III. ÚS 588/17
III.ÚS 588/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Marcely Kadlecové, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 22 Cdo 4452/2016-255, ve znění opravného usnesení ze dne 14. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 4452/2016-260, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2016 č. j. 64 Co 379/2015-227 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. května 2015 č. j. 8 C 422/2014-422, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Tatsiany Famiankové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala toho, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zdržet se stínění v žalobě specifikovaných nemovitostí.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.

4. Nejvyšší soud následné stěžovatelčino dovolání shora identifikovaným usnesením odmítl, "jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání".

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů detailně rekapitulovat, namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jejími tvrzeními, a navíc polemizuje se závěrem soudů první a druhé instance, dle kterých v řízení neunesla břemeno tvrzení. Nadto stěžovatelka namítá, že jí obvodní soud neposkytl poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka polemizuje se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že se nelze zabývat tzv. nepřímými imisemi za situace, kdy rozhodnutí o povolení stavby nabylo právní moci.
III. Vlastní posouzení věci

6. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nikterak nevymezila otázku jeho přípustnosti (což je dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).

8. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že i když stěžovatelka "naznačovala přípustnost dovolání pro v judikatuře dovolacího soudu doposud nevyřešenou otázku hmotného práva, žádnou takovou otázku v dovolání neuvedla a nevyplývá ani z obsahu samotného dovolání."

9. Pokud tedy stěžovatelčino dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.

10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského a obvodního soudu.

12. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění), či nikoliv.

13. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.

16. Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud v závěru odůvodnění napadeného usnesení - zjevně zcela nad rozhodný rámec - poznamenal: "Namítá-li pak žalobkyně, že podstatou sporu byla nikoliv míra zastínění předmětných nemovitostí, nýbrž neoprávněnost stavby žalované postavené v rozporu se stavebními plány schválenými stavebním úřadem, pak je třeba uvést, že toto tvrzení je v přímém rozporu s žalobními tvrzeními a žalobou požadovaným nárokem." Tímto konstatováním totiž Nejvyšší soud nepodrobil předchozí soudní rozhodnutí kvazimeritornímu přezkumu (jenž by konsekventně zakládal přípustnost ústavní stížnosti i v části směřující proti napadeným rozsudkům), nýbrž pouze na podporu svých závěrů přidal další argument, proč se nemohl stěžovatelčiným dovoláním věcně zabývat.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.