III. ÚS 665/09
III.ÚS 665/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou v Havířově, Široká 3/590, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 č. j. 56 Co 397/2008-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 19. 3. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že porušuje čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 10. 2008 č. j. 7 C 36/2007-168 bylo (v řízení o obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 249/2002) rozhodnuto, že se pro dovolání stěžovateli jakožto žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se mu neustanovuje zástupce z řad advokátů. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že vzhledem k zjištěným majetkovým poměrům nejsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození do soudních poplatků, a tudíž že není dána ani podmínka pro ustanovení zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (pouze v souladu se zákonem č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, upřesnil, že se stěžovatelova žádost o zajištění právní pomoci zamítá).

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje průběh daného soudního řízení, jakož i dalších soudních řízení, jichž se v České republice (dále jen "ČR") účastní nebo účastnil, přičemž opakovaně upozorňuje na skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 249/2002 Okresní soud v Přerově zrušil své předchozí rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, a to usnesením ze dne 12. 8. 2004 č. j. 7 C 249/2002-57, a (i v souvislosti s tím) tvrdí, že v průběhu celého tohoto řízení docházelo k porušování jeho práva na spravedlivý proces. Kromě jiných pochybení, kterých se obecné soudy měly dopustit, mu mělo být znemožněno hájit svá práva. Sám toho schopen nebyl, a to (kromě dalšího) kvůli špatnému zdravotnímu stavu (zejména poškozenému zraku) a také s ohledem na svou finanční a sociální situaci. Stěžovatel také uvedl, že je občanem Spolkové republiky Německo (dále jen "SRN"), kde měl a má trvalé bydliště, toto občanství nepozbyl, pouze si požádal o "znovunabytí" občanství ČR, kterého pak požíval od 14. 10. 2001 do 24. 10. 2007.

Ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí stěžovatel tvrdí, že splnil zákonné podmínky pro přiznání právní pomoci a pro osvobození od soudních poplatků, když svou žádost podložil dostatečnými důkazy, a namítá, že pokud soudy nerozhodly v jeho prospěch, porušily tím jeho právo na spravedlivý proces, protože v daném řízení nemohl dostatečně hájit svá práva. Dále namítá, že od okamžiku, kdy Okresní soud v Přerově zrušil své rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků (viz výše), uplatňoval svou pravomoc nad zákonem stanovené meze, že rozhodnutí o odepření právní pomoci je nepřiměřeně formalistické a že formálně nenárokový charakter daného práva neodůvodňuje jeho nepřiznání z důvodů odlišných ekonomických a sociálních podmínek jiného členského státu Evropské unie. Výklad ustanovení § 138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") považuje stěžovatel za "ambivalentní, neodpovídající materiálnímu hledisku práva", protože "odmítá individuální posuzování podmínek". Stěžovatel argumentuje ustanovením § 7 odst. 5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, jež stanoví, co nelze považovat za příjem, a tvrdí, že soudy vycházely při svém rozhodování z nesprávných skutečností, resp. že je nesprávně vyhodnotily. "Poměry" ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. je prý "zapotřebí posuzovat v kontextu časového a teritoriálního zařazení fyzické osoby", a tudíž pokud soud posuzoval stěžovatelovy poměry, měl je posuzovat s ohledem na okolnosti dané doby a zároveň daného místa pobytu, kterým byla SRN. Není možné hodnotit poměry dle podmínek v ČR, protože veškeré stávající i budoucí náklady na živobytí byly, jsou a budou hrazeny v SRN, stejně tak jako sociální aspekty jsou dány zvyklostmi a normami v SRN. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na směrnici Rady č. 2003/8/ES s tím, že nedostatek finančních prostředků a obtíže vyplývající z přeshraničního rozměru sporu, kdy zdravotní potíže tuto podmínku ještě podtrhují, nemohou bránit účinnému přístupu ke spravedlnosti. Ve smyslu dané směrnice je třeba hospodářskou situaci žadatele hodnotit s ohledem na různé objektivní faktory, včetně posouzení finančních prostředků osob, které jsou na něm závislé, přičemž životní situace a její podmínky u osob v jednotlivých státech jsou závislé na konkrétních společensko-ekonomických faktorech daného státu, které mohou být značně odlišné, a to nejen v dané době, ale i s nutným ohledem na budoucí zajištění životní situace. Je tudíž nutno vycházet z konkrétních podmínek dané situace a nikoliv plošně rozhodovat o všech případech stejně. V jeho případě je tato natolik vážná, že nebyl s to obstarat si z vlastních prostředků kvalifikovanou právní pomoc pro zastupování u soudu, případně se zastupovat samostatně. Dle jeho názoru soudy vycházely z neucelených informací, zkreslily skutečně relevantní okolnosti pro posouzení skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu, dokazování bylo provedeno bez ohledu na to, že se jedná o občana SRN, pobývajícího trvale mimo ČR, resp. že vadně či nedostatečně zhodnotily provedené důkazy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, jak obecné soudy - pro účely přiznání osvobození do soudních poplatků a poskytnutí bezplatné právní pomoci ve smyslu § 138 odst. 1 věty první a § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení se zákonem č. 629/2004 Sb. - posoudily jeho celkovou životní situaci s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Stěžovatel v této souvislosti obecným soudům vytýká řadu závažných pochybení, jichž se přitom měly dopustit, a tvrdí, že se ocitl v situaci, kdy nebyl schopen pro svou nemajetnost zajistit si kvalifikované právní zastoupení. Přitom je zřejmé, že porušení základních práv, zaručených shora zmíněnými ustanoveními, se odvíjí od přítomnosti těchto (namítaných) pochybení; ústavnost zákonné právní úpravy stěžovatel výslovně nenapadá a ani z kontextu ústavní stížnosti nevyplynula nutnost se takovouto otázkou zabývat.

