III. ÚS 65/17
III.ÚS 65/17 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Ing. Josefa Nekvapila, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Jana Uhra 171/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 3 As 221/2016-18, a výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2016 č. j. 29 A 57/2016-45, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Jihlava, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel podal žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, kterou následně vzal zpět, když vedlejší účastník nečinnost odstranil. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2016 č. j. 29 A 57/2016-45 řízení o žalobě zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ve vztahu k nákladovému výroku dospěl k závěru, že žaloba byla sice podána důvodně, avšak náklady stěžovatele nebyly důvodně vynaložené, spíše šlo o náklady "uměle vytvořené" (stěžovatel je advokátním koncipientem u advokátky, která jej v řízení zastupuje, podle správního spisu stěžovatel vystupoval a jednal ve správním řízení sám a je obeznámen s problematikou, podání správním orgánům jsou podobná žalobě a lze důvodně předpokládat, že i faktickým tvůrcem žaloby je sám stěžovatel).

3. Stěžovatel podal kasační stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. 3 As 221/2016-18 pro nepřípustnost podle § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 7 Afs 1/2007, avšak stěžovatel závěry v něm vyslovené odmítá. Stěžovatel nesouhlasí konkrétně s formulovaným závěrem, podle kterého, má-li být kasační stížnost proti nákladovému výroku přípustná, musí být podána nejen proti nákladovému výroku, ale současně i proti výroku, jímž se končí řízení ve věci, byť by s takovým výrokem (ve věci) byl podatel kasační stížnosti spokojen; v opačném případě je kasační stížnost jen proti nákladovému výroku nepřípustná, "i když je Nejvyšší správní soud přesvědčen o nesprávnosti, a tedy nezákonnosti rozsudku". Podle stěžovatele je tím pominut ústavně konformní výklad zákonného ustanovení (pozn.: ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s.). Podle stěžovatele má tedy Nejvyšší správní soud postupovat tak, že "pokud nehodlá kasační stížnost proti výroku o nákladech řízení připustit, ačkoli je přesvědčen o nezákonnosti rozsudku, měl by se obrátit na Ústavní soud, aby ústavně konformním způsobem postupoval namísto Nejvyššího správního soudu Ústavní soud". Podle stěžovatele měl Nejvyšší správní soud podrobit ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. testu proporcionality. Stěžovatel v této souvislosti navrhl, aby Ústavní soud v případě, že neshledá ústavně konformní výklad ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s., přistoupil ke zrušení daného ustanovení.

5. Dále stěžovatel namítl, že již v kasační stížnosti předložil základní a podstatnou argumentaci o její přípustnosti, kterou doplnil odkazem na nálezy Ústavního soudu.

6. Podle stěžovatele soudy nezohlednily specifičnost žaloby na ochranu proti nečinnosti. Je veřejným zájmem, aby ve správních řízeních nevznikaly nedůvodné průtahy, přičemž uhrazení nákladů soudního řízení je jediným trestem pro správní orgán, který je soudem pravomocně shledán nečinným. Pokud tedy krajský soud uzavřel, že k nečinnosti správního orgánu došlo, měl stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení. V opačném případě byl porušen princip spravedlivého procesu a přístup stěžovatele ke spravedlnosti; správní orgány nebudou nijak motivovány postupovat v dalším řízení bez průtahů a stěžovatel nemusí mít již v jiném řízení dostatek finančních prostředků hájit svá práva. Stěžovatel uvedl, že v dané věci podal žalobu po opakované nečinnosti správního orgánu, kdy tento správní orgán navíc nerespektuje předchozí soudní rozhodnutí ve věci samé; nepřiznání náhrady nákladů řízení je tedy extrémně neproporcionální a nespravedlivé.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum, a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo.

10. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ze strany Nejvyššího správního soudu nedošlo k protiústavnímu odmítnutí spravedlnosti, resp. odmítnutí přístupu ke kasačnímu soudu. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu je však patrno, že kasační soud posuzoval přípustnost kasační stížnosti stěžovatele v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a v odůvodnění svého usnesení racionálně a přehledně vyložil důvody, pro které nepovažoval stěžovatelovu kasační stížnost za přípustnou. Argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a nikoliv svévolnou či extrémní, jež by představovala porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud zjevně pečlivě posuzoval obsah celé kasační stížnosti (znění i smysl jednotlivých výtek stěžovatele směřujících proti výroku II. usnesení krajského soudu) a neopomenul hodnotit ani odkazy stěžovatele na předchozí judikaturu soudů, která se podle kasačního soudu věnovala problematice nákladů řízení a práva na právní pomoc (nikoliv tedy výroku I. usnesení krajského soudu o zastavení řízení, ani otázce přípustnosti kasační stížnosti podané jen proti nákladovému výroku v relaci k ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel pak v ústavní stížnosti nijak netvrdí a neuvádí, že by ve své kasační stížnosti brojil (vedle výroku II.) též proti výroku I. usnesení krajského soudu, a současně také neuvádí nic konkrétního o tom, v čem měla spočívat vlastně jeho (údajná) argumentace v kasační stížnosti týkající se její přípustnosti.

11. V ústavní stížnosti není dále jednoznačně patrno, jaký ústavně konformní výklad ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele vlastně pominul. Ústavní soud pouze dovodil, že podle stěžovatele zřejmě v případě, kdy by považoval Nejvyšší správní soud napadený nákladový výrok krajského soudu za nesprávný či nezákonný (stěžovatel mylně v ústavní stížnosti zmiňoval nesprávnost či nezákonnost "rozsudku" krajského soudu, ačkoliv usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 1/2007-64 se zmiňuje o nesprávnosti či nezákonnosti nákladového výroku krajského soudu), měl by kasační stížnost podanou výlučně proti nákladovému výroku připustit, zatímco při opačném posouzení nákladového výroku krajského soudu by ji za přípustnou neměl či nemusel považovat. Předně je třeba uvést, že taková argumentace měla prostor primárně v kasační stížnosti stěžovatele, což naplněno nebylo (taková argumentace totiž není patrná z rekapitulace kasační stížnosti obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího správního soudu, a ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by takovou argumentaci předestřel a kasační soud se jí přesto nezabýval). Následně je pak možno konstatovat, že úvaha soudu o přípustnosti návrhu předchází úvaze o jeho důvodnosti.

12. Pokud jde o námitky stěžovatele proti nákladovému výroku II. usnesení krajského soudu, musí Ústavní soud připomenout, že problematika náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní závažnosti pouze, kdyby se krajský soud dopustil při interpretaci a aplikaci zákonného ustanovení svévole, resp. zjevného excesu, zejména pokud by postupoval v rozporu s kogentní právní úpravou nebo příliš formalisticky, anebo pokud by své závěry k nákladovému výroku neodůvodnil vůbec či zcela nedostatečně. O takovou situaci však v případě stěžovatele nejde. Krajský soud naopak přiléhavě a přehledně vysvětlil, že postupoval podle § 60 odst. 1 s. ř. s., a zabýval se účelností (důvodností) nákladů stěžovatelem požadovaných k náhradě. Závěr krajského soudu byl založen na tom, že stěžovatel byl dostatečně odborně schopen sám v řízení jednat a předkládat svá podání, přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že stěžovatel je skutečně tvůrcem textů v podáních adresovaných krajskému soudu a předtím i správnímu orgánu, proto jeho zastoupení advokátkou (jeho zaměstnavatelkou) nebylo důvodné ve smyslu právě uváděného zákonného ustanovení. Za těchto okolností tedy Ústavní soud nehodnotil nepřiznání stěžovateli náhrady nákladů řízení za jeho právní zastoupení ze strany krajského soudu tak, že by bylo projevem libovůle vedoucím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s., který je svou povahou návrhem akcesorickým (nadto v daném případě svým rozsahem napadení celého daného ustanovení s. ř. s. přesahuje limity vymezené v § 74 zákona o Ústavním soudu), pak sdílí osud ústavní stížnosti [ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.