III. ÚS 693/11
III.ÚS 693/11 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Liany Mráčkové, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Resslova 1253, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 2364/2010-123 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2009 č. j. 21 Co 213/2009-98, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Okresního soudu v Hradci Králové a Statutárního města Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva").

Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X kat. území Svinary, zapsaného na LV č. XY v obci H. (dále jen "předmětný pozemek") a řízení dovolacího ke skutkové stránce věci uvádí, že předmětný pozemek nabyla v dědickém řízení po zůstaviteli Otakaru Hendrychovi, zemřelém dne 8. 10. 1994. Stěžovatelka (v dřívějším občanskoprávním řízení v procesním postavení žalované) namítala jako svoji procesní obranu absolutní neplatnost kupní smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - MNV ve Svinarech a manželi Hendrychovými v roce 1971, pro absenci podpisu podílového spoluvlastníka předmětného pozemku - paní Hendrychové na předmětné smlouvě.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že za existence speciálního právního předpisu restituční povahy není možné postupovat v intencích obecných právních předpisů, a to ani za té situace, kdy tuto obecnou úpravu fyzická osoba hodlá použít pouze za účelem obrany proti ní uplatněnému nároku. Podle názoru stěžovatelky je taková argumentace v projednávané věci nepřípadná, neboť její vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí a nebylo žalobcem delší dobu zpochybňováno. Stěžovatelka v souvislosti se svou argumentací odkazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 42/09 a sp. zn. I. ÚS 709/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS), z nichž v odůvodnění ústavní stížnosti obsáhle cituje.

Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelná, neboť oba soudy (jak soud odvolací, tak i soud dovolací) své závěry údajně neopřely o žádné ustanovení restitučních předpisů či rozhodnutí obecných soudů, které by obdobnou problematiku řešilo. Aplikaci závěrů formulovaných ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 považuje stěžovatelka za nepřiléhavou, neboť v podstatě slouží k "výrobě křivdy nové". Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka vytýká, že odkaz na restituční předpisy "vnesl" do řízení až tento soud, což prý mělo za následek porušení procesních práv stěžovatelky, neboť jí tak bylo znemožněno na změněný právní názor patřičným způsobem reagovat.

Rozsudek dovolacího soudu je podle názoru stěžovatelky v části, jíž bylo odmítnuto její dovolání, neodůvodněný; rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně údajně dovolací soud nesprávně vyhodnotil jako potvrzující. Stěžovatelka v souvislosti s přípustností dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. namítá, že přinejmenším otázku, jestli závěry formulované v platné judikatuře lze vztáhnout i na situace, v níž tuto argumentaci účastník řízení použije jako svoji procesní obranu, měl odvolací soud vyhodnotit jako otázku po právní stránce zásadního významu, která obecnými soudy dosud nebyla řešena. Pokud dovolání v této části bylo odmítnuto jako nepřípustné, jde prý o rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění, porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 12. 2008 č. j. 10 C 325/2006-69 určil, že žalobce - Statutární město Hradec Králové - je vlastníkem jedné poloviny předmětného pozemku; ohledně určení vlastnictví žalobce k druhé polovině předmětného pozemku žalobu zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem i druhé poloviny předmětného pozemku, neboť podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně právně posoudil platnost kupní smlouvy o převodu vlastnictví předmětného pozemku. Krajský soud zdůraznil, že pokud fyzická osoba používá jako obranu proti uplatněnému nároku argument o nabytí vlastnického práva podle obecných předpisů tam, kde mělo být postupováno podle předpisů zvláštních, nelze tento postup akceptovat, jestliže zvláštní předpisy stanovily postup jiný, např. podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Důsledkem neuplatnění vlastnického práva postupem podle restitučních předpisů v projednávané věci bylo to, že vlastníkem předmětného pozemku se stal stát bez ohledu na platnost nabývacího titulu. Na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se stal vlastníkem předmětného pozemku žalobce, neboť se neuplatnila výluka uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona.

O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 2364/2010-123, kterým zamítl dovolání stěžovatelky směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně a ve zbytku odvolání odmítl jako nepřípustné.
III.

Ústavní soud po zvážení námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z hlediska obsahu námitek stěžovatelky je zřejmé, že je lze rozdělit do dvou skupin: v první skupině námitek jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem především odvolacího soudu a ve druhé skupině jsou uváděna údajná procesní pochybení, a to jak odvolacího, tak i dovolacího soudu.

