III. ÚS 68/16
III.ÚS 68/16 ze dne 10. 5. 2017

K rozhodování o nákladech řízení v řízení o soudním prodeji zástavy

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Babováka, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Jána Mráze, jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 a výrokem I., v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224, a výrokem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 a výrok I., v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224, a výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248 se zrušují.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých výroků, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti s odkazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých napadených výroků.

3. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 12 EXE 18/2011.

4. Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224 byl nařízen prodej zástavy, a to budovy č. p. X a pozemku p. č. st. Y v katastrálním území Hodonín, k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (zástavního věřitele) ve výši 1 800 000 Kč (výrok I). Výrokem II okresní soud rozhodl, že stěžovatel (dále též "zástavní dlužník") je povinen nahradit zástavnímu věřiteli náklady řízení ve výši 9 050 Kč. K nákladovému výroku okresní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že lhůtu pro úhradu nákladů řízení soud nestanovil, když úhrady nákladů se může zástavní věřitel domáhat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vykonávacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009). Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání.

5. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 3. 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit zástavnímu věřiteli náklady odvolacího řízení ve výši 6 731 Kč (výrok II.). Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním.

6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 bylo podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání stěžovatele odmítnuto (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč (výrok II.).

II. Argumentace stěžovatele

7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí pro nákladovým výrokům napadených usnesení. Stěžovatel uvádí, že v rámci svého dovolání jednak brojil proti potvrzení výroku odvolacího soudu ohledně nařízeného prodeje zástavy a rovněž proti nákladovému výroku, kdy předně poukazoval na to, že jak okresní soud, tak i krajský soud danou problematiku řeší v rozporu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho rozhodnutích, a sice v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 28/14 (N 153/74 SbNU 309) či v nálezu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06 (N 70/45 SbNU 127). Dovolací soud však jeho mimořádný opravný prostředek odmítl. S ohledem na obsah rozhodnutí dovolacího soudu se proto stěžovatel domáhá ochrany svých práv u Ústavního soudu, a to právě ve vztahu k těm částem rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, které nezohlednily, že uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení podle výše uvedených nálezů Ústavního soudu dochází k porušení práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v řízení o soudním prodeji zástavy vyjma vyhovujícího nároku (správně: výroku) rovněž rozhodnou o nákladech tohoto řízení.

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka

8. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.

9. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

10. Krajský soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 12. 4. 2017 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Uvedl, že pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení a možnost jejich přiznání v rámci řízení o nařízení soudního prodeje zástavy dle § 200z a násl. o. s. ř., vycházel krajský soud, ač je seznámen s nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 114/06 a sp. zn. I. ÚS 28/14, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21Cdo 1520/2009, z jehož závěrů vyplývá, že v usnesení, jímž soud vyhoví žalobě zástavního věřitele a nařídí soudní prodej zástavy, rozhodne též v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti zástavního dlužníka k náhradě nákladů řízení; přizná-li zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení, nestanoví zástavnímu dlužníkovi lhůtu k jejich zaplacení, přičemž přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžené zástavy dosaženého jejím prodejem. Obdobně postupoval i krajský soud v napadeném usnesení, když ve výroku II. o náhradě nákladů řízení nestanovil (stejně jako okresní soud) zástavnímu dlužníku lhůtu k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení přiznaných zástavnímu věřiteli. K porušení práv namítaných stěžovatelem tedy dle názoru krajského soudu v předmětné věci nedošlo. Krajský soud nenavrhl, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto.

11. Vedlejší účastník se na výzvu Ústavního soudu, obsahující též poučení o povinném právním zastoupení v řízení před Ústavním soudem, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani nepředložil plnou moc ke svému zastupování v tomto řízení.

12. Protože vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům řízení k replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů a namítá, že soudy při svém rozhodování o nákladech řízení v řízení o soudním prodeji zástavy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu. 17. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

18. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, N 79/22 SbNU 165).

