III. ÚS 609/09
III.ÚS 609/09 ze dne 23. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. S., zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem v Praze 7, Veletržní 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 25 T 18/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 5 To 337/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1497/2008, spolu s návrhem na přednostní projednání mimo pořadí došlých návrhů a hrazení nákladů právního zastoupení stěžovatele státem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 10. 3. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1497/2008, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 5 To 337/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 25 T 18/2007, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu obvodního soudu, shora označeným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel společně s dalším obžalovaným uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. z., spáchanými ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. z., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále pak mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let.

K odvolání stěžovatele i státního zástupce byl rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušen shora označeným rozsudkem městského soudu a bylo podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že se při nezměněném výroku o vině a výrocích o náhradě škody stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou, a že se mu ukládá trest vyhoštění na dobu neurčitou; dále jím bylo stěžovatelovo odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Dané rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které avšak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že jeho odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné, aniž by však byly splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem. Odvolací soud totiž nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku z hlediska vytýkaných vad (§ 254 odst. 1 tr. ř.), pouze nepřesně opsal část jeho odvolání, a otázkou "objektivně existujícího a v dovolání vytknutého rozporu mezi zněním skutkových vět výroků o vině a jeho odůvodněním" se prý vůbec nezabýval. Soud prvního stupně dle stěžovatele neprovedl dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a řádně nezjistil skutkový stav věci, což stěžovatel vyvozuje z odůvodnění jeho rozsudku, kde se zmiňuje možnost, že se předmětné trestné činnosti účastnila další, dosud neztotožněná osoba. V návaznosti na to tomuto soudu i soudu odvolacímu stěžovatel vytýká, že se nevypořádaly s jeho tvrzením, že se místo něho trestné činnosti zúčastnila právě jiná osoba a že byl spoluobžalovaným křivě obviněn, resp. se související námitkou nerespektování zásady in dubio pro reo. Tím došlo k porušení ústavnosti, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998 sp. zn. II. ÚS 122/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 39).

V další části ústavní stížnosti se stěžovatel znovu vrací k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který prý odmítl jeho dovolání s tím, že k zamítnutí odvolání nedošlo z procesních důvodů a odvolací soud se přezkumem napadeného rozsudku zabýval a že dovolání by mohlo být úspěšné pouze, pokud by v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., na žádný z nich však nebylo odkázáno. S těmito závěry vyslovuje stěžovatel nesouhlas; tvrdí, jak již bylo zmíněno výše, že nebyly splněny procesní podmínky pro vydání zamítavého rozhodnutí, neboť odvolací soud nepostupoval podle § 254 odst. 1 tr. ř. Aplikace § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu je restriktivní, kdy jeho názor ad absurdum znamená, že existence sebekratšího odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je postačující k tomu, aby se tento soud nemusel dovoláním vůbec zabývat. Stěžovatel shrnuje, že se s jeho obhajobou nevypořádal ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, a že se jeho dovoláním meritorně nezabýval ani Nejvyšší soud.

Kromě toho stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl o naléhavosti věci a také aby podle § 83 odst. 1 téhož zákona rozhodl, že náklady jeho právního zastoupení zaplatí stát.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika s názorem Nejvyššího soudu na výklad § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dle něj se dovolací důvod ve smyslu uvedeného ustanovení uplatní (mj.) tehdy, pokud došlo k zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku příslušným soudem bez věcného přezkoumání věci, čímž procesní strana byla zbavena práva přístupu k druhé instanci; jeho smyslem je umožnit takové osobě domoci se přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které, ač tak mělo být, provedeno nebylo. Z výše uvedeného lze vyvodit, že pod pojmem "procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí" ve smyslu citovaného ustanovení nutno rozumět ty, jež samy stanoví podmínky odmítnutí či zamítnutí opravného prostředku, a to z procesních (formálních) důvodů (viz např. § 253 tr. ř.). Stěžovatel uplatňuje širší výklad. Tvrdí, že za zmíněné "procesní podmínky" nutno považovat (taktéž) pravidla stanovená v § 254 odst. 1 tr. ř.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Důvodem zásahu Ústavního soudu v případě interpretace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů mohou být zcela zásadní pochybení, kdy např. obecné soudy nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu nebo nesprávně či vůbec nezohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, výjimečně snad také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Takovéto pochybení však Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud se výkladem uvedeného ustanovení podrobně zabýval a s ohledem na jím zjištěný smysl a účel uvedeného ustanovení dospěl k výše uvedenému závěru, jenž je i v souladu s názorem právní doktríny (srov. Šámal, P., a kol.: Trestní řád, Komentář, II. díl, 5. vydání, C. H. Beck, s. 2027 a násl.). Ke stěžovatelově námitce možno poznamenat, že ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. určuje obsah, resp. rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu a žádnou podmínku pro (konkrétně) zamítnutí odvolání nestanoví.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, a to s námitkou rozporu mezi výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a s námitkou nedostatečného zjištění skutkového stavu, kterou stěžovatel spojil s představením své verze událostí. Jak patrno ze stěžovatelova odvolání proti rozsudku obvodního soudu, jeho podstatou je skutečně polemika s hodnocením důkazů tak, jak toto bylo provedeno soudem prvního stupně, a tudíž městský soud, pokud shledal závěry soudu prvního stupně správnými, zcela důvodně na ně odkázal; tam, kde to bylo třeba, pak jeho závěry doplnil. Vysvětlil i údajný rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním, a to tím, že se s dostatečnou jistotou neprokázalo, že to byl právě stěžovatel, kdo z obou pachatelů útočil na poškozené. Nutno zdůraznit, že se danými (skutkovými) námitkami zabýval i Nejvyšší soud, který - nad rámec zákonných dovolacích důvodů - přezkoumal rozsudky soudů nižších stupňů z hlediska ústavnosti (ale v podstatě i věcné správnosti), přičemž žádné pochybení nezjistil.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno rozhodnout o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu. Nezpůsobilost ústavní stížnosti k věcnému projednání vylučuje vydat rozhodnutí podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.