III. ÚS 592/10
III.ÚS 592/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 č. j. 1 Co 251/2009-35 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2009 č. j. 23 Nc 15/2009-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených usnesení a tvrdí, že došlo k porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a že se mu neustanovuje zástupce z řad advokátů (výrok II.). K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že usnesení krajského soudu zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tak, že v dané věci je nepochybné, že stěžovatel spatřuje imateriální újmu na svých právech v nesprávném úředním postupu. Přestože v daném případě byla žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů podána před zahájením řízení, a tudíž řízení ve věci dosud nebylo zahájeno, má o žádosti stěžovatele rozhodnout soud, který je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k tomu, že v řízení ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je dána příslušnost okresních soudů, odvolací soud postoupil věc Okresnímu soud v Ostravě.

Stěžovatel napadá obě usnesení obecných soudů, neboť uvádí, že se zcela neztotožňuje s jejich závěry. Tvrdí, že obecné soudy při posuzování jeho žádostí neposuzovaly jeho finanční situaci a nakonec celou věc jen postoupily Okresnímu soudu v Ostravě, přestože měly o žádosti rozhodnout. Vyjma tohoto obecného tvrzení však stěžovatel rozhodnutí o věcné příslušnosti okresního soudu nenapadá. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud sice zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale jeho rozhodnutí se nevypořádává s námitkami stěžovatele a nelze jej považovat za rozhodnutí respektující ústavněprávní kautely v rámci občanskoprávního řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými obecné soudy rozhodovaly o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Odvolací soud dospěl k závěru, že k tomuto rozhodování je věcně příslušný Okresní soud v Ostravě, kterému věc postoupil.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do práva na spravedlivý proces, jakož ani do jiných základních práv stěžovatele, nebyla ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá, neboť se jednalo pouze o rozhodnutí zatímní povahy (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím zatímní povahy obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 597/06 ze dne 26. 9. 2006), kterými nejsou základní práva stěžovatele dotčena. Ústavní stížností napadená rozhodnutí tak nejsou, ve vztahu k předmětu řízení, rozhodnutími konečnými a není jimi založen nenapravitelný zásah do základních práv stěžovatele. O žádostech stěžovatele se bude rozhodovat v řízení u Okresního soudu v Ostravě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.