterou svou trestnou činností způsobil.

Proti citovanému rozhodnutí soudu prvého stupně podalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 stížnost. Po projednání stížnosti v neveřejném zasedání Městský soud v Praze dne 14. listopadu 2012 vydal usnesení č. j. 6 To 495/2012, kterým rozhodl tak, že se žádost navrhovatele Laissez Faire o. s. a odsouzeného P. S. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Zároveň Městský soud v Praze rozhodl, že se nepřijímá záruka za dovršení nápravy odsouzeného, která byla uvedeným občanským sdružením nabídnuta. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze směřuje nynější ústavní stížnost.

Dle názoru stěžovatele v rámci řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo provedeno velmi obsáhlé dokazování, které vyústilo v adekvátní rozhodnutí prvoinstančního soudu. Stěžovatel poukazuje zejména na dokazování listinami, např. znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví PhDr. Pavlem Prunnerem, CSc., odvětví psychiatrie a psychologie, hodnocením věznice, zprávou mediační a probační služby a dále svědeckými výpověďmi.

Podle názoru stěžovatele PhDr. Pavel Prunner v rámci znaleckého posudku dovodil, že u stěžovatele byly splněny podmínky resocializace a že již z psychologického hlediska nepovažuje za účelné další setrvání stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel poukazuje na značný rozdíl znaleckého posudku PhDr. Pavla Prunnera oproti názoru Městského soudu v Praze, podle kterého u stěžovatele nedošlo k žádnému pozitivnímu progresu. Stěžovatel se tedy domnívá, že soud závěry znalce špatně interpretoval.

Stěžovatel dále zpochybňuje správnost hodnocení své osoby soudem jako osoby, která neudělala ničeho k náhradě škody poškozeným. Uvádí, že po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody pracuje a dosahuje výdělků, kterými se snaží odčinit škody, které v souvislosti s trestnou činností připisovanou stěžovateli vznikly. Též dodává, že tok svých ve věznici dosahovaných příjmů nemohl žádným způsobem ovlivnit a že jeho příjem dosahovaný prací ve výkonu trestu odnětí svobody byl exekuční cestou postihován a Vězeňskou službou ČR postupován věřitelům podle pořadí uplatnění jejich nároků.

Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze měl k projednání stížnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 nařídit veřejné zasedání, ke kterému měl přizvat i samotného stěžovatele. Stěžovatel se též domnívá, že mu byla upřena možnost včasného seznámení a vyjádření se ke druhoinstančním soudem změněné právní argumentaci, či případně navržení důkazů svědčících v jeho prospěch. Pochybení Městského soudu v Praze nadále spatřuje v poskytnutí obsahu rozhodnutí médiím dříve, než bylo předmětné rozhodnutí doručeno stěžovateli a jeho právní zástupkyni.

Dále se stěžovatel cítí zkrácen ve svých právech údajnou protiústavní argumentací soudu, která se týká splnění podmínky o budoucím vedení řádného života. Poukazuje zejména na tu část odůvodnění rozhodnutí, kde se soud údajně odvolává na povahu trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, a používá ji jako jeden z argumentů, proč lze předpokládat, že by nebyla splněna podmínka budoucího vedení řádného života. Dle názoru stěžovatele argumentace soudu na toto téma by se též neměla opírat o způsob obhajoby stěžovatele v rámci trestního řízení. Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti odkazuje na dřívější judikaturu Ústavního soudu, zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. III ÚS 1735/10.
II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Otázce aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení § 61 dříve platného tr. zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek - čehož si je ostatně dobře vědom i stěžovatel - mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení rozhodných skutečností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není zde pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a sp. zn. IV. ÚS 70/09 dostupná v databázi rozhodnutí NALUS).

Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy obecných soudů.

Výklad rozhodných podmínek, tedy otázka, zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09). O takový případ v posuzované věci nejde.

Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí akceptoval velkou část argumentů obsažených v podání stěžovatele, resp. odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně. Městský soud se rovněž zabýval odbornými závěry znalce - psychologa PhDr. Prunnera. Obecný soud však v napadeném rozhodnutí zároveň poukázal na to, že nedílnou součástí polepšení odsouzeného je i přijetí kritického náhledu na svoji trestnou činnost a provedení určité sebereflexe, která by ve svém závěru vedla ke změně hodnotových postojů. Stěžovatel, který svou rozsáhlou úmyslnou trestnou činností v období 90. let způsobil enormní škodu velkému počtu fyzických osob, do jejichž životů velmi negativně zasáhl, svou vinu nikdy neuznal a své jednání nepřestává prezentovat jako pouhé nenaplnění podnikatelského záměru, způsobené vlivem médií, případně i "unáhlenou" reakcí orgánů činných v trestním řízení. Městský soud za této situace považuje za zjevné, že ani dosavadním výkonem trestu u stěžovatele nedošlo ke změně hodnotového postoje a nelze tudíž hovořit o polepšení ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákoníku. Ústavní soud nepovažuje citovanou argumentaci Městského soudu v Praze za výraz libovůle. Ostatně sám Ústavní soud v obdobných případech opakovaně zdůraznil, že trestní soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel- snazší resocializaci odsouzeného (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 208/12).

V projednávané věci lze dále konstatovat, že krajský soud postupoval v intencích trestního řádu, pokud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání. Zmíněný procesní předpis konání veřejného zasedání pro řízení o stížnosti proti rozhodnutí o podmíněném propuštění dle § 331 odst. 1 tr. řádu nevyžaduje (viz § 232 tr. řádu a contrario). Sám postup dle procesních předpisů ovšem a priori nevylučuje porušení některých ústavních principů, zejména zásady kontradiktornosti řízení. Ústavní soud proto zkoumal postup Městského soudu v Praze především z hledisek uvedených v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), v němž se obdobným problémem zabýval.

Z citovaného nálezu vyplývá, že v řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je nutno umožnit odsouzenému vyjádřit se k relevantním skutečnostem a přednést své protiargumenty, a to buď osobně na jednání, nebo jinou procesní formou. Ústavní soud přitom posuzuje vždy spravedlivost řízení jako celku. Z hlediska zásad ústavnosti a respektování základních práv stěžovatele považuje Ústavní soud za klíčový fakt, že stěžovatel byl v rámci řízení před obecnými soudy v souladu s ustanovením § 333 odst. 2 tr. řádu vyslechnut. Další významná skutečnost spočívá v tom, že soud druhého stupně rozhodoval v dané věci již podruhé, poté, co usnesením sp. zn. 44 To 111/2012 ze dne 21. 2. 2012 zrušil první rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně podmíněného propuštění stěžovatele z výkonu téhož trestu. Opakování jeho výslechu stížnostním soudem se jeví jako nadbytečné tam, kde již byl osobní postoj stěžovatele znám z předchozího řízení a zároveň sám stěžovatel byl obeznámen s námitkami státního zástupce, resp. se stanoviskem soudu druhého stupně, jež bylo obsaženo v předchozím kasačním rozhodnutí. V souladu s apelačním principem rozhodl městský soud po zrušení napadeného rozhodnutí ve věci sám, neboť bylo patrné, že soud prvého stupně opakovaně přehlíží zjevné skutečnosti, jež jsou pro eventuální podmíněné propuštění stěžovatele zcela zásadní.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.