Úvodem je třeba poznamenat, že na základě uvedených zákonných ustanovení dochází k realizaci ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces a v jeho rámci především (v prvé řadě) práva na přístup k soudu, a to v jejich materiálním pojetí. Z tohoto důvodu je třeba tato ustanovení interpretovat a aplikovat striktně se zřetelem k základním právům (procesního charakteru), jež plynou z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, a která stěžovatel také zmiňuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud pokládá za potřebné dále zmínit, že s některými právními názory stěžovatele, jak jsou vyjádřeny v ústavní stížnosti, se lze (v obecné rovině) ztotožnit. Z hlediska konkrétních okolností nyní posuzované věci se však nejedná, jak bude dále vysvětleno, o argumentaci případnou a i ve zbytku musí Ústavní soud stěžovatelovy námitky odmítnout, zčásti proto, že vůbec nejsou z hlediska předmětu tohoto řízení relevantní, a zčásti proto, že jsou evidentně nedůvodné.

Pokud stěžovatel poukazuje na pochybení obecných soudů v celé řadě jeho kauz, musí Ústavní soud konstatovat, že je vázán návrhovým žádáním v ústavní stížnosti obsaženým (tj. jejím petitem), vzhledem k čemuž může (z hlediska ústavnosti) přezkoumávat toliko napadená rozhodnutí a řízení, jež jejich vydání předcházelo (příp. jeho adekvátní část). Námitkami, které se týkají jiných rozhodnutí či jiných řízení, jež není možné podrobit samostatnému ústavněprávnímu přezkumu, se zabývat lze, jen pokud by namítané vady měly (mohly mít) vliv na ústavnost napadených rozhodnutí. Byl-li stěžovatel názoru, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv v jiných soudních řízeních (např. v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 249/2002) nebo sice v tomto řízení, ale jinými soudními rozhodnutími, měl proti tomu brojit řádně (včas) podanou ústavní stížností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že jde o tzv. přeshraniční spor, a vytýká obecným soudům, že tuto skutečnost nezohlednily při svém rozhodování. Přitom poukazuje na nutnost "eurokonformního" výkladu, tj. se zřetelem na výše uvedenou směrnici. S tímto názorem se lze jistě ztotožnit, ne tak již se způsobem, jímž jej aplikuje na svoji věc. Sám stěžovatel se domáhá toho, aby byly brány v úvahu konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a tyto hodnoceny z věcných, nikoliv formálních hledisek. Současně v ústavní stížnosti poukazuje na to, že je občanem SRN, kde má i trvalé bydliště. Byť obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě jde o tzv. přeshraniční spor ve smyslu zákona č. 629/2004 Sb., z hlediska materiálního není Ústavnímu soudu patrno, jak byl stěžovatel na základě dané skutečnosti (tj. "přeshraničnosti" sporu) podstatně znevýhodněn vůči druhé straně. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, že v minulosti měl státní občanství ČR, je také zřejmé, že český jazyk ovládá (neboť tlumočníka nevyžaduje). Z tohoto důvodu by mu nemělo činit problém (a také nečiní - k tomu viz níže) se v základních věcech orientovat, zvláště když zde velmi často pobývá - ze soudního spisu je totiž patrno, že stěžovatel zcela pravidelně (do února 2009, kdy mu bylo doručeno nyní napadené usnesení) osobně přejímal soudní písemnosti v České republice na adrese V. (viz také úřední záznam na č. l. 185 soudního spisu), z této obce taktéž odesílal většinu svých podání adresovaných soudům. Dále by stěžovatel sice mohl být znevýhodněn tím, že by - (jen) pro účely rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku, resp. zajištění právní pomoci - musel předkládat překlady cizojazyčných listin, avšak tato skutečnost ze soudního spisu neplyne (ostatně nutnost překladu často vyvstává i u "běžných" sporů).

