III. ÚS 72/10
III.ÚS 72/10 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. P., advokáta, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 15 Cmo 208/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 43 Cm 1/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkového protokolu") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Stěžovatel byl v řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 1/2002, ustanoven zástupcem vedlejšího účastníka J. H. a podáním ze dne 5. 5. 2009 navrhl, aby mu byla poskytnuta přiměřená záloha na odměnu a hotové výdaje, jež k tomuto datu vyjádřil částkou 889 715,40 Kč; napadeným usnesením mu krajský soud přiznal "právo na vyplacení zálohy" ve výši 2 600 Kč (s odvoláním na § 9 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a vrchní soud rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Přiznáním "přiměřené" zálohy ve výši pouhých 2 600 Kč došlo - jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti - k natolik nesprávné aplikaci jednoduchého práva, že tím byla porušena jeho práva základní, zakotvená ve shora uvedených ustanoveních ústavního pořádku. Stěžovatel má za to, že přiznání zálohy ve výši cca 0,29 % z nárokované odměny nepředstavuje "přiměřenou" zálohu, a porušuje legitimní očekávání advokáta, jehož klientem je "de facto" stát. Jelikož nemohl své ustanovení zástupcem (vedlejšího) účastníka odmítnout, domnívá se, že - v kontextu přiznané "přiměřené" odměny - jde především o porušení zákazu nebýt podroben nuceným pracím nebo službám, a dotčení čl. 2 odst. 2 Listiny zdůvodňuje stěžovatel tím, že obecné soudy (reprezentující stát) nepřiznáním požadované zálohy "poskytly samy sobě" protiprávně "výraznou slevu". Stěžovatel obecným soudům konečně vytýká i porušení práva na spravedlivý proces, neboť se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi námitkami, jež vznesl, a některými z nich "se v podstatě" ani nezabývaly.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stojí rovněž za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadená rozhodnutí jsou sice ve formálním smyslu "konečná", neboť proti nim právní řád neposkytuje v rámci soustavy obecných soudů žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, nicméně - z povahy věci - nejde o rozhodnutí, kterými by zásadně mohlo být zkráceno některé stěžovatelovo základní právo; o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů napadenými usneseními totiž rozhodováno (dosud) nebylo, pročež jimi nemohla být ani porušena (ve vztahu k těmto nárokům) stěžovatelem dovolávaná základní práva.

Již jen nad tento rozhodný rámec lze poznamenat, že z dikce ustanovení § 140 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. se nepodávají pro poskytnutí zálohy ustanovenému advokátu konkrétní kritéria, natožpak pro stanovení její výše; dovodit lze toliko to, že poskytování právních služeb ustanoveným advokátem jej nemůže nepřiměřeně finančně zatěžovat (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 966), což stěžovatel v ústavní stížnosti přímo netvrdí. Tomu odpovídající široká diskrece pro konkrétní soudní rozhodnutí je pak limitována zásadně jen zákazem libovůle; jeho porušení však z napadených usnesení prima facie nevyplývá, a to již proto, že spor mezi stěžovatelem a obecnými soudy se neodbývá jen v hodnocení "přiměřenosti" zálohy, nýbrž právního základu samotného nároku na odměnu za zastupování, a ten obecné soudy ve svých rozhodnutích adekvátně vymezily a odůvodnily. Tím se pak přezkumné možnosti Ústavního soudu v dané věci vyčerpávají též proto, že jinak by - nepřípustně - zasáhl do pozdějšího rozhodování obecných soudů o výši odměny a náhrady výdajů za stěžovatelem poskytnutou právní službu, a to právě v rovině právního posouzení tohoto nároku.

Řečeným je výše předznačený úsudek, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.