III. ÚS 636/09
III.ÚS 636/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. B. M. a 2. F. M., obou zastoupených JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou v Karviné - Fryštátě, K. Sliwky 125, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 6. 2007 č. j. 17 C 351/99-96 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2007 č. j. 17 C 351/99-102 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008 č. j. 8 Co 43/2008-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné zamítl žalobu, kterou se 1. stěžovatel domáhal zaplacení částky 5.469,- Kč s příslušenstvím a 2. stěžovatel zaplacení částky 15.012,30,- Kč s příslušenstvím na žalovaných Správě silnic Moravskoslezského kraje a Ředitelství silnic. Zaplacení uvedených částek se stěžovatelé domáhali z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout užíváním pozemků žalobců, na nichž byla bez právního důvodu umístěna pozemní komunikace - silnice I. třídy. Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy, jako hlavní důvod podání ústavní stížnosti označili zejména skutečnost, že obecné soudy v průběhu řízení rozhodovaly o procesních otázkách v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu. Nesouhlasí především s tím, jak obecné soudy posoudily otázku pasivní legitimace žalovaných. Navrhují proto, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí svým nálezem zrušil, neboť jimi bylo zasaženo do jejich základních práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti formálně namítali porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřeli svou polemiku s právním názorem obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích, a to v rovině podústavního práva. Předložené argumenty, o nichž měli stěžovatelé za to, že podporují jejich tvrzení o porušení jejich práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnili v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizují i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. S námitkami stěžovatelů se jak okresní, tak i krajský soud dostatečně vypořádaly. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.