III. ÚS 732/13
III.ÚS 732/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INVEST SOLAR s. r. o. se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330, zastoupené JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se sídlem v Praze 4, U Chmelnice 2/745, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 8 Afs 62/2012-34, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2012 č. j. 10 Af 195/2011 - 42, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2011 č. j. 4649/11-1200 a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2011 č. j. 343508/11/077910301223, 343619/11/077910301223, 343602/11/077910301223 a 343632/11/077910301223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a to za měsíce leden až duben 2011. Rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta stížnost (stížnosti) stěžovatelky na postup plátce daně správce daně, soud shledal věcně správným, neboť stěžovatelka dodala distributorovi elektřiny (E.ON Distribuce, a.s.) elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, čímž se stala podle ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákona č. 180/2005 Sb.") poplatníkem odvodu a distributor plátcem daně; jestliže distributor jako plátce daně odvod srazil a odvedl správci daně, postupoval v souladu s ustanovením § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. (v této souvislosti soud odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11).

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, kterou proti rozhodnutí krajského soudu podala. K námitce nesprávného právního posouzení Nejvyšší správní soud uvedl, že ji nelze považovat za "řádně uplatněný stížní bod", neboť z její příliš obecné formulace není zjevné, jakého konkrétního pochybení se měl správní orgán i krajský soud dopustit, a napadené rozhodnutí krajského soudu nenese ani znaky nepřezkoumatelnosti. K možnosti zákonných ustanovení § § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. působit v individuálních případech na výrobce elektřiny likvidačně či zasáhnout samotnou majetkovou podstatu výrobce stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu neuplatnila v žalobě ani v kasační stížnosti žádné konkrétní námitky, jelikož se omezila jen na obecné tvrzení o "zjevném rozporu ustanovení o solárním odvodu" se zásadami daňového práva, které však nedoložila žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy vztahujícími se k ní osobně.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež shledává zejména v překvapivosti napadených rozhodnutí a odepření spravedlnosti, neboť podle jejího názoru "rozhodnutí byla paušalizována a správní orgány ani soudy se konkrétními podáními de facto nezabývaly". Za nepřijatelný považuje v prvé řadě postup plátce daně, který aplikoval zákonná ustanovení o solárním odvodu, jež jsou diskriminační, mají likvidační dopady na poplatníka a retroaktivně zasahují do zákonem garantovaných cen; následně vydaná rozhodnutí odvolacího orgánu a soudů pak označuje za formalistická a věcně nesprávná. Stěžovatelka uvádí, že je jí znám nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, s nímž však "není zajedno", a ve věci abstraktní a konkrétní kontroly ústavnosti ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. "přináší další argumenty... které by dosavadní názor Ústavního soudu mohly změnit", přičemž konkrétní důvody jejich protiústavnosti shledává v porušení principu zákazu retroaktivity, legitimního očekávání, proporcionality, zákazu diskriminace, jakož i v porušení základních zásad daňového práva (únosnosti, zákazu dvojího zdanění, primárně fiskálního účelu zdanění). Stěžovatelka v ústavní stížnosti též podrobuje kritice informace poskytnuté Ústavnímu soudu jak Vládou České republiky, tak Energetickým regulačním úřadem, jež má za zkreslené a nepravdivé, a tím byl výsledek sporu ovlivněn.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou v prvé řadě spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy postupovaly v její právní věci nesprávně tím, že se "konkrétními podáními de facto nezabývaly" a vydaly rozhodnutí, jež považuje za formalistická, jakož i věcně nesprávná.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Je totiž zjevné, že se oba soudy zabývaly námitkami stěžovatelky v rozsahu, v jakém byly v podaných návrzích uplatněny a svá rozhodnutí též adekvátně zdůvodnily; vytýká-li jim stěžovatelka nyní, že ve věci postupovaly formalisticky, nelze opomenout, že to byla právě ona, jež soudům žalobou a kasační stížností vymezila rozsah jejich přezkumné činnosti [srov. ustanovení § 71 odst. 1 písm. d), § 103 s. ř. s.]. To je zřejmé zejména v případě rozsahu přezkumné činnosti kasačního soudu, ve vztahu k němuž stěžovatelka adresovala toliko v obecné rovině formulovanou námitku nesprávného posouzení právní otázky, jež nemohla být kvalifikována jako řádně uplatněný stížní bod (s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, případně nově též i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, se kasační soud vypořádal adekvátně).

Dospěly-li proto obecné soudy na základě takto vymezených námitek k právním závěrům, jež ve svých rozhodnutích logicky, jakož i odpovídajícím způsobem odůvodnily, nelze jejich postup hodnotit jako neúplný či formalistický, případně vykazující znaky "paušálnosti", a na tomto základě uvažovat o ústavní stížností napadených rozhodnutích jako o výsledku zjevné svévole či nepřípustného excesu, způsobilém zasáhnout do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

K námitce protiústavnosti rozhodných ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. (ve znění účinném do 1. 1. 2013) Ústavní soud, stejně jako již předtím obecné soudy, dodává, že se otázkou souladu ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.) a v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru kladnému.

[Jen pro úplnost se připomíná, že zákonem č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. 1. 2013 změněn zákon č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb. tak, že část první tohoto zákona, obsahující sporná ustanovení § 7a až §7i byla zrušena (s výjimkou § 7d, jež byl zrušen s účinností již od 30. 5. 2012). Právní úprava odvodu elektřiny ze slunečního záření je s účinností od 1. 1. 2013 upravena v ustanoveních § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.]

Na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud odkazuje v souvislosti s námitkou stěžovatelky o zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku, legitimního očekávání a porušení zákazu retroaktivity, proporcionality a zákazu diskriminace. Postačí jen připomenout, že v něm dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90). Ústavní soud posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.

Ústavní soud ovšem připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení § 7a až § 7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).

Ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však zjevně nedošlo, resp. existence "rdousícího efektu" nebyla stěžovatelkou dosud ani konkrétně tvrzena, tím méně dokládána.

Tomu odpovídá úsudek, že stěžovatelka nedoložila, že by na ni "uvalení" odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako v potřebné míře konkrétnosti netvrdila, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě [taková tvrzení jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační].

Okolnost, že tak stěžovatelka činí, resp. má v úmyslu tak učinit (k výzvě soudu) až nyní v řízení před Ústavním soudem je přitom bez významu, jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší - se zřetelem k zásadě subsidiarity jeho přezkumu - se touto námitkou nyní zabývat.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.

Z řečeného se podává, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.