19. V nálezu sp. zn. II. ÚS 114/06 Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu.

20. V uvedeném nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že je třeba vycházet z toho, že řízení o soudním prodeji zástavy je řízením zvláštním (viz jeho zařazení do části třetí, hlavy páté občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, mezi zvláštní druhy řízení). Byť v tomto případě by označení řízení o soudním prodeji zástavy, jako řízení nesporného, nebylo přesné, nelze podobně jako u ostatních řízení zařazených do části třetí občanského soudního řádu náklady řízení poměřovat podle úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že zástavní dlužník zde nemá v podstatě žádnou možnost obrany, nelze v této fázi řízení, přestože je žalobě vyhověno a soudní prodej zástavy nařízen, uvažovat o tom, že žalobce byl v řízení plně úspěšný a neúspěšný žalovaný má povinnost k náhradě nákladů. Řízení o soudním prodeji zástavy není totiž řízením zcela samostatným. Zatímco v této první fázi jde pouze o opatření exekučního titulu pro zástavního věřitele, až teprve ve druhé fázi - v navazujícím vykonávacím řízení - se soud může zabývat námitkami zástavního dlužníka vůči pohledávce zajištěné zástavním právem, takže teprve po skončení vykonávacího řízení lze rozhodnout podle pravidel úspěchu či neúspěchu ve věci o celkových nákladech řízení, včetně nákladů řízení o soudním prodeji zástavy. Je-li výkon rozhodnutí, na základě vykonatelného usnesení o soudním prodeji zástavy, nařízen a proveden, přizná soud úspěšnému oprávněnému jak náklady vykonávacího řízení, tak i náklady předchozího řízení o soudním prodeji zástavy. Vzhledem k tomu, že náklady vzniklé v řízení o soudním prodeji zástavy tvoří příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. 12. 2013), na něž se vztahuje i zástavní právo, sdílí tyto náklady osud pohledávky. Při zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, k němuž může dojít, uplatní-li stěžovatelé námitku, že zástavní právo zaniklo (§ 268 odst. 3 o. s. ř.), se naopak k jejich ochraně uplatní režim zakotvený v § 271 o. s. ř., neboť tyto náklady lze zařadit mezi náklady, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí. Zde potom bude soud zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, tedy bude posuzovat, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění.

21. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06.

22. V předmětné věci Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ve vztahu k napadenému nákladovému výroku - aniž vzal v úvahu výše uvedené nálezy Ústavního soudu - odkázal na to, že k otázce porušení práva zástavního dlužníka na spravedlivý proces při uložení povinnosti k náhradě nákladů v řízení o soudním prodeji zástavy se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011] a dovodil, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

23. Otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. v nálezu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), v němž poukázal na čl. 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 36 odst. 1 Listiny, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podobně rozhodl Ústavní soud i v nálezu ze dne 14. 2. 1996 sp. zn. II. ÚS 156/95 (N 9/5 SbNU 63). Z právního názoru tam uvedeného plyne, že v důsledku postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226 (odst. 1) o. s. ř. (viz též nález ze dne 18. 11. 1997 sp. zn. I. ÚS 77/1997, N 142/12 SbNU 317).

24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadenými usneseními Nejvyššího soudu a krajského soudu bylo v předmětné věci porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to uložením povinnosti stěžovateli jako zástavnímu dlužníkovi uhradit zástavnímu věřiteli náklady řízení. Postup obecných soudů je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/14 a sp. zn. II. ÚS 114/06, jejichž "nosné" důvody jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné.

25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil z napadeného usnesení krajského soudu zrušil jeho výrok I., a to v rozsahu, v němž byl potvrzen II. výrok usnesení okresního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224, jakož i jeho výrok II. Ze stejného důvodu a podle téhož zákonného ustanovení zrušil Ústavní soud v celém rozsahu též usnesení Nejvyššího soudu, nikoli tedy jen jeho napadený výrok II., neboť z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel brojí i proti výroku I. tohoto usnesení, když (rovněž) odmítnutí jeho dovolání, k němuž došlo tímto výrokem, se zakládá na právním názoru, který vedl k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k I. výroku napadeného usnesení krajského soudu, pokud jím byl potvrzen I. výrok uvedeného usnesení okresního soudu, Ústavní soud ústavní stížnost pro neopodstatněnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 26. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné zásadní důvody, pro které by Ústavní soud měl tomuto návrhu vyhovět.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.