III. ÚS 691/10
III.ÚS 691/10 ze dne 21. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 10. 2009 č. j. 3 PP 30/2004-126, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 50 To 63/2010-146, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 3 PP 30/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 50 To 64/2010-150, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 a především čl. 8 odst. 1 ve spojení s článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Konkrétně namítá zejména dvě vady, jichž se měly obecné soudy dopustit při vydávání napadených rozhodnutí v trestním řízení:

1. jeho ústavně garantované právo na obhajobu mělo být porušeno tím, že v době, kdy okresní soud rozhodoval o jeho vzetí do vazby, tj. dne 24. 10. 2009, a poté až do dne 5. 1. 2010, nebyl stěžovatel zastoupen obhájcem;

2. při rozhodování o stížnosti, kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do vazby, docházelo, podle stěžovatelova názoru, k neodůvodněným průtahům, neboť druhoinstanční soud rozhodl o stížnosti až dne 10. 2. 2010, tedy s více než tříměsíčním zpožděním; tím mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených usnesení obecných soudů a z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň sp. zn. 3 PP 30/2004, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") se nacházel od 23. 4. 1998 ve výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen * jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 91/91 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák.") - na dobu dvou let, * jednak rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 6/98 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4, trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. - na dobu sedmi let.

Z výkonu těchto trestů byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. 3 PP 30/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2004 sp. zn. 6 To 194/2004 a byla mu stanovena zkušební doba pěti let za současného vyslovení dohledu.

Ze zpráv Probační a mediační služby Praha bylo v roce 2008 zjištěno, že odsouzený neplní podmínky dohledu, nedostavuje se na konzultace, nezdržuje se v místě svého trvalého pobytu a pobývá na neznámém místě. Poté, co byl odsouzený opakovaně neúspěšně předvoláván k veřejnému zasedání k Okresnímu soudu Plzeň - město, byl na něj tímto soudem podle § 69 odst. 1 tr. řádu vydán příkaz k zatčení, a to nejprve dne 25. 8. 2008 a znovu dne 14. 4. 2009.

Odsouzený byl na základě těchto příkazů dne 23. 10. 2009 zatčen a předán Okresnímu soudu Plzeň - město. Dne 24. 10. 2009 byl soudcem Lubošem Patzenhaurem vyslechnut a byla na něj uvalena útěková vazba z důvodu § 67 písm. a) tr. řádu, protože neplnil podmínky podmíněného propuštění, vyhýbal se dohledu Probační a mediační služby a po dobu osmi měsíců se zdržoval v Polsku.

Proti usnesení o vzetí do vazby podal odsouzený stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 2. 2010 č. j. 50 To 63/2010-146 zamítl.

Ještě před druhoinstančním rozhodnutím krajského soudu si podal odsouzený dne 13. 12. 2009 souběžně žádost, aby byl z vazby propuštěn. O této žádosti rozhodl Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 3 PP 30/2004 tak, že žádost odsouzeného o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítl a podle § 71 odst. 4 tr. řádu rozhodl, že se odsouzený ponechává nadále ve vazbě.

Také proti tomuto posledně uvedenému usnesení prvoinstančního soudu si podal odsouzený stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 2. 2010, č. j. 50 To 64/2010-150 zamítl.

Nynější ústavní stížnost směřuje proti posledně uvedeným čtyřem usnesením Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jimiž bylo rozhodováno o vzetí odsouzeného do vazby a o žádosti odsouzeného o propuštění z vazby.

Pro úplnost budiž uvedeno, že usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 1. 2010 č. j. 3 PP 30/2004-124 bylo rozhodnuto, že odsouzený stěžovatel se ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil a vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody; usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010, č. j. 50 To 65/2010-154 byla stížnost odsouzeného proti prvoinstančnímu rozhodnutí zamítnuta. Ústavní stížnost proti těmto posledně uvedeným dvěma rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 549/10.

Za zaznamenání stojí, že usnesením ze dne 23. 10. 2009 č. j. ORII-15834-13/TČ-2009-0012371 zahájil policejní orgán Odboru obecné kriminality SKPV Obvodního ředitelství policie Praha II další trestní stíhání stěžovatele pro podezření z dalších trestných činů loupeže a vydírání, jichž se měl dopustit v Praze 5 - Řeporyjích po svém návratu z Polska dne 19. 10. 2009.
III.

Posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. V tomto posuzovaném případu nebyl shledán důvod k vyhovění ústavní stížnosti.

