III. ÚS 635/10
III.ÚS 635/10 ze dne 31. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Vstřikovací systémy pro plast s. r. o. se sídlem Nádražní 1/1617, Šternberk, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Koželužská 5, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2009 č. j. 29 Cdo 1028/2007-126, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2010, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2006 č. j. 6 Cmo 159/2005-90, a tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny.

Stěžovatelka (dříve pod firmou Hanhartplast s. r. o.) shrnuje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě proti žalovanému Ing. Janu Harabišovi, správci konkursní podstaty úpadkyně - Lisovna nových hmot, a. s., domáhala vyloučení v žalobě blíže identifikovaných movitých věcí v konkrétním počtu kusů (dále jen "předmětné věci") ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně; v případě nevyhovění tomuto žalobnímu návrhu požadovala alternativním petitem zaplacení částky 554 210,- Kč s příslušným úrokem jako jejich peněžního ekvivalentu.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že dvěma kupními smlouvami uzavřenými v roce 2002 s pozdější úpadkyní jí prodala předmětné věci, přičemž podle článků V. a VI. těchto kupních smluv mělo přejít vlastnictví k předmětným věcem na úpadkyni až zaplacením kupní ceny. Protože kupní cena za předmětné věci nebyla úpadkyní nikdy zaplacena, nestala se tato jejich vlastnicí, nemohla jejich vlastnictví platně převést na třetí osobu, ale mohla je držet. Takový postup je podle názoru stěžovatelky v obchodní praxi běžný. Protože předmětné věci nebyly ve vlastnictví úpadkyně, neměly být zapsány do soupisu její konkursní podstaty. Z tohoto důvodu stěžovatelka tvrdí, že i když předmětné věci nebyly zapsány do soupisu, nemohly pro výhradu vlastnictví platně přejít do vlastnictví třetí osoby; nejedná se o pouhou pohledávku věřitele, kterou je možno uplatnit jen v rámci konkursního řízení, ale o obligační nárok stěžovatelky.

Pokud se týká námitky vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelka tvrdí, že již v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo prokázáno, že správce konkursní podstaty sepsal do soupisu majetku stěžovatelkou nárokovaných 2050 ks blatníků s logem, které však následně prodal, aniž je stěžovatelce zaplatil, přesto výše označený soud dospěl v této otázce k nesprávnému závěru, že stěžovatelka neprokázala, že přesně označené množství blatníků zapsaných do seznamu bylo druhově identických s těmi, jejichž vyloučení či zaplacení se žalobou domáhala.

Rozsudku dovolacího soudu stěžovatelka vytýká nesprávný právní závěr, který podle jejího názoru nemá oporu v zákoně, neboť v podstatě dovodil, že "výhrada vlastnického práva je realizovatelná pouze v případě odstoupení od kupních smluv". Tím údajně dovolací soud porušil i její vlastnické právo ve smyslu článku 11 Listiny.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 9. 2005 sp. zn. 17 Cm 30/2002 pod bodem I. výroku rozsudku žalobu o vyloučení předmětných věcí z majetku konkursní podstaty nebo o uložení povinnosti žalovaného správce konkursní podstaty Ing. Jana Harabiše zaplatit jí 554 210,- Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl, neboť v projednávané věci dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by do soupisu konkursní podstaty byly zahrnuty předmětné věci a v případě alternativního petitu nepostupovala v souladu s právem, protože svoji pohledávku uplatněnou v tomto řízení již dříve přihlásila do konkursu úpadkyně. Pokud se zaplacení ceny domáhá rovněž samostatnou žalobou, jde o procesní postup nepřípustný, obcházející smysl a účel konkursního řízení, jímž je poměrné uspokojení věřitelů z majetku dlužníka, neboť takový postup by v konečném důsledku vedl ke zvýhodnění jednoho z věřitelů na úkor jiných.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2006 č. j. 6 Cmo 159/2005-90 rozsudek soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.).

Protože stěžovatelka spolu s odvoláním vzala zpět žalobu v části, kterou se domáhala vyloučení předmětných věcí ze soupisu konkursní podstaty, odvolací soud dále jednal jen o té části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení ceny předmětných věcí s příslušenstvím, a konstatoval, že právo stěžovatelky na zaplacení kupní ceny vzniklo ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně (dne 17. 2002). Ze seznamu přihlášených pohledávek soud zjistil, že stěžovatelka svoji pohledávku v plné výši přihlásila do konkursu na majetek úpadce a dne 27. 8. 2002 byla tato pohledávka přezkoumána a v plném rozsahu zjištěna.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30. 7. 2009 č. j. 29 Cdo 1028/2007-126 dovolání zamítl, když předtím dospěl k závěru o jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro posouzení otázky "uplatnění nároků z výhrady vlastnického práva v konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb.", která dosud dovolacím soudem řešena nebyla.

Dovolací soud s odvoláním na ustanovení § 445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §§ 126 a 601 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") a § 14 odst. 2 (resp. odst. 4) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb.") konstatoval, že i nadále sdílí dosud v odborné literatuře ustálený názor, že pokud kupující poruší závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, může od kupní smlouvy prodávající odstoupit a požadovat vrácení věci, nebo se domáhat úhrady kupní ceny.

