III. ÚS 658/17
III.ÚS 658/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Šťavíka, zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 120/22, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2016 č. j. 32 Cdo 4991/2016-450 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2016 č. j. 4 Cmo 33/2016-399, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, sídlem Na Bařině 945, Čejkovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví identifikovaného usnesení Nejvyššího soudu (pozn. v ústavní stížnosti opakovaně vadně označeného jako "sp. zn. 32 Cdo 4941/2016") a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudního ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 15/13 Cm 229/2009, vyplývá, že stěžovatel se u krajského soudu domáhal vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 1 428 595 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu neuhrazení kupních cen za několik dodávek vinných produktů prodávajícím, který pohledávky postoupil stěžovateli. Po provedení obsáhlého dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2015 č. j. 15/13 Cm 229/2009-354 žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastnice prokázala zánik pohledávky, která byla předmětem sporu, a to úhradou kupních cen zmocněnci prodávajícího.

3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním pro nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Především namítal, že vedlejší účastnice neprokázala oprávnění zmocněnce jednat za prodávajícího, ač ji tížilo důkazní břemeno. Vrchní soud po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. 4 Cmo 33/2016-399 potvrdil rozsudek krajského soudu. V odůvodnění zejména uvedl, že byla prokázána existence dohody o plné moci, na jejímž základě zmocněnec přijímal platby za dodávky zboží, a že vedlejší účastnice se zprostila závazku plněním postupiteli úhradou v hotovosti do rukou zmocněnce původního věřitele dříve, než jí bylo oznámeno postoupení pohledávek.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání s tím, že "závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". K tomu doplnil, že otázku zásadního významu spatřuje v tom, že napadený rozsudek trpí hmotně právními vadami, které v konečném důsledku znamenají, že vrchní soud nesprávně rozhodl ve věci, a navázal stručným popisem právního stavu. Na třetí straně dovolání je zařazen text ohledně odůvodnění dovolání podle trestního řádu a pokračuje podrobný popis průběhu řízení před krajským soudem (část I.), vrchním soudem (část II.), s výtkami vůči zjištění skutkového stavu a právním závěrům (zejména část III.) a shrnutím (část IV.) o falzifikátu plné moci a neunesení důkazního břemene v prokázání úhrady dluhu právnímu předchůdci stěžovatele. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2016 č. j. 32 Cdo 4991/2016-450 odmítl jako nepřípustné po zjištění, že dovolání nesplňuje požadavky uvedené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, protože stěžovatel v něm neuvádí, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a zejména v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a neuvádí, jaké konkrétní ze čtyř kritérií uvedených v § 237 občanského soudního řádu je v daném případě splněno; tudíž jde o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení. K tomuto závěru doplnil vysvětlení, že pokud by snad stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky důkazního břemene při posouzení pravosti soukromé listiny měl odchýlit od dvou konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze se s tímto názorem ztotožnit, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a že výtky o nesprávném zhodnocení provedených důkazů a nesprávných skutkových závěrech nemohou založit přípustnost dovolání.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel, po citaci části odůvodnění rozsudku vrchního soudu (část I.) a informaci o podaném dovolání s převzetím jeho odůvodnění (část II.), konkretizuje údajné porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné, což vyžaduje adekvátní reakci obecného soudu. Poté se podrobně věnuje problematice pravosti plné moci a důkaznímu břemeni o prokázání její existence. V závěru ústavní stížnosti opakuje shrnutí zařazená do části IV. dovolání, jejichž opomenutím porušil vrchní soud stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku vrchního soudu (body 11. až 13.).

8. Stěžovatel svým dovoláním (ze dne 21. 7. 2016) napadl rozsudek vrchního soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje s Nejvyšším soudem, že stěžovatelovo dovolání trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané občanským soudním řádem v § 241a odst. 2; stěžovatel přitom žádné námitky proti tomuto závěru v ústavní stížnosti neformuluje.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

10. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. na počátku druhého pololetí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti (srov. odůvodnění jeho usnesení, str. 2., čtvrtý odstavec).

11. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku vrchního soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.