III. ÚS 593/10
III.ÚS 593/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Bytové družstvo Schnirchova 25, IČ 26 50 99 38, se sídlem Schnirchova 186/25, 170 00 Praha 7, právně zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou AK se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. června 2009 č. j. 26 C 117/2006-75 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 25 Co 472/2009-101, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 7 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. března 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. června 2009 č. j. 26 C 117/2006 -75 a dále výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 25 Co 472/2009-101 (v ústavní stížnosti nesprávně uvedeno "rozsudek"), kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. června 2009 č. j. 26 C 117/2006 -75 ve výroku pod bodem I. rozhodl, že soud nepřipouští rozšíření žaloby o další nároky podle podání ze dne 27. listopadu 2007 a ze dne 15. června 2009; ve výroku pod bodem II. soud prvního stupně rozhodl, že žaloba s žádostí, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 252 000,- Kč, se zamítá; ve výroku pod bodem III. soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 25 Co 472/2009-101 bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby, a ve výrocích o věci samé (pod bodem II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že obvodní soud o návrhu na rozšíření žaloby rozhodoval ve formě rozsudku (ač měl rozhodovat usnesením) a žalobce poučil o tom, že proti rozsudku je možné podat odvolání, žalobce se odvolal i do výroku o zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2010 odvolání proti výroku soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby odmítl s tím, že odvolání proti tomuto rozhodnutí je dle občanského soudního řádu nepřípustné.

Stěžovatel namítá, že nalézací soud jednal při jediném ústním jednání dne 22. června 2009, kdy rozhodl i o nepřipuštění druhé a třetí změny žaloby. V žádném případě tedy nebyla splněna podmínka, spočívající v tom, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem o řízení o změněném návrhu, neboť v tu chvíli žádné výsledky dosavadního řízení nebyly. Změny žaloby neměnily skutkový stav a nevyvstávala z nich potřeba nových, tj. jiných důkazů. Rozšiřovaly pouze období, kterého se žaloba o vydání bezdůvodného obohacení týká. Soud podle stěžovatele rozhodoval zcela nekonzistentně. První změnu žaloby připustil, druhou a třetí změnu žaloby nikoli, ač mezi těmito změnami nebyl rozdíl, který by rozdílný přístup soudu odůvodňoval. Teprve v podání ze dne 27. listopadu 2007 žalobce žádal úroky z prodlení jak z původní jistiny, která byla předmětem původní žaloby, tak z druhého (soudem připuštěného) rozšíření žaloby, tak i z třetího (soudem nepřipuštěného) rozšíření žaloby. Soud tedy jednal o jistině ve výši 181.440,- Kč, odmítl však připustit rozšíření žaloby o úroky z této jistiny.

Toto rozhodnutí soudu podle stěžovatele nemá žádné racionální zdůvodnění. Rozhodnutí soudu podle stěžovatele vykazuje znaky libovůle, neboť k jednotlivým obdobným podáním žalobce přistupoval rozdílně: Soud poprvé rozšíření žaloby připustil, podruhé a potřetí nikoli. Soud nepřipustil ani rozšíření o úroky z prodlení z již připuštěné jistiny ve výši 252.000,- Kč. Stěžovatel míní, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro nepřipuštění žaloby spočívající v tom, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, a dále uvádí, že o podání žalobce z 27. listopadu 2007 soud rozhodl až 22. června 2009, přičemž bylo zřejmé, že nárok žalobce je promlčován.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces i ve vztahu k rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolací soud v souladu s právní úpravou konstatoval, že rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění změny žaloby odvolání přípustné není. Přípustnost odvolání však podle stěžovatele byla založena poučením obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené výroky rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 25 Co 472/2009-101, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby.

Podle ust. § 202 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. K tomu nutno dodat, že na uvedeném nemůže změnit nic ani forma, jakou soud o podaném návrhu rozhodoval, ani nepřesné poučení poskytnuté stěžovateli soudem prvního stupně. Nesprávné poučení o možnosti podat opravný prostředek, jakkoliv jde o jev chybný a nežádoucí, přípustnost opravného prostředku nezakládá.

Odvolací soud tedy postupoval správně, když odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebylo nepřipuštěno rozšíření žaloby, odmítl. Z hlediska ústavnosti nelze tomuto postupu odvolacího soudu nic vytknout.

Ústavní soud připouští, že Obvodní soud pro Prahu 7 poskytl stěžovateli vadné, resp. nepřesné poučení, ze kterého stěžovatel mohl logicky dovodit, že i proti výroku pod bodem I. jeho rozsudku, kterým nebylo připuštěno rozšíření žaloby, je přípustné odvolání. Okolnost nesprávného poučení však může mít vliv toliko na posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené nepovažoval Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby, za opožděnou.

Těžiště ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v kritice právního závěru soudu prvního stupně ohledně splnění podmínek pro připuštění změny návrhu podle ust. § 95 o. s. ř. Stěžovatel polemizuje se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 7 a nabízí vlastní názory na aplikaci uvedeného ustanovení na předmětné řízení. K porušení práv stěžovatele mělo prý dojít také tím, že nepřipuštění změny žalobního návrhu mu brání domáhat se jeho práv. Ústavní soud stěžovatelovy námitky nesdílí.

Ústavní soud posoudil napadený výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že obvodní soud dostatečně logicky odůvodnil aplikaci ust. § 95 o. s. ř. na daný případ.

Podle ust. § 95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Soud prvního stupně dle odůvodnění svého rozhodnutí rozhodl o nepřipuštění rozšíření žaloby poté, co dospěl k závěru, že "podanou žalobu je nutno v celém rozsahu zamítnout, resp. nepřipustit její opakované rozšíření, protože by nemohl dosavadní stav řízení být podkladem pro toto rozšíření".

Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvod, pro který rozšíření žaloby nepřipustil. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že podanou žalobu je nutno v celém rozsahu zamítnout, je logické, že rozhodl současně o nepřipuštění změny žaloby, neboť dosavadní stav řízení by nemohl být podkladem pro toto rozšíření (ust. § 95 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud na tomto procesním rozhodnutí soudu nehledává nic, co by je činilo protiústavním.

Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nepřipuštění změny žalobního návrhu mu brání domáhat se jeho práv. V souladu s ust. § 95 odst. 2 o. s. ř. v případě, že soud nepřipustí změnu žalobního návrhu, pokračuje v řízení o původním návrhu, v němž se stěžovatel jako žalobce může domáhat tvrzeného nároku. V předmětné věci odvolací soud zrušil ostatní dva výroky rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrušeným výrokem pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o věci samé tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta. V důsledku vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu tedy bude probíhat před soudem prvního stupně další řízení, v jehož rámci stěžovatel může realizovat svá procesní práva.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.