III. ÚS 648/10
III.ÚS 648/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem v Náchodě, Komenského 511, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2009 č. j. 32 Cdo 1573/2009-244, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2008 č. j. 28 Co 122/2007-203 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 7. 2006 č. j. 10 C 102/98-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel především nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, týkajícími se faktury, vystavené dne 31. 12. 1995 vedlejší účastnicí (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně). Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice fakturovala stěžovateli plnění ze smlouvy o dílo, které v té době ještě neexistovalo. Tvrdí, že soudy všech stupňů dovodily nesprávně, že právní skutečnosti vystavení faktury před uzavřením smlouvy o dílo a posléze upomínka o zaplacení mají souhlasný právní význam pro plnění ze strany stěžovatele. Z těchto důvodů se obecné soudy měly dopustit křivdy na stěžovateli, když dospěly k nespravedlivým rozsudkům.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dlouhodobě a ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo jde-li o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily, jaké důvody je vedly k závěrům o právních důsledcích předmětné faktury a nároku vedlejší účastnice, vyplývajícího ze splnění smluvního závazku. Odvolací soud se řádně vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele a dovolací soud dostatečně podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k napadenému rozhodnutí. Obecné soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud proto nemá důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé.

Argumenty, které stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti, jsou jen polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení základních práv stěžovatele. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tento tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.