III. ÚS 743/15
III.ÚS 743/15 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Karla Kubíka a 2. obchodní společnosti Cihelny Prostějov - Držovice s. r. o., sídlem U Cihelny 2, Prostějov 7, obou zastoupených Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 2138/2014-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 č. j. 29 Co 38/2013-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. července 2012 č. j. 30 C 99/2006-121, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť měli za to, že jimi bylo zasaženo do jejich základního práva na náhradu škody způsobené jim nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces spočívající v tom, že v jejich věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, provedené důkazy nebyly hodnoceny odpovídajícím způsobem a rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 30 C 99/2006 se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali náhrady škody za období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2004 ve výši 56 246 120 Kč, vzniklé v důsledku údajně nesprávného úředního postupu Obvodního báňského úřadu v Brně (dále jen "báňský úřad"). Ten měl spočívat (stručně uvedeno) v tom, že stěžovatelům bylo umožněno provozovat hornickou činnost v dobývacím prostoru Držovice v katastrálním území Držovice na Moravě (dále též "dobývací prostor") až v roce 2004, když měli být opakovaně od roku 2000 uváděni v omyl tím, že byli informování, že v dobývacím prostoru mohou provádět dobývání cihlářské hlíny na základě povolení činnosti prováděné hornickým způsobem (nikoli na základě povolení k hornické činnosti).

3. Obvodní soud v napadeném rozsudku vyšel ze zjištění, že oba žalobci (stěžovatelé) jsou od roku 2000 oprávněni provozovat hornickou činnost. Na prvního stěžovatele, který je od srpna 2000 jednatelem druhého stěžovatele, byl v roce 1998 převeden dobývací prostor Držovice. První stěžovatel poslal báňskému úřadu dne 5. 9. 2000 listinu s názvem "Věc: Žádost o vyjádření", opatřenou razítkem Moravské cihelny s. r. o. a podepsanou Ing. Romanem Grabovským jako závodním lomu, obsahující žádost o vyjádření k zamýšlenému povrchovému dobývání cihlářských surovin [cit. "Naše organizace v současné době zpracovává dokumentaci pro povolení povrchového dobývání cihlářské suroviny, které se nachází pod současnou bází hliniště cihelny v Držovicích. Z hlediska zákona č. 61/1988 Sb., v platném znění se jedná o činnost prováděnou hornickým způsobem, kterou lze provádět v prostoru k tomuto účelu určeném v územním rozhodnutí - (rozhodnutí o využití území). Vzhledem ke skutečnosti, že zájmové území se nachází v hranicích již stanoveného dobývacího prostoru Držovice (stanovení dobývacího prostoru je rozhodnutím o využití území) není nám zcela zřejmé, zda-li je nutno žádat zdejší úřad o vydání rozhodnutí o využití území nebo lze využít již zmíněného dobývacího prostoru."].

4. Báňský úřad se k této žádosti měl vyjádřit kladně (tedy měl potvrdit, že je nutno zažádat o vydání rozhodnutí o využití území) dne 8. 9. 2000. První stěžovatel proto požádal dne 20. 9. 2000 o vydání územního rozhodnutí k Městskému úřadu v Prostějově (dále jen "stavební úřad"), ale z důvodu zpětvzetí žádosti prvním stěžovatelem došlo k zastavení tohoto řízení, v důsledku čehož bylo zastaveno též řízení o jeho žádosti o povolení činnosti hornickým způsobem (rozhodnutím ze dne 12. 12. 2000). Další žádost o vydání územního rozhodnutí podal první stěžovatel dne 17. 10. 2001, územní rozhodnutí pak stavební úřad vydal dne 6. 5. 2002. Práva a povinnosti plynoucí z tohoto územního rozhodnutí převedl první stěžovatel na druhého stěžovatele. Rozhodnutím báňského úřadu ze dne 13. 11. 2002 nebyla druhému stěžovateli povolena činnost prováděná hornickým způsobem. Naposled uvedené rozhodnutí však zrušil Český báňský úřad s tím, že řízení nemůže být ukončeno rozhodnutím o povolení činnosti hornickým způsobem, neboť v uvedeném prostoru lze provádět pouze hornickou činnost. Rozhodnutím báňského úřadu ze dne 25. 6. 2004 pak byla prvnímu stěžovateli (k žádosti ze dne 25. 3. 2004) povolena hornická činnost - plán otvírky, přípravy a dobývání a I. etapa likvidace dobývacího prostoru Držovice. Soud dále vyšel ze zjištění, že první stěžovatel byl od 18. 2. 1999 do 11. 10. 2000 jednatelem společnosti Moravské cihelny s. r. o. a že nikdy nepřevedl dobývací prostor na druhého stěžovatele, a ani si k takovému převodu nevyžádal předchozí souhlas příslušného báňského úřadu.

