III. ÚS 693/12
III.ÚS 693/12 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1259/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. 6 To 201/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. 1 T 1/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Obvodní soud pro Prahu 5 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele (a další obviněné) uznal vinným trestným činem organizování a umožnění nepovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákona, a odsoudil jej podle § 171a odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, za současného uložení dohledu, a dále k peněžitému trestu podle § 53 odst. 1 tr. zákona ve výši 250 000 Kč. Podle § 51 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě stěžovatel peněžitý trest nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně stěžovatele podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby pro další specifikované dílčí skutky, v nichž obžaloba spatřovala trestný čin účasti na zločinném spolčení ve smyslu ustanovení § 163a odst. 1 tr. zákona a trestný čin organizování a uložení nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele a další konkretizované obviněné uznal vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona a trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákona, a stěžovatele odsoudil podle § 163a odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem; podle § 53 odst. 1 tr. zákona stěžovateli uložil též peněžitý trest ve výši 250 000 Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by v určené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu); dovolání dalších obviněných tímto usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:

1/ Odvolací soud připustil, že soud prvního stupně neprovedl odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v rámci důkazního řízení v souladu s trestním řádem, kdy namísto provedení odposlechů toliko přečetl přepisy těchto hovorů (což dle stěžovatelova názoru odporuje zásadě bezprostřednosti a ústnosti). V rámci veřejných zasedání ve dnech 16., 17. a 21. 6. 2010 sice odvolací soud důkazy odposlechy provedl, avšak žádný z nich se netýkal jeho, resp. na nich není zachycen jeho hlas; u některých přepisů odposlechů není zřejmé, kdo je volající nebo volaný "případně oboje". Na odpovídající námitky dovolací soud nereagoval, nýbrž jen v obecné rovině poukázal na ustanovení trestního řádu. Zůstává nejasné, kdo záznam pořídil, přičemž sdělení odvolacího soudu, že se jednalo o ÚZČ SKPV PČR, neodpovídá obsahu spisu, v němž neznámá osoba některé údaje doplnila rukopisně. Odvolací soud doplňuje "prázdná a přerušená místa" skutkového zjištění svými úvahami a domnělými skutečnostmi, které pak tvoří ucelený řetězec, jenž však postrádá oporu "v reálné skutečnosti". Není zřejmé, na základě jakých poznatků orgány činné v trestním řízení přiřadily jména k jednotlivým telefonním číslům, resp. SMS, a odvolací soud neprovedl ani žádný procesně použitelný důkaz vztahující se k přepisům SMS.

2/ Svědkové Hořák a Šrahůlek vypovídali před soudem jinak než v přípravném řízení, a není vyloučeno, že jejich výpovědi ovlivnila "určitá nabídka ze strany policie". Ze sdělení svědka Hořáka se nepodává, že by se na dané trestné činnosti podílel, a svědek Šrahůlek situoval svoji výpověď do roviny spekulací a domněnek. K výpovědi svědkyně Przyhodové neměly soudy přihlížet z důvodu její nevěrohodnosti, přičemž lze považovat za pozoruhodné, že její údajný hovor s ním policejní orgán (na rozdíl od další komunikace) neodposlechl.

3/ Někteří svědci ve svých výpovědích doznali jednání, která naplňují skutkovou podstatu trestného činu, přesto proti nim státní zástupce neučinil žádné kroky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 tr. řádu; věcnou udržitelnost poukazu na ustanovení § 89 odst. 3 tr. řádu jest mít za diskutabilní. Není přitom vyloučeno, že se mohlo jednat o "určitý obchod" mezi těmito osobami a orgány činnými v trestním řízení.

4/ Úřední záznamy na č. l. 895 a 3176 procesního spisu obsahují neúplné a nepodložené údaje doplněné domněnkami, informace uvedené tamtéž na č. l. 2907-2908 a 2915 orgány činné v trestním řízení získaly mimo zákonný rámec a záznam na č. l. 2944 "mohl být" sepsán až po jednání a upraven v jeho neprospěch. Jelikož dokazování odposlechy obecné soudy neprovedly zákonným způsobem, a nemohou tvořit podklad pro rozhodnutí o vině a trestu. Zprávy policejního orgánu jsou nepřezkoumatelné, neboť nejsou podloženy žádnými relevantními důkazy.

5/ Právní úvahy ve vztahu ke kvalifikaci jednání jako účasti na zločinném spolčení neobstojí ani v hypotetickém případě, že by skutkové závěry obecných soudů byly správné. Soudy jej uznaly vinným pouze osmi skutky a z toho nelze dovozovat znaky zločinného spolčení, jakými jsou ucelená struktura, soustavnost, rozdělení úloh apod., a není ani zřejmé, jak měl z inkriminovaného jednání profitovat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelem uplatněné výtky neobstojí.

Stěžovatel opětovně uplatnil skutkové námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální a logickou základnu, přičemž pouhá možnost jiné skutkové verze "excesivními", resp. "svévolnými" skutková zjištění obecných soudů samozřejmě nečiní. Jinak řečeno, námitky stěžovatele představují vesměs polemiku s hodnocením konkrétních nepřímých důkazů, jak je provedly a hodnotily obecné soudy.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

Ad 1/ Rozhodující soudy ústavněprávně udržitelně dovodily, že nevznikají-li pochybnosti o pravosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a o správnosti přepisu jejich obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz proveden jen čtením těchto přepisů telefonických hovorů; je pouze nutné, aby byly zachyceny v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jejich přečtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 Tdo 572/2009). Stěžovatel výhradami ohledně ucelenosti informací obsažených v záznamech odposlechu telekomunikačního provozu, přiřazení jmen k jednotlivým telefonním číslům, identifikace osoby, která záznam pořídila, jakož i osob volajících a volaných, přehlíží, že Ústavní soudu není další instancí v systému obecného soudnictví.

Ad 2/ Stěžovatelova podezření týkající se nevěrohodnosti výpovědí, resp. jejich motivování "nabídkou ze strany policie", svědků Hořáka, Šrahůlka a Przyhodové nejsou podložena konkrétními zjištěními. Patří se konstatovat, že rozdíly mezi výpovědí svědka z přípravného řízení a hlavního líčení ani chybějící přepis odposlechu bez dalšího výsledek řízení efektivně - v ústavněprávní rovině - nezpochybňují.

Ad 3/ Relevantní nejsou ani stěžovatelem tvrzené nerovnosti ve srovnání s postupem orgánů činných v trestním řízení v jiných případech; takové hodnocení není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděné případy.

Ad 4/ Úvaha, že záznam na č. l. 2944 procesního spisu "mohl být" následně upraven, má jen hypotetickou základnu a ani další námitky stran neúplnosti a důkazní nepodloženosti písemností vyhotovených policejním orgánem nejsou způsobilé posunout věc ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny. K otázce "dokazování odposlechy" lze připomenout konstatování shora ad 1/.

Ad 5/ Počet spáchaných skutků ani zaměření na dosahování zisku (srov. zákon č. 134/2002 Sb.) nespadají mezi definiční kritéria pojmu zločinné spolčení podle § 89 odst. 17 tr. zákona a ústavněprávní relevance nedosahují ani stěžovatelovy dedukce ohledně vztahu mezi počtem skutků, pro něž jej soudy uznaly vinným, a "strukturou, soustavností, rozdělením úloh".

Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k němu žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu relevantně nezpochybnil. Stěžovatel především neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů.

Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Z toho, že odlišnému - stěžovatelem předestřenému skutkovému závěru - odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod "právní" podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se stěžovatel zřejmě domníval. Lze jen doplnit, že pouze v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.