Stěžovatel taktéž poukazuje na své zdravotní postižení. Je nepochybné, že tato skutečnost jej v daném soudním řízení (i prakticky v jakémkoliv řízení jiném) značně znevýhodňuje vůči jiným osobám účastníků. K tomu ale nutno podotknout, že ze soudního spisu je patrno, že se stěžovateli samotnému (či s pomocí jiné osoby) daří tento svůj handicap úspěšně překonávat, neboť se soudy normálně komunikuje, přičemž činí - plně využívaje svých procesních práv - poměrně kvalifikovaná podání. Z hlediska posouzení otázky oprávněnosti stěžovatelem vznesených požadavků na osvobození od soudních poplatků lze jistě k předmětné skutečnosti přihlédnout, resp. z lidského hlediska by bylo nepochybně správné a potřebné přihlédnout, nicméně toto není a nemůže být jediným a rozhodujícím kritériem; tím hlavním stále zůstává, zda daná osoba je s ohledem na své majetkové poměry schopna nést náklady, jež v souvislosti s příslušným řízením před obecnými soudy vznikají (v daném případě náklady právního zastoupení v řízení o dovolání, kde je zastoupení advokátem pro stěžovatele povinné).

Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na rozdílnou společensko-ekonomickou situaci v obou zemích s tím, že je třeba k této skutečnosti přihlédnout. S tímto názorem je jistě možné se plně ztotožnit; lze se také ztotožnit s tím, že v SRN jsou životní náklady jiné (vyšší) než v ČR a že toto musí obecné soudy při svém rozhodování vzít v potaz. Ovšem stěžovatelova úvaha, jež (v podstatě) spočívá v tom, že by jeho situace měla být posuzována tak, jak by byla posuzována soudy v SRN, je chybná. Rozdílná hospodářsko-společenská situace v jednotlivých státech EU může být zcela zásadní překážkou pro uplatňování práv, kdy i pro "normálně" situovaného občana z jednoho státu může být pro svou nákladnost prakticky nemožné uplatňovat svá práva soudní cestou ve státě jiném. Jestliže by jeho situace byla posuzována soudy tohoto jiného státu především podle stavu, jaký panuje v jeho domovském státě, tedy bez ohledu na náklady, jež bude muset vynaložit v cizí zemi, stěží by mohl být naplněn smysl a účel výše uvedené směrnice. To stejné však musí platit i obráceně, neboť může nastat případ, kdy finanční situace občana značně omezuje jeho možnosti v přístupu k soudu v jeho domovském státě, ovšem pro vedení sporu v zahraničí je zcela dostatečná. Nehledě na to, že v daném případě se stěžovatel zdržuje převážně na území ČR (viz výše), a tudíž si zde patrně hradí většinu svých životních nákladů, a obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovateli zbývá z celkového příjmu 1 307,13 EUR po odečtení nutných výdajů každý měsíc částka 712,71 EUR, tj. okolo 18 tisíc Kč. Přitom, pokud obecné soudy tuto částku v podstatě zhodnotily jako dostatečnou pro to, aby z ní stěžovatel mohl zaplatit soudní poplatek a uhradit náklady právního zastoupení v dovolacím řízení, aniž by se tím dostal do bezvýchodné či složité sociální situace, nejeví se Ústavnímu soudu jejich postup v žádném ohledu jako ústavně nekonformní (tj. neodůvodněný či stojící v evidentním rozporu s principy spravedlnosti, a tudíž svévolný, nebo nerespektující dopad ústavně zaručených základních práv či svobod na posuzovanou věc), přičemž pouze pochybení této povahy by Ústavní soud opravňovalo k zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

Stěžovatel dále poukazuje na § 7 odst. 5 zákona č. 110/2006 Sb., nicméně z ústavní stížnosti již není patrno, co z tohoto ustanovení ve vztahu k posuzované věci vyvozuje. Jde-li v tomto bodě o pokračování polemiky s názorem obecných soudů na to, zda lze brát v potaz při posuzování stěžovatelovy majetkové situace (kterážto je podstatným faktorem pro posouzení "poměrů účastníka" ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř.) některé sociální dávky, tuto otázku již uzavřely obecné soudy, přičemž ani v tomto ohledu nic nenasvědčuje existenci takových vad, jež byly zmíněny v předchozím odstavci. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká pochybení při hodnocení důkazů, kdy tyto k některým důkazům "nepřihlédly" nebo je "dostatečně" neučinily "předmětem svých úvah". S ohledem na skutečnost, že tuto námitku blíže nerozvádí, chápe ji Ústavní soud jako obecné shrnutí shora vytýkaných pochybení, s nimiž se zabýval výše.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.