5. Obvodní soud dospěl k závěru, že první stěžovatel nebyl uveden v omyl, že měl žádat o povolení dobývání v dobývacím prostoru hornickým způsobem, neboť takovou žádost kromě žádosti ze dne 2. 10. 2000 nikdy nepodal. Řízení o této žádosti přitom bylo zastaveno v důsledku zastavení územního řízení stavebním úřadem. Žádost podaná prvním stěžovatelem dne 17. 10. 2001 stavebnímu úřadu, jež vyústila ve vydání územního rozhodnutí ze dne 6. 5. 2002, byla podána za účelem předložení tohoto rozhodnutí k žádosti druhého stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, a která byla (jen ve vztahu k druhému žalobci) zamítnuta. "Žádost o vyjádření" ze dne 5. 9. 2000 vyhodnotil jako podání, které nebylo doloženo potřebnými doklady, umožňujícími báňskému orgánu přesně zjistit skutečný stav věci; z jeho obsahu nebylo patrné, o jakou konkrétní činnost tazatele má jít, když obsah žádosti byl formulován tak, že "bezpochyby se jedná o činnost prováděnou hornickým způsobem". Podle obvodního soudu mělo být prvnímu stěžovateli jako uživateli dobývacího prostoru zřejmé, že v dobývacím prostoru nemůže provádět činnost hornickým způsobem. Uvedené vyhodnotil obvodní soud tak, že žádost byla nedostatečně formulována a zavádějící, a proto nemůže být odpověď na něj kvalifikována jako nesprávný úřední postup. V řízení nadto bylo prokázáno, že "žádost o vyjádření" první stěžovatel učinil nikoli jako živnostník, nýbrž jako jednatel společnosti Moravské cihelny s. r. o. Obvodní soud uzavřel, že prvnímu stěžovateli škoda vzniknout nemohla, neboť dotaz byl činěn právnickou osobou prostřednictvím zákonného zastoupení jejího pracovníka. První stěžovatel proto nemohl být uveden v omyl jako fyzická osoba. Obvodní soud u prvního stěžovatele nezjistil ani vznik škody (ušlého zisku), neboť první stěžovatel neměl zajištěny předpoklady pro plánovanou činnost v dobývacím prostoru a dobývací prostor nepřevedl na další osobu, která by byla schopna materiálně a personálně předmětnou podnikatelskou činnost provozovat.

6. U druhého stěžovatele pak obvodní soud shledal, že není dána jeho věcná legitimace, neboť nebyl oprávněn dobývací prostor dobývat. První stěžovatel přitom musel vědět, že dobývací prostor nelze převést na jiný subjekt ústní dohodou bez předchozího souhlasu báňského úřadu (viz § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon), neboť sám byl v roce 1998 účastníkem převodu dobývacího prostoru na svoji osobu.

7. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že obvodní soud, který rozhodoval poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno (pro nepřezkoumatelnost), rozhodl o věci na podkladě správně zjištěného skutkového stavu a věc správně posoudil i po stránce právní. Potvrdil závěr, že první stěžovatel neprokázal vznik škody a druhý stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován.

8. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné s odůvodněním, že pokud stěžovatelé nesouhlasili se skutkovým závěrem o tom, že obsah žádosti o poskytnutí informací byl zavádějící, jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním, nikoli právnímu posouzení věci dovolacím soudem, a není tak způsobilým dovolacím důvodem. Vyřešení dalších otázek dovolatelů se pak dle Nejvyššího soudu nemohlo v jejich poměrech projevit příznivějším způsobem.

II. Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve poukázali na svoji argumentaci uvedenou v dovolání. Mají za to, že se Nejvyšší soud měl vypořádat s otázkou, zda v dané věci šlo o nesprávný úřední postup či nikoli. Ten měl spočívat v tom, že státní orgány považovaly po dlouhou dobu (asi tři roky) zásoby cihlářské suroviny nacházející se v dobývacím prostoru Držovice pod úrovní 230 m. n. m. za ložisko nevyhrazeného nerostu, a nikoli za součást výhradního ložiska Držovice. Jelikož se nevyhrazený nerost dobývá činností prováděnou hornickým způsobem, na kterou je třeba mít územní rozhodnutí vydané příslušným orgánem [§ 3 ve spojení s § 19 odst. 3 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (dále jen "zákon č. 61/1988 Sb.")], a vyhrazený nerost (slovy zákona "výhradní ložisko") se dobývá hornickou činností v již stanoveném dobývacím prostoru, přičemž stanovení dobývacího prostoru je rozhodnutím o využití území (§ 2 zákona č. 61/1988 Sb. ve spojení s § 27 odst. 6 horního zákona), stěžovatelé žádali báňský úřad o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem na dobývání nerostu nacházejícího se v již stanoveném dobývacím prostoru Držovice a k této žádosti museli přiložit územní rozhodnutí vydané příslušným stavebním úřadem.

10. Důsledkem shora uvedeného nesprávného posouzení cihlářské suroviny, nacházející se v uvedeném dobývacím prostoru jako ložiska nevyhrazeného nerostu, tak došlo ke zcela nepřípustné situaci, že na jedno území byla vydána dvě, vzájemně nekompatibilní rozhodnutí o využití území (rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru s výhradním ložiskem a územní rozhodnutí na využívání ložisek nevyhrazených nerostů), přičemž vydání v pořadí druhého rozhodnutí (územního rozhodnutí vydaného příslušným stavebním úřadem) umožnil svými stanovisky báňský úřad, což mu důrazně vytkl Český báňský úřad v Brně (správní orgán druhého stupně) ve svém rozhodnutí ze dne 17. 3. 2003.

11. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval jedinou, dle stěžovatelů zcela marginální otázkou, která na posouzení existence nesprávného úředního postupu ze strany správních orgánů neměla a nemohla mít žádný vliv. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání odůvodnil v jednom odstavci, ve kterém se nezabýval existencí nesprávného úředního postupu ze strany státu. Stěžovatelé jsou na rozdíl od Nejvyššího soudu přesvědčeni, že určitost právního úkonu (žádost stěžovatele ze dne 5. 9. 2000) není skutkovým zjištěním, nýbrž otázkou právní. Svoji žalobu (argumentaci) nicméně stěžovatelé opírali o zcela jiné důkazy a jiný skutkový stav. Stěžovatelé tedy mají za to, že obvodní soud, ani městský soud nezjistily dostatečně skutkový stav, nehodnotily odpovídajícím způsobem provedené důkazy (popř. provedené důkazy ve svém hodnocení zcela pominuly) a jejich rozhodnutí nejsou ve věci jimi učiněného závěru řádně a dostatečně odůvodněna.

12. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový základ své žaloby na náhradu škody proti státu s tvrzením, že jej doložili příslušnými důkazy. Uvedli, že dobývací prostor Držovice byl zaevidován na organizaci "Karel Kubík, 783 74 Charváty" (viz osvědčení o zaevidování dobývacího prostoru ze dne 6. 3. 1998 č. j. 714/98). Dle oprávnění k hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem, vydaném pro uvedenou organizaci, byl odborným vedením firmy pověřen Ing. Roman Grabovský, který byl (a je) způsobilý k výkonu funkce projektanta pro hornickou činnost i činnost prováděnou hornickým způsobem. Dne 5. 9. 2000 první stěžovatel požádal báňský úřad o stanovisko k plánovanému dobývání cihlářské suroviny, která se nachází pod současnou bází hliniště cihelny v Držovicích. Z této žádosti jednoznačně vyplývalo, že by se tato činnost měla provádět výhradně v hranicích již stanoveného dobývacího prostoru Držovice. Ze žádosti také podle stěžovatelů jednoznačně vyplývalo, že předmětná cihlářská surovina není součástí vyhrazeného ložiska Držovice, ale že jde o nerost nevyhrazený, který je možno dobývat pouze na základě činnosti prováděné hornickým způsobem, přičemž tuto činnost je možno provádět pouze v prostoru k tomuto účelu určeném v rozhodnutí o využití území. Jelikož se tato činnost měla výhradně provádět v hranicích již stanoveného dobývacího prostoru Držovice (stanovení tohoto dobývacího prostoru je rozhodnutím o využití území), stěžovatelé nevěděli, zda je nutno žádat o vydání nového rozhodnutí o využití území nebo zda je možné využít již zmíněného dobývacího prostoru; proto byla podána žádost o stanovisko.

13. Báňský úřad dne 8. 9. 2000 sdělil prvnímu stěžovateli, že stanovením dobývacího prostoru nevzniká oprávnění k dobývání ložiska nevyhrazených nerostů, ale pouze k dobývání vyhrazených nerostů, a že k žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem je třeba doložit územní rozhodnutí vydané kompetentním orgánem podle předpisů o územním plánování a stavebním řádu, přičemž toto rozhodnutí není možné nahradit rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru. První stěžovatel tedy dne 2. 10. 2000 požádal báňský úřad o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem a k této žádosti doložil Plán využívání ložiska cihelna Držovice. První stěžovatel potom dne 10. 10. 2000 požádal stavební úřad o vydání územního rozhodnutí - rozhodnutí o využití území pro povrchové dobývání ložiska nevyhrazeného nerostu (cihlářské hlíny).

14. Dne 13. 10. 2000 báňský úřad řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem přerušil, neboť první stěžovatel nedoložil rozhodnutí o využití území. Dne 23. 10. 2000 báňský úřad sdělil stavebnímu úřadu mimo jiné, že nedojde-li plánovanou činností k dotčení hranic již stanoveného dobývacího prostoru Držovice, nemá k předmětné věci připomínek. Dne 31. 10. 2000 vydal stavební úřad rozhodnutí o zastavení územního řízení; první stěžovatel totiž vzal zpět svůj návrh na vydání územního rozhodnutí na doporučení stavebního úřadu, neboť mu bylo sděleno, že je napřed třeba nechat si zpracovat studii dopadu plánované činnosti na životní prostředí (EIA). Dne 20. 11. 2000 sdělilo Ministerstvo životního prostředí k řízení o využití území, že nemá k dispozici podklady, na základě kterých by bylo možno považovat zásoby cihlářské suroviny ložiska Držovice pod úrovní 230 m. n. m. za součást výhradního ložiska Držovice; tyto polohy terciérních jílů a písků je proto nutno, v souladu s názorem státní báňské správy, považovat za ložisko nevyhrazeného nerostu.

