III. ÚS 652/12
III.ÚS 652/12 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Radoslava Klubarskiho, zastoupeného JUDr. Janem Täubelem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 466/34, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3178/2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 17 Co 318/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená usnesení, vydaná v jeho pracovněprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 15 C 123/2007 vyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ke kterému došlo ze strany jeho zaměstnavatele (Česká spořitelna, a.s.) prostřednictvím dopisu ze dne 1. 8. 2007. K odvolání žalované Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl, a stěžovatelovo dovolání posléze Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl rovněž.

Důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, spatřovala žalovaná v tom, že se stěžovatel aktivně zúčastnil přípravy a schvalování svých vlastních úvěrových žádostí a žádostí o poskytnutí úvěrů osob jemu blízkých, ačkoliv byl seznámen s textem pokynu, jehož cílem je i naplnit požadavek ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a to postupovat při schvalování úvěrů zaměstnancům banky dostatečně obezřetně, aby nemohlo dojít k nežádoucí kolizi zájmů. Stěžovatel přitom ve své pozici rovněž schvaloval úvěry za aktivního přispění své manželky, obchodní partnerky žalované, jíž byla za zprostředkování úvěrových obchodů vyplacena provize, čímž jednal v rozporu s ustanovením § 301 písm. a), c) a d) zákoníku práce, přestože byl seznámen s interními předpisy, které mu přikazují, aby byl vyloučen z rozhodování o věcech (ze schvalování úvěrových obchodů), ve kterých by mohlo dojít ke střetu zájmů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že oprávnění zaměstnavatele okamžitě ukončit pracovní poměr se zaměstnancem je možno využít jen zcela výjimečně, přičemž hypotéza ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je formulována natolik obecně, že implikuje (výrazněji než v jiných případech) povinnost ve věci rozhodujícího soudu náležitě, úplně a přesvědčivě odůvodnit (a to při zvážení všech relevantních okolností), jak v konkrétním případě dospěl k závěru o dosažení stupně intenzity porušení pracovněprávních povinností zaměstnance. Tomuto imperativu však dle názoru stěžovatele odvolací ani dovolací soud nedostál, neboť jejich rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna, pročež jsou nepřezkoumatelná, a s odkazem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 113/02 rovněž překvapivá (nepředvídatelná), jestliže odvolací soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, a to na základě nedostatečného dokazování, když v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 139/05 zcela opomněl vzít do úvahy řadu skutečností prokazujících, že dlouhodobě plnil u žalované řádně své pracovní povinnosti, za což byl v minulosti i povýšen.

Stěžovatel připomíná, že zásadu volného hodnocení důkazů dle ustanovení § 132 o. s. ř. není možno vykládat tak, že pokud soud dovodí z některých provedených důkazů dostatečnou intenzitu porušení povinností zaměstnance, nemá již povinnost přihlížet k dalším okolnostem případu. Dle jeho názoru nelze vyloučit, že i pokud některé z provedených důkazů svědčí o určité intenzitě porušení povinností zaměstnance, nebude nutné po provedení důkazů dalších tento (dílčí) skutkový závěr ještě přehodnotit. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že z důkazů provedených již před soudem prvého stupně vyplynulo, že poskytnutými úvěry nebyly nijak poškozeny zájmy žalované a že jí nebyla ani způsobena žádná škoda; současně připomíná, že dne 1. 5. 2008 (tedy již po inkriminovaném okamžitém zrušení pracovního poměru) byla mezi žalovanou a společností jeho manželky uzavřena smlouva o spolupráci, a to z důvodu vysoké kvality spolupráce předchozí.

Z hlediska doktrinálního i judikatorního výkladu ustanovení § 55 zákoníku práce vyplývá, uvádí dále stěžovatel, že důvody, které vedly k okamžitému zrušení pracovního poměru, musí být dostatečně vymezeny, zejména co se týče toho, jakým jednáním a jaké své povinnosti zaměstnanec porušil. Soudy posuzující platnost tohoto jednostranného právního úkonu zaměstnavatele přitom mohou vycházet pouze z důvodů formulovaných v tomto právním úkonu, další doplňování nebo vymezování těchto důvodů je - mj. i prizmatem ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny - nepřípustné. V dané věci však obecné soudy přihlížely i ke skutečnostem, jež v dopise ze dne 1. 8. 2007 nebyly neuvedeny (např. vyplacení provize jeho manželce a kumulování zaměstnanecké výhody a této provize), čímž nepřípustně (jak se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4030/2010) umožnily doplnění projevu vůle žalované.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává ve své podstatě pouze porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (respektive obdobného ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

K porušení dovolávaného základního práva by v daných souvislostech došlo tehdy, pokud by obecnými soudy zvolená interpretace podústavního práva založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) nebo pokud by byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a tím by představovala nepředvídatelnou aplikační libovůli.

