III. ÚS 634/10
III.ÚS 634/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2009 č. j. 25 Cdo 2815/2007-908, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 2007 č. j. 40 Co 377/2006-814 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005 č. j. 12 C 211/2001-661, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Olomouci domáhala zaplacení částky 1.017.137,40 Kč z titulu náhrady škody. Uvedené částky se stěžovatelka domáhala s odůvodněním, že v soukromém veterinárním zařízení žalovaného (MVDr. M. M.) nechala ošetřit svého psa plemene Čivava výjimečné velikosti, který v důsledku nesprávného léčebného zákroku musel být pro špatný zdravotní stav utracen. Stěžovatelka požadovala náhradu nákladů vynaložených na léčbu psa ve výši 14.444,40 Kč a náhradu ušlého zisku z možné komercializace svého psa, neboť ten byl, jako nejmenší pes na světě, zapsán v Guinessově knize rekordů.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně shledal, že jde o dovolání nepřípustné, a své rozhodnutí s poukazem na v podání uvedené dovolací důvody, opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), jakož i s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ, nelze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Nutno dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti proti podstatě závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. závěru o tom, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, ani žádný argument nezmínila.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.