15. Dne 12. 12. 2000 vydal báňský úřad rozhodnutí, kterým bylo řízení o žádosti prvního stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem zastaveno z důvodu, že nebylo vydáno územní rozhodnutí o využití území dle § 39 stavebního zákona. Tímto rozhodnutím byli stěžovatelé utvrzování v omylu, že jejich žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem bude vyhověno, pokud předloží územní rozhodnutí. První stěžovatel si tedy opatřil podklady pro vydání územního rozhodnutí - rozhodnutí o využití území pro povrchové dobývání ložiska nevyhrazeného nerostu - cihlářské hlíny (včetně posouzení vlivů na životní prostředí) a dne 17. 10. 2001 podal ke stavebnímu úřadu novou žádost. Dne 8. 11. 2001 vydalo Ministerstvo životního prostředí kladné stanovisko k územnímu řízení s tím, že odkázalo na své původní stanovisko ze dne 20. 11. 2000. Dne 6. 5. 2002 vydal stavební úřad územní rozhodnutí - rozhodnutí o využití území pro účel využívání ložisek nevyhrazených nerostů. 16. Dne 10. 7. 2002 podal druhý stěžovatel k báňskému úřadu žádost o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, ke které přiložil dokumentaci plánu využití ložiska, jehož součástí bylo mimo jiné shora uvedené územní rozhodnutí, souhlas prvního stěžovatele s převodem práv z tohoto územního rozhodnutí na druhého s tím, aby na základě tohoto územního rozhodnutí podal druhý stěžovatel žádost o povolení k činnosti prováděné hornickým způsobem, a souhlas prvního stěžovatele jako držitele dobývacího prostoru Držovice s realizací činnosti prováděné hornickým způsobem v území překrývajícím se plošně s uvedeným dobývacím prostorem. Báňský úřad svolal na 26. 9. 2002 místní šetření, čímž (slovy Českého báňského úřadu v rozhodnutí ze dne 17. 3. 2003) "opět nesprávně utvrdil organizaci v domnění, že při splnění některých požadavků bude možno činnost prováděnou hornickým způsobem v nezrušeném DP povolit".

17. Dne 13. 11. 2002 vydal báňský úřad rozhodnutí, kterým zamítl žádost o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem a tuto činnost nepovolil. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že požadovaná činnost (dobývání nevyhrazeného nerostu) je situována do území s již stanoveným dobývacím prostorem, na který však bylo vydáno územní rozhodnutí o využití území, což není právně možné a rozhodnutí o využití území není, bez provedení změny hranice dobývacího prostoru, vykonatelné. V mezidobí dne 31. 10. 2002 podal báňský úřad podnět ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje k přezkoumání pravomocného územního rozhodnutí ze dne 6. 5. 2002, neboť v řízení ohledně žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem zjistil, že územní rozhodnutí vymezuje a situuje území předmětného těžebního prostoru do plochy dobývacího prostoru Držovice; vydané územní rozhodnutí nemá právní opodstatnění a bez provedení změny hranic dobývacího prostoru není vykonatelné.

18. Na podkladě odvolání druhého stěžovatele zrušil Český báňský úřad dne 17. 3. 2003 rozhodnutí báňského úřadu ze dne 13. 11. 2002 a věc mu vrátil zpět k novému řízení. Z rozhodnutí Českého báňského úřadu zejména vyplývá, že v předmětném dobývacím prostoru nikdy nemohla být povolena činnost prováděná hornickým způsobem, neboť je zde možné provádět pouze hornickou činnost. A to proto, že se zde nacházejí ložiska vyhrazeného, a nikoli nevyhrazeného nerostu. Žádost o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem měla být od počátku pro rozpor s hmotněprávními předpisy zamítnuta a žádné řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem v dané věci nemělo proběhnout, přičemž celé řízení, které báňský úřad vedl, překročilo rámec platných předpisů. Dle Českého báňského úřadu měl být žadatel již při podání samotné žádosti vyrozuměn o tom, že zamýšlenou činnost je možné provést v uvažovaném místě pouze po zrušení dobývacího prostoru.

19. Dne 1. 4. 2003 požádal druhý stěžovatel báňský úřad o rychlé vydání nového rozhodnutí, neboť ze zrušujícího rozhodnutí Českého báňského úřadu bylo zřejmé, že další řízení by mělo probíhat v režimu povolování hornické činnosti ve stanoveném dobývacím prostoru Držovice evidovaným na osobu prvního stěžovatele, čemuž však brání dosud neskončené řízení ohledně povolení činnosti prováděné hornickým způsobem. Dne 19. 8. 2003 vydal báňský úřad rozhodnutí, kterým konečně zamítl žádost druhého stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, přičemž dne 15. 5. 2003 upozornil druhého stěžovatele, že veškeré podněty k povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Držovice musí podávat organizace "Karel Kubík", na kterou je předmětný dobývací prostor evidován, tedy první stěžovatel.

20. Dne 4. 11. 2003 vydalo Ministerstvo životního prostředí kladné stanovisko k hornické činnosti v dobývacím prostoru Držovice za předpokladu splnění podmínek ve stanovisku uvedených, přičemž přiznalo, že se v předcházejících cca třech letech opakovaně vyjadřovalo k problematice pokračování těžby cihlářské suroviny na ložisku Držovice. Všechna tato stanoviska, včetně zahájených správních řízení, vycházela z názoru, že pokračování cihlářského ložiska pod úrovní 230 m. n. m. je považováno za ložisko nevyhrazeného nerostu - cihlářské suroviny v katastrálním území Držovice.