V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele uvést:

Je skutečností, že při výslechu odsouzeného, který se konal dne 24. 10. 2009 před soudcem Okresního soudu Plzeň - město Lubošem Patzenhaurem, a při následném rozhodování o vzetí do vazby, nebyl přítomen obhájce. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že nešlo o obvyklý výslech zadržené osoby, který zpravidla probíhá v přípravném řízení podle ustanovení § 77 odst. 2 tr. řádu, nýbrž o speciální případ výslechu osoby zadržené na základě předtím vydaného příkazu k zatčení, upravený v ustanovení § 69 odst. 5 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení "obviněný má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je v uvedené lhůtě dosažitelný".

Jak se zjišťuje z protokolu o výslechu (č. l. 123 a násl. spisu Okresního soudu Plzeň sp. zn. 3 PP 30/2004), byl odsouzený soudcem poučen o nutné obhajobě a výslovně prohlásil, že si jako obhájkyni sám zvolí advokátku JUDr. M. D., jejíž adresu a telefonní spojení znal. Protože neučinil žádné kroky ke zvolení obhájce, byl odsouzený dne 18. 11. 2009 soudcem písemně vyzván (č. l. 129 spisu), aby sdělil, zda si obhájce skutečně zvolí a aby předložil plnou moc. Obviněný soudu dopisem, který byl soudu doručen dne 1. 12. 2009, sdělil, že jeho právní zástupkyní je JUDr. D., opět však plnou moc nepředložil. Okresní soud poté sám dne 5. 1. 2010 ustanovil odsouzenému jako obhájce Mgr. Viktora Švantnera (č. l. 117), který se následně na dalším průběhu trestního řízení aktivně podílel.

S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem Ústavní soud uzavírá, že ústavní právo hájit se v trestním řízení prostřednictvím obhájce, garantované článkem 40 odst. 3 Listiny, nebylo v posuzovaném případě porušeno. Lze připomenout klasickou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva"). Z ní lze dovodit, že i obviněný, chce-li se u soudu dovolávat svých práv, musí k tomu poskytnout náležitou součinnost přiměřenou poměrům a nespoléhat se toliko na aktivní zásah orgánů činných v trestním řízení; soud ostatně v daném případě poskytl stěžovateli náležité poučení a vyzval ho k účinnému uplatnění jeho práv. Je možno dodat, že stěžovatel, jako osoba z dřívějších trestních řízení obeznámená s praxí justičních orgánů, dokázal i v době, kdy nebyl právně zastoupen advokátem, uplatňovat svá obhajovací práva, sám podával stížnost proti vzetí do vazby a žádost o propuštění z vazby; z průběhu trestního řízení nelze zaznamenat, že by stěžovatel utrpěl z důvodu nezastoupení obhájcem nějakou pozorovatelnou újmu.

Ústavní soud nezjistil, že by v průběhu trestního řízení během posuzované doby docházelo k průtahům, které by byly natolik intenzivní, aby dosáhly ústavněprávní roviny. Komplikovaná procesní situace, vedoucí ke zpomalení řízení v době mezi 24. 10. 2009 až 10. 2. 2010, byla spíše vyvolána tím, že souběžně bylo rozhodováno o několika věcech (jednak o vzetí do vazby, jednak o žádosti o propuštění z vazby a jednak o vykonání zbytku trestu odnětí svobody). Protože odsouzený proti všem prvoinstančním rozhodnutím podával opravné prostředky, což je spojeno s pohybem spisu mezi různými soudy, neprobíhalo řízení tak rychle, jak by bylo ve vazebních věcech žádoucí.

Ústavní soud nepřehlédl, že v postupu zúčastněných obecných soudů docházelo k dílčím pochybením. Lze předpokládat, že pokud by prvoinstanční soud pružněji přistoupil k základnímu rozhodnutí, tj. k rozhodnutí o vykonání zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl stěžovatel podmíněně propuštěn, mohla odpadnout souběžná procedura týkající se prodlužování vazby. K procesním komplikacím mohla přispět i formální pochybení prvoinstančního soudu, např. chybné datum vydání rozhodnutí v záhlaví jednoho z usnesení (namísto správného data 6. 1. 2010 uvedeno chybně datum 2. 6. 2009 - viz č. l. 157)) nebo nepřehledné a zmatené řazení spisu (po čísle listu 133 následuje duplicitní číselná řada začínající od listu 114).

Žádná z těchto závad však nedosahuje ústavněprávní dimenze, nevedla k poškození základních práv stěžovatele a není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.