III. ÚS 601/17
III.ÚS 601/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů V. J. a M. J., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2016 č. j. 35 Co 220/2016-828, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a V. B., t. č. Dětský domov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 11. 2016 č. j. 35 Co 220/2016-828 v jeho výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen II. a III. výrok rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2015 č. j. 11 P 148/20005-752 a dále výrok II. tohoto rozsudku, a to pro porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro upřesnění Ústavní soud uvádí, že uvedené podání (ústavní stížnost) stěžovatelé původně nazvali "rozšíření ústavní stížnosti", vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3544/16. Ústavní soud však vzhledem k tomu, že uvedeným podáním je napadáno další, až po podání předmětné ústavní stížnosti vydané rozhodnutí, toto podání vyhodnotil jako novou ústavní stížnost, která byla u Ústavního soudu zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 601/17.

3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 10. 2015 č. j. 11 P 148/2005-752 byla zrušena společná pěstounská péče stěžovatelů, do které byl vedlejší účastník svěřen rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 9. 2005 č. j. P 129/99-128 (výrok I.). Výrokem II. byl zakázán styk stěžovatelů s vedlejším účastníkem. Výrokem III. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Proti výroku II. uvedeného rozsudku podali stěžovatelé odvolání.

4. Rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 35 Co 220/2016-828 byl potvrzen rozsudek okresního soudu ze dne 26. 10. 2015 č. j. 11 P 148/2005-752 ve výroku II. o zákazu styku stěžovatelů jako bývalých pěstounů vedlejšího účastníka s vedlejším účastníkem a ve výroku III. o nákladech řízení; ve výroku I. zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen (I. výrok rozsudku krajského soudu). Ve II. výroku krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že v dané věci jsou dány důvody pro zákaz styku stěžovatelů s vedlejším účastníkem, neboť je to v jeho zájmu, když oba pěstouni dle znalkyně MUDr. Evy Čápové nejsou schopni zajistit zdárný psychický vývoj nezletilého. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že kontakty vedlejšího účastníka se stěžovateli jako bývalými pěstouny, kteří nejsou schopni v důsledku svého zdravotního stavu adekvátně reagovat na běžné životní situace, by ho opět mohly přivést do stavu psychických kolapsů. Za dané situace proto krajský soud považoval za nadbytečné provádět důkazy "jakým konkrétním způsobem a co kdo řekl, či neřekl", při pokusu o setkání ze dne 29. 9. 2014 výslechem členů neziskových organizací (manželů Královcových, Lenky Hryzové), jakož i osob dosvědčujících, že stěžovatelé byli dne 12. 9. 2015 v Praze a nemohl se uskutečnit jejich styk s vedlejším účastníkem. Stejně tak považoval krajský soud za nadbytečné provádět výslech svědkyně H. Š., s níž byl vedlejší účastník řadu let v minulosti bez problémů v kontaktu, neboť základní složkou pro realizaci styku stěžovatelů s vedlejším účastníkem je jejich nepříznivý zdravotní (psychický) stav, přivádějící vedlejšího účastníka do vážných psychických problémů.

II. Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že rozsudek krajského soudu napadají v rozsahu, v němž byl potvrzen II. výrok rozsudku okresního soudu ze dne 26. 10. 2015 č. j. 11 P 148/20005-752. Rozsudek krajského soudu stěžovatelé dále napadají v závislých nákladových výrocích, a sice pokud je potvrzován III. výrok rozsudku okresního soudu, a ve II. výroku rozsudku krajského soudu. Stěžovatelé rozsudek krajského soudu nenapadají v rozsahu, v němž je konstatováno, že je nedotčen rozsudek okresního soudu ve svém výroku I.

6. Stěžovatelé popisují průběh předchozího řízení a skutkové okolnosti týkající se předmětné věci a jejich vztahu s vedlejším účastníkem. Stěžovatelé podrobně rozebírají odůvodnění rozsudku krajského soudu a namítají, že jeho vydáním došlo k zásadní rozhodovací svévoli. Krajský soud opomenul velké množství argumentů z odvolání stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že krajský soud odmítl některé důkazní návrhy stěžovatelů týkající se jednotlivých incidentů jako nadbytečné a vadně hodnotil provedené důkazy.

7. Stěžovatelé uvádějí, že si jsou vědomi toho, že se v rámci péče o vedlejšího účastníka dopustili řady chyb a rozhodnutí o jeho svěření do ústavní výchovy nakonec akceptovali. Připouštějí, že se dopouštějí chyb v jednání s orgány veřejné moci a že se nedokáží vyvarovat projevů vztahovačnosti a pocitů křivdy. Přes to všechno jsou přesvědčeni, že řízení o zákazu styku zahájené poté, co bylo završeno odejmutí vedlejšího účastníka z jejich péče, bylo zbytečné. Bylo jen projevem osobní prestiže především ředitelky dětského domova, kterou stěžovatelé považují za "architektku" celé komplikované konstrukce se smyšleným skutkovým dějem. Obecné soudy tomuto postupu poskytly ochranu, navíc způsobem, který vykazuje znaky zásadní rozhodovací svévole.

8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvádějí, že v plném rozsahu odkazují rovněž na argumentaci obsaženou v částech III. - IV. (§§ 22-59) svého podání ze dne 31. 10. 2016, tedy v ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2016 č. j. 35 Co 219/2016-814 (u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 3544/16), neboť tato argumentace plně dopadá i na nyní napadený rozsudek.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti rozhodnutí krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zákazu styku stěžovatelů jako bývalých pěstounů vedlejšího účastníka s vedlejším účastníkem, a namítají, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jejich námitkami obsaženými v odvolání, neprovedl stěžovateli navrhované důkazy a provedené důkazy vadně hodnotil.

13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

14. Namítají-li tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

15. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu a jeho závěry v napadeném rozsudku (viz shora bod 4) byly řádně odůvodněny a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději; krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelů i s jejich důkazními návrhy. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

16. Odkazují-li stěžovatelé na svou přechozí ústavní stížnost, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3544/16, směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2016 č. j. 35 Co 219/2016-814, vydaného ve věci zamítnutí návrhu stěžovatelů na zrušení předběžného opatření, Ústavní soud poukazuje na to, že s námitkami v ní obsaženými se již vypořádal ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3544/16, kterým byla uvedená ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění svého uvedeného usnesení odkazuje.

17. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.