21. První stěžovatel podal dne 20. 2. 2004 žádost o povolení hornické činnosti spočívající v otvírce, přípravě a dobývání výhradního ložiska, a stejného dne podal žádost o povolení hornické činnosti spočívající ve zřizování, zajišťování a likvidaci důlních děl a lomů. Dne 25. 6. 2004 báňský úřad vydal rozhodnutí, kterým povolil prvnímu stěžovateli hornickou činnost - plán otvírky, přípravy a dobývání v dobývacím prostoru Držovice a dne 25. 11. 2004 rozhodnutí, kterým povolil prvnímu stěžovateli hornickou činnost - I. etapu likvidace v dobývacím prostoru Držovice.

22. Stěžovatelé mají za to, že ze skutkových okolností věci jednoznačně vyplývá nesprávný úřední postup správních orgánů, a to jak ve správních řízeních před báňským úřadem a stavebním úřadem, tak i mimo tato řízení. Stěžovatelé mají za to, že v průběhu shora shrnutého postupu došlo k nerespektování zásad správního řízení, báňský úřad nepostupoval ani v souladu s § 19 odst. 3 ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 61/1988 Sb.

23. Na základě shora uvedeného postupu správních orgánů se stěžovatelé domnívali, že ložisko cihlářské suroviny pod úrovní 230 m. n. m. je považováno za ložisko nevyhrazeného nerostu, které je možno dobývat pouze na základě povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, a že toto povolení je možno vydat pouze po vydání nového rozhodnutí o využití území - územního rozhodnutí příslušným stavebním úřadem. V tomto přesvědčení byli stěžovatelé opakovaně utvrzováni, což u nich vyvolalo legitimní očekávání, že požádají-li o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem k dobývání ložiska cihlářské suroviny pod úrovní 230 m. n. m. v hranicích již stanoveného dobývacího prostoru Držovice, a tuto svoji žádost řádně doloží, mimo jiné i novým rozhodnutím o využití území, bude žádosti vyhověno. Teprve z rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 17. 3. 2003 se stěžovatelé dozvěděli, že "vše je jinak".

24. Rozhodnutí obvodního soudu stěžovatelé vytýkají, že bylo založeno na pouhých dvou písemnostech - žádosti prvního stěžovatele ze dne 5. 9. 2000 a odpovědi báňského úřadu ze dne 8. 9. 2000. Tento soud řadu důkazů vůbec nehodnotil, neprovedl některé důkazy k prokázání nesprávného úředního postupu a dle stěžovatelů zcela nedostatečně, nesprávně a v rozporu s písemnými podáními "shrnul", v čem spatřují nesprávný úřední postup (viz třetí odstavec na straně 4 rozsudku obvodního soudu).

25. Stěžovatelé mají za to, že z žádosti bylo zcela jasné, kam dotaz směřuje. V žádosti prvního stěžovatele nikde není uvedeno, že jde o nevyhrazený nerost. Tento závěr naopak vyslovil báňský úřad v odpovědi ze dne 8. 9. 2000, kdy upozornil prvního stěžovatele, že stanovením dobývacího prostoru není právo dobývání rozšířeno i na nevyhrazený nerost. Je pravda, že první stěžovatel ve své žádosti vyslovil svůj názor, že půjde o činnost prováděnou hornickým způsobem, přičemž dle obvodního soudu mu mělo být zřejmé, že tuto činnost v dobývacím prostoru nemůže provádět. Ale pokud to mělo být zřejmé prvnímu stěžovateli, tím spíše to mělo být zřejmé báňskému úřadu, a měl na tuto skutečnost upozornit. 26. V daném případě podle stěžovatelů nešlo o polemiku se skutkovými zjištěními, jak tvrdí Nejvyšší soud, ale šlo o právní posouzení zjištěného skutkového stavu, konkrétně o to, zda na danou žádost ze dne 5. 9. 2000 (ať již byla formulována zavádějícím způsobem či nikoli), neměl báňský úřad odpovědět zcela jiným způsobem, a zda jeho odpověď vykazuje znaky nesprávného úředního postupu (což jsme v podaném dovolání tvrdili). Nesprávný úřední postup však stěžovatelé spatřují i v dalších krocích správních orgánů, těmi se však soud již nezabýval.

27. Za chybnou považují stěžovatelé též úvahu obvodního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace druhého stěžovatele z důvodu, že ten nebyl oprávněn dobývací prostor Držovice dobývat. To by podle stěžovatelů platilo za situace, kdyby správní orgány vedlejšího účastníka nezastávaly chybné stanovisko ohledně charakteru předmětného ložiska cihlářské suroviny jako nevyhrazeného nerostu a kdyby se vedlo řízení o povolení hornické činnosti. Nesprávnost závěru soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace druhého stěžovatele vyplývá i ze samotného správního řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, které báňské úřady vedly v roce 2002 a 2003 s druhým stěžovatelem. Kdyby druhý stěžovatel žádost o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem nemohl podat (na základě přechodu práv a povinností z územního rozhodnutí), nepochybně by báňské úřady takovou žádost hned na počátku zamítly a věcně o ní nerozhodly. Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že pro posouzení nesprávného úředního postupu ze strany báňských úřadů není vůbec podstatné, který ze stěžovatelů byl účastníkem toho konkrétního správního řízení.