Oproti očekávání stěžovatele však Ústavní soud v napadených rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu žádné prvky svévole (libovůle), stejně jako žádná jiná ústavněprávně relevantní pochybení neshledal.

Podstatou projednávané věci je otázka, zda stěžovatel svých chováním naplnil relativně neurčitou hypotézu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tedy zda porušení pracovních povinností stěžovatele bylo natolik intenzivní, že umožnovalo hodnotit takové jednání jako porušení pracovních povinností "zvlášť hrubým způsobem".

Stěžovateli přitom není možno přisvědčit, že by obecné soudy ve svých rozhodnutích tento stěžejní právní závěr adekvátně neodůvodnily. Postačí citovat část usnesení dovolacího soudu, ve kterém se ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu mj. konstatuje: Správně také v této souvislosti uzavřel, že se žalobce jednáním vytýkaným mu žalovanou v dopise ze dne 1. 8. 2007 dopustil pochybení, jestliže rozhodoval o schválení úvěrů v případě, kdy na tomto schválení byla závislá provize jeho manželky, neboť tím nastolil situaci, kdy nastal finanční střet osobních finančních zájmů žalobce (příliv poměrně vysoké provize do společného jmění manželů) se zájmy žalované na zcela objektivním a nezaujatém hodnocení rizik úvěrů při jejich schvalování, a že pro posouzení tohoto pochybení není významné, zda konkrétní úvěry se týkaly známých žalobce, zda se skutečně staly rizikovými, ani to, nakolik byly úspěšné a přinesly bance zisk, neboť významné je, že střet zájmů objektivně hrozil a že tento střet je "zcela zjevný i pro nestranného hodnotitele - vzbuzuje tak pochybnost o korektním přístupu spořitelny" - žalované. Rovněž správně ze stejných důvodů považoval odvolací soud za porušení povinností, jestliže žalobce svoji vlastní žádost o poskytnutí úvěru předložil prostřednictvím své manželky a nad rámec výhodné úrokové sazby do společného jmění manželů získal i vyplacenou provizi, ač "jako zaměstnanec spořitelny, navíc ve vysoké funkci, musel být schopen žádost předložit bez pomoci zprostředkovatele za provizi".

Vytýká-li potom stěžovatel obecným soudům, že se adekvátně nezabývaly otázkou intenzity inkriminovaného porušení pracovních povinností, je vhodné odkázat na část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které odvolací soud uvádí: Předmětem zásadní úvahy odvolacího soudu bylo to, zda pochybení žalobce bylo tak závažné, že byl na místě zvolený postup žalovaného, tedy okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolací soud přitom dospěl k názoru, že pochybení stěžovatele dosahovalo intenzity požadované hypotézou ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť hodnotil jednak opakovanost tohoto postupu ze strany žalobce, jelikož se nejednalo o ojedinělý případ a současně přihlédl k tomu, že při hodnocení většího množství pracovníků v rámci interního auditu byly tyto případy zjištěny právě jen u žalobce (srov. str. 8 rozsudku).

Případným není ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy opomenuly řadu relevantních důkazů svědčících v jeho prospěch. Naopak je namístě úsudek, že závěr o existenci "zvláště hrubého porušení" pracovních povinností stěžovatelem je založen na dokazování zcela adekvátním, a úvahy stěžovatele o možném "vylepšení" jeho pracovního hodnocení nesou zjevně znaky spekulativnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani "překvapivým", jak se stěžovatel domnívá, neboť soud provedl dosud neprovedené (ač v prvním stupni navržené) důkazy, a situace tzv. opomenutých důkazů v dané věci nenastala rovněž.

Stěžovateli není možné přisvědčit, ani pokud namítá, že obecné soudy v odvolacím a dovolacím řízení "doplňovaly" vůli žalované tím, že přihlížely k okolnostem v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 8. 2007 neuvedeným; závěry stěžovatelem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4030/2010 jsou obsahu této námitky spíše protichůdné, jestliže se zde sice uvádí, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, současně však platí, že skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru není potřebné rozvádět do všech podrobností (čemuž odpovídá, že je lze zjišťovat). Stěžovatelem vytýkaný postup obecných soudů tak ani v tomto ohledu žádnými ústavěprávními deficity netrpí.

Dosah stěžovatelem otevřené polemiky o neexistenci "škody" na straně zaměstnavatele je pak limitován tím, že kvalifikovaná intenzita porušení pracovních povinností stěžovatelem byla obecnými soudy identifikována již v objektivně možných "ohrožovacích" důsledcích jeho jednání.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.