III. ÚS 608/17
III.ÚS 608/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Matýskové, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2491/2016-126, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016 č. j. 55 Co 456/2015-72 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. srpna 2015 č. j. 10 C 24/2014-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principy právního státu garantované Ústavou.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Částky 300 000 Kč se stěžovatelka domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem (stěžovatelka přitom v řízení o zadostiučinění vystupovala na straně žalující společně se svou sestřenicí a svůj postup společně koordinovaly). Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil zejména konstatováním, že v posuzovaném řízení nebyly shledány žádné průtahy ani jiná neodůvodněná nečinnost soudu a délka řízení tak nebyla zaviněna nečinností soudu, ani jiným nesprávným úředním postupem, ale zejména obstrukčním jednáním žalované.

3. K odvolání stěžovatelky změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu jen tak, že konstatoval nepřiměřenou délku řízení u Okresního soudu v Benešově ve věci sp. zn. 8 C 188/03, jíž bylo porušeno právo stěžovatelky na vyřešení sporu v přiměřené lhůtě, jinak ale prvostupňový rozsudek ve výroku I. potvrdil a uložil žalované vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 684 Kč. Městský soud totiž dospěl k závěru, že nelze plně přijmout závěr obvodního soudu, který uzavřel, že vzhledem k okolnostem případu (zejména masivním obstrukcím žalované, velkému množství předkládaného listinného materiálu) byla doba trvání řízení přiměřená. Stát je totiž objektivně odpovědný za to, aby řízení před soudy proběhlo v přiměřené době. Z tohoto pohledu v situaci, kdy šlo o spoluvlastnictví ke skupině nemovitostí bez zvláštních specifických vlastností, se doba trvání řízení v délce 10 let jeví jako objektivně nepřiměřená. S ohledem na běžnou závažnost újmy vzniklé stěžovatelce ovšem odvolací soud shledal, že odpovídajícím zadostiučiněním je zde pouze konstatování porušení práva, nikoliv zadostiučinění v penězích podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah přísluší soudu odvolacímu. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od konkrétních okolností každého případu a nemůže sama o sobě představovat otázku zakládající přípustnost dovolání. Dovolací soud se zvolenou formou zadostiučinění zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem ke konkrétním okolnostem případu zjevně nepřiměřená, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozhodnutí městského soudu o formě zadostiučinění, respektive pouhé konstatování porušení práva bez finanční kompenzace, považuje za zcela nesprávné a v rozporu se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Nepřiznání zadostiučinění v penězích má být totiž jen zcela výjimečným řešením. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na skutečnost, že její sestřenici za průtahy v identickém řízení městský soud zadostiučinění v penězích přiznal. Stěžovatelka proto namítá, že v jejím případě došlo k porušení právní jistoty, k porušení principu předvídatelnosti rozhodování a k porušení principu rovnosti. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka ještě upozorňuje, že se jí zadostiučinění alespoň ve formě konstatování porušení práva dostalo takřka až po třech letech dalšího řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. V prvé řadě totiž Ústavní soud nepřehlédl, že byť průtahy v řízení byly způsobeny procesní (ne)aktivitou žalované - a zde lze souhlasit s městským soudem v tom, že bylo na soudu projednávajícím návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, aby takovouto (ne)aktivitu usměrnil - na druhou stranu samotná stěžovatelka přispěla k prodlužování délky řízení tím, že devětkrát žádala o odročení jednání a musela být opakovaně soudem vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a důkazů a k odstranění vad svých podání. Stěžovatelka rovněž během řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví existenci průtahů nenamítala, ani nevyužila prostředky k jejich eventuálnímu odstranění (například podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti prakticky nerozporuje, že význam řízení, v němž k průtahům docházelo, byl pro ni toliko standardní (naopak u stěžovatelčiny sestřenice soud význam tohoto řízení pro ni vzhledem k jejím sociálním poměrům hodnotil jako vyšší, a proto jí zadostiučinění v peněžité formě přiznal; argumentace stěžovatelky porušením principu rovnosti tak není přiléhavá).

10. S ohledem na tyto okolnosti, jakož i s ohledem na závěry samotnou stěžovatelkou odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, lze ovšem podle Ústavního soudu formu odškodnění omezující se toliko na konstatování porušení práva v právě projednávaném případě považovat za přijatelnou. Ostatně stěžovatelka se v ústavní stížnosti vůbec nepokouší se s právě uvedenými skutečnostmi jakkoliv vypořádat, když se omezuje z velké části jen na citace obecných závěrů judikatury jmenovaných soudů. Za dané situace tak ani stěžovatelkou tvrzená délka řízení (necelé 3 roky), z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, na přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění nemůže ničeho změnit.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta, jak již uvedeno shora v bodu 7 tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.