28. Způsob, jakým přistoupil obvodní soud (a také městský soud, který na rozsudek obvodního soudu pouze odkázal) k žalobě, k provedeným důkazům a jejich právnímu hodnocení, vyplývá podle stěžovatelů také z toho, že žádost prvního stěžovatele ze dne 5. 9. 2000 považoval za žádost společnosti Moravské cihelny s. r. o. i přes upozornění stěžovatelů, že tímto razítkem byla žádost opatřena omylem. K této skutečnosti stěžovatelé navrhovali výslech Ing. Romana Grabovského (návrh byl zamítnut), tedy osoby, která jménem prvního stěžovatele žádost učinila. Obvodní soud však na zdůvodnění svého názoru, byť je v hlavičce žádosti uveden přímo první stěžovatel se svým místem podnikání, a nikoli bydlištěm, a v rozporu se skutečností uvedl, že se v textu žádosti hovoří o naší společnosti, a proto tuto žádost dle obvodního soudu učinil první stěžovatel jako jednatel společnosti Moravské cihelny s. r. o., a nikoli jako fyzická osoba - živnostník. Prvnímu stěžovateli proto škoda vzniknout nemohla, neboť dotaz byl činěn právnickou osobou prostřednictvím zákonného zastoupení jejího pracovníka. Báňský úřad pak dle soudu svoji odpověď ze dne 8. 9. 2000 neadresoval prvnímu stěžovateli, nýbrž osobě, kterou považoval za pracovníka společnosti Moravské cihelny s. r. o.

29. Uvedeným závěrům stěžovatelé oponují tím, že v žádosti ze dne 5. 9. 2000 se nehovoří o naší "společnosti", ale o naší "organizaci", za kterou se dle ustanovení § 3a zákona č. 61/1988 Sb. považují právnické nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání, pokud vykonávají některou z činností uvedených v tomto zákoně. V daném případě tak byl onou "organizací" první stěžovatel, pro kterého Ing. Roman Grabovský, jako osoba oprávněná a jako odborný garant, zpracovával plány využití ložiska. Dobývací prostor Držovice byl zaevidován na organizaci "Karel Kubík, 783 74 Charváty", stěžovatelé tedy nevidí žádný důvod pro to, aby dotaz ohledně tohoto dobývacího prostoru činila společnost Moravské cihelny s. r. o., která s tímto dobývacím prostorem neměla nic společného a nikdy v tomto prostoru nechtěla provádět hornickou činnost (což by ani nebylo možné bez převodu dobývacího prostoru na tuto společnost). 30. V roce 2000, tj. i v době podání žádosti dne 5. 9. 2000, měl první stěžovatel místo podnikání na adrese 783 74 Charváty (viz údaje z veřejné části živnostenského rejstříku) a bydliště měl v P. (viz údaje z veřejné části živnostenského rejstříku). Pokud je v hlavičce žádosti uvedeno jméno prvního stěžovatele a jeho místo podnikání (odlišné od jeho bydliště, navíc je zde také uvedena jeho provozovna v Blatci), není jediný důvod pro závěr, že žádost učinil první stěžovatel jako jednatel společnosti Moravské cihelny s. r. o. (to by v hlavičce musela být uvedena adresa jeho bydliště). Ing. Roman Grabovský nikdy nebyl zaměstnancem společnosti Moravské cihelny s. r. o., ale byl na základě smlouvy pověřen odborným vedením organizace "Karel Kubík, 793 74 Charváty" (viz shora zmíněné oprávnění pro Karla Kubíka ze dne 25. 8. 2000), což bylo báňskému úřadu velmi dobře známo. Ing. Roman Grabovský měl od 15. 4. 1997 do 7. 10. 1999 místo podnikání na adrese Olomouc, Neředínská 7, a od 7. 10. 1999 do 3. 10. 2002 na adrese Olomouc, Dělnická 7 (viz ve spise založené údaje z veřejné části živnostenského rejstříku). Ing. Roman Grabovský používá jako projektant pro hornickou činnost dovětek ke svému jménu Lomprojekt Olomouc. Báňský úřad svoji odpověď ze dne 8. 9. 2000 adresoval Romanu Grabovskému, Lomprojekt Olomouc, Neředínská 7, 779 00 Olomouc. Z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že báňský úřad nepovažoval Ing. Romana Grabovského za zaměstnance společnosti Moravské cihelny s. r. o. Stěžovatelé tak mají za prokázané, že žádost ze dne 5. 9. 2000 učinil jménem prvního stěžovatele pan Ing. Roman Grabovský, jako závodní lomu a osoba pověřená odborným vedením organizace Karel Kubík, a tomu také, jako zástupci prvního stěžovatele, adresoval báňský úřad svoji odpověď ze dne 8. 9. 2000.

31. Z uvedených důvodů jsou stěžovatelé přesvědčeni, že postup správních orgánů jednoznačně vykazuje znaky nesprávného úředního postupu a že v přímé příčinné souvislosti s tímto postupem jim byla způsobena škoda spočívající v ušlém zisku, neboť jim bylo znemožněno vykonávat ve stanoveném dobývacím prostoru podnikatelskou činnost.

III. Vyjádření účastníků

32. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle svého přesvědčení nepochybil, neboť uplatněný dovolací důvod nemohl přípustnost dovolání založit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3023/2014 dále uvedl, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a mohlo by být proto odmítnuto i z tohoto důvodu. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí (odmítnutí).

