III. ÚS 66/12
III.ÚS 66/12 ze dne 15. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. Š., právně zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 11. 2011 č. j. 5 T 102/2011-588 a proti výroku I usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 8 To 22/2012 za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu bylo dne 6. 1. 2012 doručeno stěžovatelovo podání, jehož obsahem byly námitky proti postupu soudů v jeho trestní věci, v níž je obviněným.

Podání nesplňovalo náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Po výzvě k odstranění vad podání byla dne 28. 2. 2012 Ústavnímu soudu doručena advokátem vypracovaná ústavní stížnost. V průběhu řízení zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu ještě několik vlastnoručně psaných a obtížně srozumitelných přípisů, k nimž však Ústavní soud nemohl přihlédnout, protože musí respektovat příkaz povinného zastoupení stěžovatele advokátem, vyslovený v § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jehož smyslem je mj. zajištění náležité formální úrovně vzájemné komunikace stěžovatele s Ústavním soudem a poskytnutí kvalifikované právní pomoci.

Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít tím, že nebylo vyhověno jím vzneseným námitkám podjatosti proti soudci a přísedícím senátu nalézacího prvoinstančního soudu a tyto osoby nebyly vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení, jak to vyžaduje ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu.

Nad rámec této hlavní námitky vznáší stěžovatel další výhrady k průběhu dokazování a k hodnocení důkazů v jeho trestní věci a ke správnosti protokolace průběhu hlavního líčení.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti stěžovatelovi (dále též "obviněnému") probíhalo u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 102/2011 trestní stíhání pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Na závěr hlavního líčení, konaného dne 25. 11. 2011, při své závěrečné řeči vznesl obviněný námitku podjatosti vůči předsedovi senátu Mgr. Miroslavu Mlčákovi a vůči oběma přísedícím Petru Trejbalovi a Karlu Neumanovi. Tuto námitku odůvodnil tvrzením, že celý senát prý straní obžalobě; předseda senátu Mgr. Mlčák prý v průběhu hlavního líčení položil svědkovi Karlu Kašparovi návodnou otázku a při výslechu svědků a znalkyně MUDr. Hana Mikulášové prý mimikou a gestikulací dával najevo, jak by měli vyslýchaní odpovídat.

O námitce podjatosti rozhodl bezprostředně po jejím vznesení senát Okresního soudu Plzeň-město usnesením ze dne 25. 11. 2011 č. j. 5 T 102/2011-588 a podle § 31 odst. 1 tr. řádu vyslovil, že ani předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení.

Obviněný podal proti tomuto usnesení nalézacího soudu stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni výrokem I usnesení ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 8 To 22/2012 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Proti těmto dvěma posledně uvedeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni směřuje ústavní stížnost.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že z principu subsidiarity ústavní stížnosti a jejího chápání jako prostředku ultima ratio mj. vyplývá, že tento krajní instrument má zásadně sloužit k nápravě pravomocných rozhodnutí, která již nelze napravit jinými opravnými prostředky. Ústavněprávnímu přezkumu lze tedy zpravidla podrobit až konečná meritorní rozhodnutí (ve věci samé), tj. v trestních kauzách především rozhodnutí o vině a trestu.

Tato ústavní stížnost byla podána v situaci, kdy rozhodnutí o námitce podjatosti bylo sice již pravomocné, avšak trestní stíhání nebylo doposud skončeno. Ve věci byl vynesen nalézacím soudem meritorní odsuzující rozsudek, ten však byl na základě podaného odvolání zrušen výrokem II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 8 To 22/2012 a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrácena okresnímu soudu. Obviněný měl tedy i nadále k dispozici v tehdy ještě neskončeném trestním řízení veškerá obhajovací práva, včetně uplatňování námitky podjatosti soudu. Již jen z tohoto důvodu by bylo možno ústavní stížnost odmítnout jako předčasně podanou a tedy nepřípustnou.

Ústavní soud však, vědom si důležitosti základního práva na soudní ochranu, vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí je rovněž právo na nestranný soud, a s přihlédnutím k tomu, že obviněný vznášel v průběhu trestního stíhání námitky podjatosti opakovaně, věnoval přezkoumání rozhodnutí obecných soudů o vznesených námitkách podjatosti, byť jde toliko o mezitímní rozhodnutí procesní povahy, specifickou pozornost. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelovy námitky jsou liché.

Stěžovatelovy dedukce o údajné podjatosti jsou buď zcela nekonkrétní (např. tvrzení, že "soud je přikloněn na straně obžaloby") nebo vycházejí z úvah, které se míjejí s důvody podjatosti. Je třeba připomenout, že podle ust. § 30 odst. 1 tr. řádu "Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce... ,u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat." Stěžovatel však důvody pro údajnou podjatost soudce dovozuje nikoliv ze skutečností vyjmenovaných v zákoně, nýbrž z počínání soudce v průběhu trestního řízení, např. ze způsobu, jak formuluje otázky svědkům, ze způsobu protokolace, z odmítnutí důkazních návrhů a ze způsobu hodnocení důkazů. Ústavní soud sice připouští možnost, že i z těchto skutečností by mohl být za jistých předpokladů vyvozován závěr o možné podjatosti, avšak k tomu by mohlo dojít toliko tehdy, kdyby v chování soudce byly prokazatelně přítomny znaky jeho tendenčnosti, předpojatosti nebo zjevné sympatie nebo naopak antipatie k procesním stranám nebo k předmětu řízení. Nic takového v této věci zjištěno nebylo.

Lze připomenout, že vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 je pouze jedním (a to speciálním) procesním prostředkem, který má k dispozici obviněný při ochraně před postupem orgánů činných v trestním řízení; jeho použití je vázáno na podmínky uvedené v zákoně. Obviněný může efektivně využít i jiné prostředky, jako je předkládání důkazních návrhů (§ 33 odst. 1 tr. řádu), námitky proti protokolaci (§ 57 odst. 1 tr. řádu), žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce v přípravném řízení (§ 157a tr. řádu), námitky proti způsobu provádění úkonu soudem (§ 180 odst. 4 tr. řádu), žádost, aby senát rozhodl, zda předseda senátu při hlavním líčení nezkrátil práva obviněného (§ 203 odst. 3 tr. řádu); své výhrady proti postupu orgánů činných v trestním řízení může obviněný uvádět v řádných i mimořádných opravných prostředcích.

Lze konstatovat, že stěžovatel v tomto trestním řízení, jehož se týká nynější ústavní stížnost, aktivně tato práva využíval a to i za pomoci obhájce. Mnohé výtky, obsažené v ústavní stížnosti, byly v průběhu trestního řízení vznášeny (některé opakovaně) a orgány činné v trestním řízení se jimi svědomitě zabývaly. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, s nimiž se obecné soudy v původním řízení náležitě vypořádaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 8. 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.