Přitom nelze uplatnit oba tyto nároky současně, ale prodávající může poté, co nejprve žádal zaplacení kupní ceny, od kupní smlouvy odstoupit a uplatnit své právo na vydání věci, přičemž v opačném pořadí není změna volby možná pro zánik kupní smlouvy.

Ve vztahu k požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 554 210,- Kč s příslušenstvím dovolací soud zdůraznil, že vylučovací žalobou podanou ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. bylo možné se domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek podstaty, to však jen za předpokladu, že takový majetek byl do konkursní podstaty (dříve) sepsán. O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. V rozsahu takto vymezené kompetence dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstatou námitek stěžovatelky je její tvrzení o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného právního posouzení skutkového stavu věci.

Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy konstatuje, že v projednávané věci se spor vede o pohledávku, která de facto byla stěžovatelkou uplatněna u soudu dvěma procesními způsoby: řádně a v plné výši byla přihlášena do konkursního řízení vedeného na úpadkyni (přičemž přihlášená pohledávka byla přezkoumána a v plném rozsahu zjištěna), vedle toho se stěžovatelka předmětných věcí také domáhala žalobou na jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty, nebo zaplacením jejich finanční protihodnoty.

Protože stěžovatelka podle petitu ústavní stížnosti napadla výhradně rozsudek dovolacího soudu, nemohl se již Ústavní soud zabývat jejími námitkami vztahujícími se k údajně nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci tak, jak byl především zjištěn soudem prvního stupně. I když tedy stěžovatelka se skutkovými zjištěními polemizuje i v ústavní stížnosti, nelze se jimi zabývat také proto, že stěžovatelka sama si v této otázce uzavřela cestu částečným zpětvzetím své žaloby v rámci odvolacího řízení.

Za této situace zbývalo posoudit tvrzenou protiústavnost napadeného rozsudku dovolacího soudu.

Nejprve je třeba uvést, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nevypořádala se zjištěním soudů (zejména nenapadla jeho správnost), že v konkursním řízení na majetek úpadkyně byla její pohledávka ve výši 554 210,- Kč s příslušenstvím již přezkoumána a v plném rozsahu zjištěna a bude tedy nepochybně vypořádána v rámci rozvrhu. I když tedy stěžovatelka s odvoláním na své trvající vlastnické právo k předmětným věcem argumentuje rovněž porušením ustanovení § 3 odst. 1 o. z. (dopadajícím především v obecné rovině na vztahy občanskoprávní), sama v ústavní stížnosti nezpochybňuje správnost závěru obecných soudů o "duplicitním uplatnění nároku".

Ústavní soud obvykle nezasahuje do autonomie interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou v zásadě samostatnou záležitostí obecných soudů. Výjimku představují případy, v nichž obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci příslušného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění působí nepřesvědčivě a příčí se ve svých vývodech pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Právní závěr vyvozený dovolacím soudem nevykazuje znaky protiústavnosti. Výklad pojmu "kupní smlouva s výhradou vlastnického práva", provedený dovolacím soudem včetně historického exkursu do odborné literatury a dříve platných právních předpisů, ostatně stěžovatelka akceptovala, nesouhlasí však s názorem, že kupující může výhradu vlastnického práva realizovat jen odstoupením od kupní smlouvy nebo vymáháním zaplacení kupní ceny, přičemž tyto dvě možnosti nemůže kumulovat. Z jakého důvodu by takový právní závěr měl být v rozporu se zákonem, a který právní předpis by takovému výkladu odporoval, již však stěžovatelka neuvádí, takže v tomto ohledu jde jen o polemiku, která ústavně právní roviny nedosahuje.

V souvislosti s rozhodováním dovolacího soudu je třeba připomenout, že dovolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, přičemž nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že se žalobou domáhala vydání věci a nikoli jejich vyloučení ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ačkoli, jak sama připustila, takto žalobní návrh formulovala. Současně dovolací soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka měla v režimu zákona č. 328/1991 Sb. možnost odstoupit od platně uzavřené kupní smlouvy z důvodu sjednané výhrady vlastnického práva (§ 14 odst. 4 citovaného zákona) a požadovat vrácení předmětných věcí, což však stěžovatelka neučinila s tím, že údajně k takovému postupu neměla důvod. Druhou možnost, tedy domáhat se zaplacení kupní ceny předmětných věcí, stěžovatelka využila přihlášením své pohledávky do konkursního řízení.

Jestliže stěžovatelka měla v úmyslu domáhat se "náhradního peněžitého plnění za zpeněžený majetek z konkursní podstaty" ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., mohla by tak učinit pouze za splnění předpokladu, že by se jednoznačně jednalo o její majetek, který byl do soupisu zapsán. Ani naplnění tohoto předpokladu však v projednávané věci nebylo prokázáno.

Za situace, v níž nebyla stěžovatelkou zpochybněna skutková zjištění obou obecných soudů (z důvodu nemožnosti uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), nelze právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v napadeném rozsudku vytknout zjevné pochybení, které by znamenalo porušení ústavnosti.

Ze všech důvodů výše vyložených Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.