33. Další účastníci řízení (obvodní soud a městský soud) se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřili.

34. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s námitkami stěžovatelů. Uvádí, že skutkový a právní základ, jak jej popisují stěžovatelé, se neztotožňuje se skutkovými zjištěními učiněnými před obecnými soudy. S těmi se vedlejší účastník řízení naopak ztotožňuje, stejně jako s právními závěry napadených rozhodnutí a jejich odůvodněním.

35. V řízení nebylo prokázáno, že by kterýkoli ze stěžovatelů byl správním orgánem uveden v omyl, že by správní orgán stěžovatele poučil o nutnosti zahájení jiného správního řízení, či že by správní orgán svým postupem ve stěžovatelích mohl vyvolat dojem, že splní-li určité podmínky, bude jejich žádosti vyhověno, resp. že by je o této skutečnosti opakovaně utvrzoval. V případě druhého stěžovatele by pak žádosti nemohlo být vyhověno v žádném případě, neboť ten nebyl držitelem oprávnění k dobývání výhradního ložiska podle § 24 horního zákona.

36. V posuzovaném případě jde o prokázání tvrzení stěžovatelů, že se správní orgán vůči nim dopustil jednání, které lze charakterizovat jako nesprávný úřední postup, a že se správní orgán dopustil konkrétně popisovaných pochybení vůči stěžovatelům. Obvodní soud na základě provedených důkazů zjistil, že informace báňského úřadu nesměřovala vůči stěžovatelům, nýbrž vůči jinému subjektu. Žádost o informaci nebyla doložena konkrétními podklady a byla formulována obecně. Obvodní soud tak neshledal příčinnou souvislost mezi informací báňského úřadu Moravským Cihelnám s. r. o. a následným jednáním stěžovatelů. Především z tohoto důvodu zamítnul další důkazní návrhy.

37. Vedlejší účastník řízení uvádí, že posouzení skutečností, zda v dobývacím prostoru Držovice šlo o vyhrazený nebo nevyhrazený nerost, zda má být podána žádost o povolení k hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem a jakými doklady mají být žádosti doloženy, je plně v kompetenci správního orgánu. Ten vychází z konkrétních skutkových zjištění, z nichž činí právní závěry, přičemž těmito činnostmi naplňuje svoji rozhodovací pravomoc. Nedostatečné skutkové zjištění či nesprávné právní posouzení prvoinstančního orgánu nelze charakterizovat jako nesprávný úřední postup.

38. Ústavní soud poskytl prostor pro vyjádření též Českému báňskému úřadu, ten však odkázal na vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který na základě dohody o jednání v řízení před soudy ze dne 2. 11. 2010 jedná v tomto sporu namísto Českého báňského úřadu.

39. V replice stěžovatelé k vyjádření Nejvyššího soudu zdůraznili, že na svém závěru o tom, že žádost prvního stěžovatele ze dne 5. 9. 2000 byla otázkou právní, trvají. Poukazují přitom na to, že hranice mezi polemikou se skutkovými zjištěními a polemikou s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu často není ostrá. K vyjádření vedlejšího účastníka řízení se stěžovatelé vyjádřili v duchu argumentace uvedené v ústavní stížnosti.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

40. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (respektive napadají-li rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměli); ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

41. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

42. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

43. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny zaručuje každému právo na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, avšak co do podmínek vzniku nároku na náhradu škody a podrobností odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "OdpŠk"). Tento zákon v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny rozlišuje dvě základní formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány (§ 3 OdpŠk). Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zavádí i druhou formu, která je spojena s nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk). Vznik odpovědnosti dle OdpŠk zakládá kumulativní naplnění tří předpokladů: a) nezákonné rozhodnutí/nesprávný úřední postup, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost splnění některé z nich. Důkazní břemeno je přitom na poškozeném.

44. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá shoda těchto soudů na tom, že u prvního stěžovatele nebyl naplněn předpoklad existence nesprávného úředního postupu ani vzniku škody. U druhého stěžovatele se obecné soudy shodly (navíc) na absenci věcné legitimace k podání žaloby s tím, že druhý stěžovatel nebyl oprávněn dobývací prostor dobývat.

45. Klíčovým argumentem stěžovatelů je tvrzení, že šlo o nesprávný úřední postup, jestliže byli za účelem získání oprávnění k těžbě cihlářské suroviny v dobývacím prostoru Držovice "nuceni" vést řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, aby takové oprávnění nakonec získali v řízení o povolení hornické činnosti až v roce 2004. Považovali za něj úkony jednotlivých správních orgánů, jimiž měli být utvrzováni v přesvědčení, že právě získáním povolení pro činnost prováděnou hornickým způsobem, jehož vydání bylo podmíněno vydáním územního rozhodnutí o využití území (včetně posouzení vlivů na životní prostředí), budou moci dobývání cihlářské suroviny v dobývacím prostoru Držovice provádět.