Podstatou nesouhlasu stěžovatelky s napadeným rozsudkem odvolacího soudu je její tvrzení (i když v odůvodnění ústavní stížnosti napadá i jeho věcnou nesprávnost), že pokud odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně dospěl k jinému právnímu závěru, na jehož základě rozsudek soudu prvního stupně změnil, jde v podstatě o nepředvídatelné (překvapivé) rozhodnutí, které porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí zbavuje jejího práva na dvojinstančnost řízení tím, že jí údajně nebylo umožněno uplatnit své argumenty při změněném právním názoru odvolacího soudu.

S tímto tvrzením stěžovatelky nelze souhlasit, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; tedy za situace, v níž soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale ten nesprávně posoudil po právní stránce. Námitky stěžovatelky o porušení jejích procesních práv a svobod jsou proto ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřípadné, neboť není důvod pro závěr, že stěžovatelce bylo upřeno právo ve sporu věcně argumentovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje závěry Ústavního soudu, formulovanými v nálezech sp. zn. I. ÚS 709/09 a IV. ÚS 42/09, aniž bere v úvahu, že závěry v nich vymezené se vztahují ke konkrétním, pro předmětnou věc specifickým skutkovým okolnostem, které se neshodují se skutkovým stavem nyní projednávané věci. I když se Ústavní soud v obecné rovině nezabývá věcnou správností napadených rozhodnutí, neboť je oprávněn přezkoumávat jen jejich ústavnost, nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl odvolacím soudem posouzen v rozporu s platnou judikaturou Ústavního soudu, která se týká předmětné problematiky.

Stěžovatelce nebyla upřena její procesní práva ani v dovolacím řízení, pokud se dovolací soud odmítl zabývat jí teprve v tomto řízení vznesenou námitkou vydržení; jde totiž o nepřípustnou "novotu", kterou v dovolacím řízení nelze uplatňovat. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu je třeba připomenout, že v případě zvažování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud logicky, srozumitelně a v souladu s platnou judikaturou vyložil, z jakého důvodu nedospěl k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za správné nelze označit rovněž tvrzení stěžovatelky, že i v případě zčásti potvrzujícího rozhodnutí (které stěžovatelka s ohledem na jiný právní názor odvolacího soudu označuje za měnící) je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. bez zřetele k tomu, jestli se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu.

Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že její vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí a nebylo žalobcem delší dobu zpochybňováno, Ústavní soud poznamenává:

Ke stavu vedení katastru nemovitostí (od roku 1950) a pozdější evidence nemovitostí (od roku 1964) se velmi obšírně a instruktivně vyjadřuje ve svém rozsudku dovolací soud (str. 3 až 6 odůvodnění); Ústavní soud s tímto popisem souhlasí a nemá, co by mu vytkl.

Ústavní soud se zabýval též otázkou, zda v posuzované věci není namístě aplikovat závěry, vyslovené Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "Soud") v kauze Žáková proti České republice (Application no. 2000/09), v níž Soud konstatoval porušení práva na pokojné užívání majetku, chráněného článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud dospěl k závěru, že skutkový stav nynější věci je odlišný od věci posuzované Soudem. Odlišnost spočívá v tom, že v tamní kauze stěžovatelka, trestně odsouzená v roce 1970 za nezákonné opuštění republiky k trestu propadnutí majetku, užívala dotyčný majetek jak v době konfiskace, tak v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku a navíc byla po celou tuto dobu zapsána jako vlastnice v listu vlastnictví; v nynější věci nebyly tyto předpoklady pro poskytnutí ochrany právu na pokojné užívání majetku splněny.

V nyní posuzovaném případě byla situace taková, že k zápisu vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí došlo až na základě potvrzení o nabytí dědictví č. j. 33 D 494/2005-57 ze dne 21. 6. 2006 po Otakaru Hendrychovi, zemřelém 8. 10. 1994. Stěžovatelka v té době dotyčný pozemek o výměře 191 m2 z žádného právního titulu fakticky neužívala, protože byl užíván vlastníkem - Statutárním městem Hradec Králové jako veřejná komunikace. Statutární město Hradec Králové odvozovalo své vlastnictví z kupní smlouvy, uzavřené dne 20. 12. 1971 jeho právním předchůdcem MNV ve Svinarech s předchozím vlastníkem Otakarem Hendrychem.

Pokud by býval chtěl Otakar Hendrych zpochybnit platnost kupní smlouvy z roku 1971, mohl tak učinit na základě restitučního předpisu - v daném případě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Otakar Hendrych však žádný restituční nárok v zákonem stanovených lhůtách neuplatnil.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.