46. Obvodní soud se při posouzení skutečnosti, zda šlo o nesprávný úřední postup, zaměřil především na odpověď báňského úřadu ze dne 8. 9. 2000, která byla prvnímu stěžovateli zaslána k jeho žádosti o vyjádření ze dne 5. 9. 2000. Po posouzení těchto dokumentů Ústavní soud shledal, že jeho závěr, dle něhož žádost prvního stěžovatele o vyjádření je nutno vyhodnotit jako podání, které nebylo doloženo doklady, na jejichž základě by bylo možno přesně zjistit skutečný stav věci, lze aprobovat jako odpovídající obsahu podání. Jde-li pak o samotné vyjádření báňského úřadu, to je v reakci na žádost formulováno velice obecně, ve většině sestává z odkazů na relevantní právní předpisy a v obecné rovině je zde vysloven právní názor na postup pro získání povolení k těžbě ložisek nevyhrazených nerostů uvnitř hranic stanoveného dobývacího prostoru [cit. ..."Z platných ust. § 2 odst. 3 písm. o) vyhlášky ČBÚ č. 175/1992 Sb., o podmínkách využívání ložisek nevyhrazených nerostů vyplývá, že při legalizaci ČPHZ - plánu těžby nevyhrazených ložisek se k žádosti připojí územní rozhodnutí ...V cit. vyhlášce není žádné ustanovení, které by stanovovalo...nahrazení územního rozhodnutí příp. rozhodnutím o stanovení DP."]. S ohledem na to Ústavní soud nemohl uzavřít, že by báňský úřad stěžovatelům poskytl očividně zavádějící informaci, a tudíž nevidí důvod, proč by závěr obecných soudů, že nešlo o nesprávný úřední postup, bylo možno považovat za "extrémní", a tudíž z hlediska ústavnosti za neakceptovatelný. Stejného názoru je Ústavní soud i ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který námitky stěžovatelů označil za skutkové, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem.

47. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že nesprávným úředním postupem nemělo být pouze ono vyjádření báňského úřadu na žádost prvního stěžovatele, nýbrž v časové souslednosti následující jednotlivé kroky správních úřadů - zejména přerušení řízení o žádosti prvního stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem a následně jeho zastavení z důvodu nepředložení územního rozhodnutí, vydání územního rozhodnutí prvnímu stěžovateli, jehož součástí bylo souhlasné stanovisko báňského úřadu, jakož i stanovisko Ministerstva životního prostředí o charakteru nerostu v předmětném dobývacím prostoru. Těmto postupům se obvodní soud, ani městský soud nevěnovaly, což jim stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají, nicméně je zřejmé, že z hlediska výsledku řízení o odškodňovacím návrhu stěžovatelů nejde o výtky relevantní.

48. Ústavní soud ze spisového materiálu, zejména pak z jednotlivých právních úkonů správních orgánů, které byly ve věci vydány předtím, než ze strany prvního stěžovatele došlo k podání žádosti o povolení hornické činnosti dne 25. 2. 2004, vedoucí ke kýženému výsledku - povolení k dobývání výhradního ložiska cihlářských surovin, seznal, že až do vydání rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 17. 3. 2003 vycházela činnost správních orgánů (zejména báňského úřadu a stavebního úřadu) v řízení o žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem v předmětném dobývacím prostoru z právního názoru, že takové rozhodnutí (tj. rozhodnutí o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem) lze ve věci vydat. V uvedeném rozhodnutí však Český báňský úřad dospěl k závěru, že takový právní názor je v rozporu s právními předpisy a že žádost druhého stěžovatele měla být pro rozpor s hmotněprávními předpisy od počátku zamítnuta a žádné řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem v dané věci proběhnout nemělo. 49. V judikatuře Ústavního soudu byl vyjádřen právní názor, podle kterého z obsahu pojmu "nesprávný úřední postup" vyplývá, "že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, neodrazí se bezprostředně v jeho obsahu (...). Aby se jednalo o postup "úřední", musí tak postupovat osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit výkonu státní moci." [nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 99/07 (N 165/51 SbNU 43), body 25 a 26].

50. Tato skutečnost je významná pro další posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť veškeré úkony, prováděné ze strany správních orgánů po podání žádosti prvního stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem až po vydání zamítavého rozhodnutí báňského úřadu o žádosti druhého stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, byly činěny v rámci správního řízení, tj. v rámci činnosti rozhodovací. Nastala tedy situace, že stěžovateli namítaný nesprávný právní názor zejména báňského úřadu se projevil nejen v jeho postupu, ale odrazil se (mohl se odrazit) v jeho rozhodnutí (není přitom podstatné, že se tak - posuzováno z hlediska výsledku řízení - nakonec nestalo, když báňský úřad žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem nevyhověl). Z toho plyne, že stěžovateli tvrzené skutečnosti by mohly zakládat odpovědnost státu za škodu, jak byla jimi uplatněna, nikoliv z titulu nesprávného úředního postupu podle § 13 OdpŠk, ale nezákonného rozhodnutí, pro což však nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady z důvodu, že pro nezákonnost zrušené správní rozhodnutí báňského úřadu nenabylo právní moci (§ 8 odst. 1 věty první OdpŠk).

51. Za těchto okolností již nebylo nutno se zabývat ostatními předpoklady (vznik škody, příčinná souvislost), jejichž naplnění zakládá odpovědnost státu za jím způsobenou škodu, stejně jako aktivní věcnou legitimací druhého stěžovatele, k níž obecné soudy dospěly.

52. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.